Ještě ve dvanácti letech byl pro mě tenhle styl absolutní tabu. Nikdy jsem o něm neslyšel, nikdy žádnýho hopera neviděl, prostě šel mimo mě. Jenže přišla změna, a to dost podstatná. Byla jí tehdy velmi úspěšná česká hip-hopová skupina Chaozz. Parta kluků, která se točila okolo Rustyho, Fugaze, Depha, Basse a Smoga (časem se složení měnilo) se mi fakt zalíbila. První song, kterej jsem od nich slyšel, byly Vodopády. Super song, kterej mě zaujal hlavně obsahem. Sehnal jsem si tedy jejich alba a nestačil se divit tomu, co rapovali. Co song, to pecka. Aspoň teda pro mě. Pouštěl jsem si je pořád dokola, až jsem znal nazpaměť celej jejich repertoár. Všude možně jsem si „přeříkával" jejich texty, a právě to zapříčinilo všechno to, co se teď děje. To, že jsem začal psát. Kdybych to měl shrnout, Chaozz mě přivedl k rapu. V tu dobu mi bylo dvanáct let.

Od malička jsem snil o tom, že budu zpěvák. Že budu objíždět města, zpívat pro lidi a oni mě budou aplaudovat. Ale smířil jsem se s tím, že to asi tak nebude. Ale to, že bych mohl někdy rapovat, mě nikdy nenapadlo. A myslím, že lidi z okolí taky ne...

Postupem času se ke mně dostaly další skupiny, který jsem začal poslouchat. PSH, Indy&Wich, De Fuck To a další. A nebylo to jenom poslouchání, bylo to taky studování toho, jakým stylem writeři těch crews psali texty a o čem byly. I když jsem to v tu dobu tak nějak nevnímal, texty se mi ryly do hlavy, a to byl nejhlavnější důvod toho, že dostávám nápady psát nový a nový tracky - slovní zásoba.

Dalším takovým mezníkem byl rok 2005, kdy jsem začal poslouchat 2PACa. I když US hipec neposlouchám (dozvíte se, proč), 2PAC byl výjimka. Při poslechu jeho songů a čtení jeho textů se ve mně objevilo něco, co mně říkalo, ať zkusím napsat nějakej rým, ať ho zkusím rozvíst. Zkusil jsem to. Výsledek nebyl jeden rým, ale celá básnička. Básnička, která se týkala toho, co jsem začátkem roku 2006 prožíval. Následovaly další verše, který se rozvíjely v rýmy. Rýmy, který v červnu 2006 daly dohromady můj vůbec první napsanej song. Psaní mě chytlo natolik, že jsem psal a psal, až jsem napsal tři songy, a ani nevěděl jak. A v tu dobu vznikl nápad vytvoření crew 550_01. Ta se však rozpadla, protože...no ono je jedno, z jakýho důvodu to bylo, důležitej je fakt, že je to tak. Takže teďko jedu sám = MC PECA.

Proč neposlouchám US hipec? Jedním důvodem je to, že Američani rapujou na můj styl až moc tvrdě. Tvrdý beaty, tvrdá flow. Češi, Slováci, dá se říct Evropani, jsou podle mě klidnější, a to mě bere víc. I klidnějším rapováním se dá vyjádřit to, co Američani rapujou takovým ostrým stylem. I když ta dnešní striktnost rapu se celkem zvyšuje. A pořádně si zarapovat do nějakýho krutýho beatu se rozhodně nebráním. Druhým důvodem jsou slova. To, že budu poslouchat Ameriku, mi nic moc nedá. Slovní zásobu mi to fakt nerozšíří. A to je to, co já potřebuju. Slyšet pořád nový slova, nový obraty, metafory atd. Jedině tak se můžu zlepšovat.


Nejsem žádnej tejpek, kterej by k tomu, aby dokázal něco napsat, a potom to narapovat, potřeboval skejťácký hadry a podobný věci (nejsou k tomu potřeba, ovšem proti nošení těctho věcí rozhodně nic nemám). Mně k tomu stačí papír a moje „rapový" pero. Songy nepíšu jen tak, co mě momentáně napadá, ale dávám si na nich záležet. Nejde o to napsat něco během hodiny, pustit si beat a začít rapovat. Takže to, jestli vám trvá napsat song den nebo tejden, není důležitý. Důležitý je, aby měl nějakou myšlenku, která dokáže říct i to, co song verbálně neobsahuje. Proto, jestli vám můžu poradit, nikam se nehrňte a počkejte na chvíli, kdy se na to budete cejtit. Protože když se vám povede start, je cíl zas o něco blíž.