Umělecké sklony zdědil po rodičích; matka (Francouzka) byla učitelkou klavíru a otec (Ital) byl houslista. Divadlu se začal věnovat už během studií v renomované internátní škole v Annelu, kde rodina za války pobývala. Před obecenstvem se poprvé...
Životopis
Umělecké sklony zdědil po rodičích; matka (Francouzka) byla učitelkou klavíru a otec (Ital) byl houslista. Divadlu se začal věnovat už během studií v renomované internátní škole v Annelu, kde rodina za války pobývala. Před obecenstvem se poprvé objevil jako jedenáctiletý v roli podvodníka, ve školní dramatizaci Andersenovy pohádky Císařovy nové šaty. Herecké vzdělání získal u Solange Bauer-Thérondové a později v kurzech Reného Simona.
Od pol. 40. let působil na různých pařížských divadelních scénách (mj. Théâtre Bouffes du Nord, Théâtre de Poche, Théâtre Atelier, Théâtre Babylone), kde slavil úspěch mj. v Anouilhově Antigoně (1945), Shawově hře Androkles a lev (1951) a Strindbergově Slečně Julii (1952). V roce 1954 se stal členem divadelního souboru Madeleine Renaudové a Jean-Louise Barraulta v pařížském Théâtre National Populaire. Ve filmu debutoval v pol. 40. let a dlouho se musel spokojovat s epizodními úlohami, než na sebe upozornil poč. 60. let úlohou spisovatele a scenáristy Paula Javala, jehož znuděná manželka (Brigitte Bardotová) umírá při autohavárii se svým milencem-americkým film. producentem (Jack Palance), v psychologickém dramatu podle románu Alberta Moravii Pohrdání (r. J.-L. Godard).
Důležitým mezníkem jeho kariéry bylo setkání s režisérem Luisem Buñuelem, který ho objevil na divadle. Z jejich dloholetého přátelství a tvůrčího sepětí vzniklo pro M. P. několik velkých i menších rolí v Buñuelových významných filmech: misionář Lizzardi, který přes své vyšší poslání podlehne vábení lidské ziskuchtivosti, v temném dramatu Smrt v této zahradě; vyhaslý svůdník a podřízený rodinný pária Monteil, vybíjející si své sexuální chtíče na prostomyslné služce, v dramatu podle románu Octava Mirbeaua Deník komorné; spisovatel markýz de Sade v náboženském pamfletu Mléčná dráha; intrikánský a zlomyslný Husson, který obeznámí svou vdanou přítelkyni (Catherine Deneuveová) s existencí elitních nevěstinců, ve film. adaptaci románu Josepha Kessela Kráska dne; policejní prefekt v surrealistické černé komedii Přelud svobody; ministr vnitra v satiře na současnou společnost Nenápadný půvab buržoazie.
Velkou popularitu mu přinesla úloha světáckého libertinského hraběte Philippa de Saint-Germain, který zasvěcuje do tajů lásky nezkušeného mladíka (Pierre Clementi), v milostném příběhu Benjamin (r. M. Deville). Znamenitě psychologicky odstíněnou kreaci předvedl v postavě ženatého architekta Pierra Berarda, jemuž překazí šťastné soužití s milenkou (Romy Schneiderová) automobilová katastrofa, v melodramatu Věci života (r. C. Sautet). Nejúspornější mimikou a gesty dokáže vyjádřit povzneseně chladné až cynické chování svých senzitivních a introvertních hrdinů, kteří si kolem sebe budují ochranný štít z ironie a sarkasmu.
Konání jeho svůdců z řad buržoazie nebo inteligence, jež má občas tragické následky, nevyplývá ani tak z náhlého okouzlení, nýbrž je vedeno spíš promyšleně, rázně a cynicky. Jeho dobrodruzi jsou mnohdy velmi těsně spojeni se společenskými, rodinnými a politicko-mocenskými zájmy: vážený radní a správce zámku Pierre Maury, který spolu s milenkou (Stéphane Audranová) zavraždí svou těžce nemocnou ženu (Clotilde Joanová) a manžela milenky (Claude Piéplu), v psychologickém melodramatu Krvavé svatby (r. C. Chabrol); cynický podnikatel Robert Hansen, jehož krásná manželka (Claudia Cardinalová) ho podvádí se ctižádostivým mladým kolegou (Jacques Perrin), v dramatu Nutná oběť (r. É. Périer).
