Na Euro 2000 jel Michael Ballack hlavně proto, aby nasál atmosféru a něco se přiučil. Odehrál dohromady 71 minut a poznal, jaké to je na vrcholné akci vběhnout na trávník v dresu národního týmu. O dva roky později bylo všechno jinak. Německo prošlo velkou generační obměnou a Ballack se stal ústřední postavou německého týmu. Mluvili o něm všichni.

Střední záložník, který dává góly, je v dnešním fotbale nedostatkové zboží. I proto Ballack přitahoval pozornost všech stran. V Bundeslize dal v té sezoně patnáct branek a v kvalifikaci mistrovství světa 2002 byl nejlepším střelcem Německa.

Zinedine Zidane a jiní předvídali, že mistrovství světa v Asii by mohlo patřit Ballackovi. Naneštěstí německou reprezentaci stihly v předvečer velkého turnaje zdravotní potíže, drobná zranění si přivodil i Ballack.

Ale to nebránilo Michaelovi, aby se nahrávač, jenž proklestil Německu cestu ze základní skupiny, změnil ve střelce rozhodujících branek. Ve čtvrtfinále pokořil amerického gólmana Brada Friedela, v semifinále jeho korejského kolegu Lee Woon - Jaea. V obou duelech více gólů nepadlo. „Je to stejné jako v Leverkusenu, Michael se trefí vždy ve správnou chvíli,“ radoval se trenér Rudi Völler, jenž v minulosti vedl Ballacka právě v týmu Bayeru. Přesto ve finále kvůli karetnímu trestu Ballack chyběl a jeho Německo ve finále prohrálo s Brazílií.

Tou dobou bylo zřejmé, že Ballack už není hráčem pro Bayer Leverkusen. A to přesto, že v tomto klubu málem dosáhl na mistrovský titul a až ve finále Ligy mistrů zastavil jím vedený celek Real Madrid. Pro malý klub z protějšího břehu Rýna to byl krutý osud. Vždyť byl blízko dokonání neskutečného „triple“, který v roce 1999 předvedl Manchester United. Místo toho se Ballack a spol. museli spokojit s tím, že cestou do finále vyřadili všechnu anglickou konkurenci – Manchester United, Arsenal i Liverpool.

V každém ze tří Ballackových roku v Leverkusenu sahal klub po velkém úspěchu, pokaždé však něco chybělo. Nejprve prohrál v posledním kole s Unterhachingem a od německého mistrovského titulu ho dělil jediný bod, když do čela poskočil Bayern Mnichov. Následující rok prohrál s outsidery z Norimberka a opět přišel o téměř jistý titul.

Když už se to nepodařilo ani do třetice v sezoně, která slibovala tak mnoho, zatoužil Ballack po angažmá, které by bylo zárukou úspěchu. Lákal ho samotný Real Madrid, ale on raději zvedl rukavici hozenou Stefanem Effenbergem a převzal taktovku nad mužstvem Bayernu Mnichov.

Vyšlo to hned napoprvé, Michael Ballack slavil úspěch. S Bayernem získal dvakrát německý „double“ (Mistrovský titul a německý pohár) a tak velký klub jakým Bayern beze sporu je, mu začal být malý. Proto se rozhodl neprodloužit v Mnichově smlouvu a hledat novou výzvu.

Tu našel ve velmi lukrativní nabídce anglické Chelsea, kam ještě před domácím fotbalovým mistrovstvím světa zadarmo přešel a podepsal tak na Stamford Bridge tříletý kontrakt.

Na již zmiňovaném domácím světovém šampionátu dopadl tým vedený Jürgenen Klinsmannem o poznání lépe než na Euru 2004 v Portugalsku, kde v základní skupině ostudně prohrál zápas s „B“ týmem České Republiky, ve kterém se Michael blýskl krásným gólem, který ale v konečném účtování Německu k postupu ze skupiny nepomohl.

Ballack v domácím prostředí dotáhl bez ztráty bodu svůj tým až do semifinále, kde v prodloužení prohrál s pozdějšími mistry světa z Itálie. Ballack v tom zápase obdržel žlutou kartu a znamenalo to, že si stejně jako pře čtyřmi lety v Asii nezahraje sedmý zápas svého týmu. Tentokrát ale „pouze“ o třetí místo.

Německo to ovšem bez Michaela zvládlo a získalo tak bronzové medaile. Tím se sbírka Ballackových úspěchů rozrostla o další cenný kov ze světového šampionátu a ke stříbru z Japonska a Koreje přibyla medaile bronzová.

Nyní na tyto úspěchy může navázat v Chelsea. Potenciál na to má jak klub tak i samotný Michael Ballack.