V uměleckém prostředí se pohybovala spolu se svými třemi staršími sestrami už v útlém věku, neboť oba její rodiče, ruští emigranti, byli umělci: matka primabalerína a otec operní zpěvák.

Od raného dětství navštěvovala baletní školu, tančila jako sboristka na jevišti pařížské Opery a dabovala dětské herce v zahraničních filmech. Na doporučení své starší sestry Odile Versoisové, která už měla jisté herecké zkušenosti, debutovala jako jedenáctiletá po jejím boku ve filmu Letní bouřka (r. J. Gehret), který se natáčel v italských ateliérech Cinecittà, kam se pak v následujících letech častokrát vracela.

První skutečný úspěch a Cenu Suzanne Bianchettiové jako herecké naději jí přinesla úloha mladistvé delikventky Liliany Nobletové, podílející se na vloupání s tragickými následky, v psychologickém dramatu Před potopou (r. A. Cayatte).

Obrat v její kariéře učinil herec a režisér Robert Hossein; nejenže byl v letech 1955-59 jejím manželem a otcem synů Igora (nar. 1956) a Pierra (nar. 1959), poskytl jí také odbornou hereckou průpravu na jevišti (mj. ve své vlastní hře Jupiter) a svěřil jí ústřední ženské party ve svých filmech (Darebáci končí v pekle, Odpusťte naše viny, Ty, jedovatče, Noc špionů).

V roce 1957 pobývala v Československu v rámci natáčení film. dramatu z prostředí vodáckých závodů V proudech (r. V. Vlček), v němž ztělesnila českou studentku Evu, prožívající krátké milostné vzplanutí k mladému francouzskému zloději na útěku (Robert Hossein), který se náhodou připojí k výpravě sportovců.

Během 50. a 60. let působila střídavě ve Francii a Itálii, kde pod vedením některých významných režisérů vytvářela s hlubokým prožitkem, lyrickou vroucností i komediálním temperamentem postavy romantických žen okouzlujících specifickým půvabem a jemnou elegancí, žen zvláštních a záhadných, něžných a šibalských, koketních a intrikujících, jejichž ušlechtilost a tělesnou přitažlivost podtrhovaly mnohdy historické kostýmy (Kněžna de Clèves, Dobrodružství Giacoma Casanovy, Step, Falstaff, Slavnost začíná).

Působivý výkon, oceněný na MFF v Cannes 1963, předvedla v úloze zbožně vychované Reginy, jejíž cudnost se po sňatku s postarším mužem (Ugo Tognazzi) změní v sexuální teror, dokud nedosáhne mateřství, v satirické komedii Včelí královna (r. M. Ferreri).

Díky slovanským rysům své tváře s modrýma očima a plavými vlasy ztělesnila několik hrdinek ve film. adaptacích klasických děl ruské literatury: prostitutka Lili Marcellinová ve zmodernizované verzi Dostojevského románu Zločin a trest (r. G. Lampin); hraběnka Dranická v přepisu stejnojmenné Čechovovy povídky Step (r. A. Lattuada); učitelka zpěvu Lika Mizinovová, jejíž osud inspiroval A. P. Čechova (Nikolaj Griňko) k napsání své převratné hry Racek, ve stylizovaném životopisném film. portrétu Docela malá povídka (r. S. Jutkevič).

Od postav svůdných milenek, moderních mladých žen a salonních dam přešla s přibývajícím věkem k rolím zralých a zkušených žen, nezřídka matek dospělých dětí, oplývajících však stále jistou noblesou a přitažlivostí: vyrovnaná ředitelka internátu Mari, která dokáže prostřednictvím přátelství s mladší, nešťastně provdanou ženou (Lili Monoriová) přehodnotit svůj dosavadní způsob rodinného života, v komorním dramatu Dvě ženy (r. M. Mészárosová); biletářka a někdejší francouzská kabaretní tanečnice Chantal Duvivierová, milující majitele zanikajícího maloměstského kina (Marcello Mastroianni), v nostalgickém snímku Kino Splendor (r. E. Scola); majitelka bordelu Ljuba, nejlepší přítelkyně českého emigranta-profesora filozofie (Pavel Landovský), v hořké komedii Follow Me (r. M. Knilliová).

Roku 1967 slavila úspěch na jevišti pařížského divadla Hebertot jako Irina v Čechovově Třech sestrách, kde měla za partnerky své sestry Odile Versiovou a Helène Vallierovou; s nimi nazpívala v roce 1969 gramofonové album ruských lidových písní.

Poč. 70. let nahrála další dvě desky, na nichž intepretovala šansony s texty Louise Aragona a Francka Thomase.

K divadelní práci se vrátila až koncem 80. let, kdy hrála Gertrudu v Shakespearově Hamletovi a babičku v dramatizaci románu Gabriela Garcíi Márqueze Neuvěřitelný příběh Erendiry.

Vedle herectví a zpěvu se věnuje také literární činnosti; po vzpomínkové knize Vladimir ou le vol arrêté (1988, Vladimir aneb Přerušený let), v níž se zamýšlí nad osobností předčasně zesnulého kultovního ruského básníka, herce a písničkáře Vladimira Vysockého, který byl v letech 1970-80 jejím třetím manželem, publikovala knihy Récits pour Militze (1989, Vyprávění pro Milicu) a Le collectionneur de Venise (1991, Sběratel z Benátek).

Z druhého manželství s Jean-Claudem Brouilletem pochází syn Vladimir (nar. 1964).