V řadě filmů vytvořil charakteristický typ noblesního, trochu unaveného muže, vědomého si, že jeho největším kouzlem pro ženy není mladická přitažlivost, ale zralá zkušenost. M. P. postupně obsáhl celé herecké spektrum až do velmi extrémních rolí, jimiž se nezdráhal narušit svůj zavedený obraz elegantního milovníka, v ostře satirických a často kontroverzních filmech, reflektujících sardonicky a kriticky nálady 60. a 70. let a odhalujících zkaženost a chtivost současné společnosti: TV režisér Michel, jeden ze čtveřice přátel, kteří se během několikadenních gastronomických orgií zcela ují, upijí a usouloží k smrti, ve skandální alegorické tragikomedii Velká žranice (r. M. Ferreri).
Galerie jeho postav obsahuje nepřebernou plejádu rozličných, mnohdy rozporuplných charakterů, ať už jde o lékaře (Z lásky, V životní velikosti, Vincent, François, Paul a ti druzí..., Sedm mrtvých na objednávku, Dívka v modrém sametu, Zahalený muž, Odcházet a vracet se, Bolest lásky, Marta a já), spisovatele (Bytosti, Můj švagr zabil mou sestru, Ekvilibristé), gangstery (Fraška, Zlá krev), agenty (Třetí stupeň, Špion, na kterého nezapomněli), policisty (Diabolik, René Kachna, Poslední Maxův případ), kněze (Audience), podnikatele (Ať žije život, Vášeň), umělce (Puritánka, Krásná hašteřilka), profesory (Pozvaná, Invaze, Deset strašných dní), generála (Adieu Bonaparte), ministra (Úspěch je nejlepší pomsta), šachistu (Nebezpečná partie) nebo pouhého natěrače (Themroc).
Na MFF v Cannes 1980 byl oceněn za roli neurotického soudce Maura, s nímž sdílí domácnost jeho duševně chorá sestra (Anouk Aiméeová), v psychologickém dramatu Skok do prázdna (r. M. Bellocchio). Působivý výkon, jenž mu zajistil Stříbrného medvěda na MFF v Západním Berlíně 1982, předvedl v postavě Bertranda Malaira, který jako šéf podniku zneužívá k choulostivým službám svého mladého podřízeného (Gérard Lanvin), v psychologickém dramatu Podivná záležitost (r. P. Granier-Deferre). S přibývajícím věkem byl obsazován také do rolí stárnoucích otců, navazujících jen velmi obtížně kontakt se svými dospělými dětmi, zejména tvrdohlavými dcerami (Za dveřmi, Marnotratná dcera, Puritánka).
Podmanivý portrét šaramantního šedesátníka vykreslil v titulní postavě syna zesnulé venkovanky, na jejímž pohřbu se sejde pestrá směs pozůstalých, v nostalgické komedii z doby bouřlivých událostí 1968 Milou v máji (r. L. Malle). Kromě toho, že ho velmi zaměstnávají nejvýznamnější francouzští režiséři, neodmítá ani zajímavé nabídky od jiných evropských tvůrců. Ačkoliv se stal hvězdou, zůstal stále nakloněn experimentování. Vahou svého jména zaštiťuje film. projekty neznámých mladých filmařů. Na některých umělecky náročných, ale komerčně neúspěšných filmech se podílel také jako spoluproducent vlastní společnosti Les Films 66.
V roce 1997 debutoval jako film. režisér snímkem Alors voilà, v němž s černým humorem vypráví příběh francouzské rodiny ovládané despotickým otcem. Poč. 80. let se vrátil po delší přestávce opět na jeviště, kde se pod režijním vedením Petera Brooka, Patrice Chéreaua a Luca Bondyho postupně představil v Čechovově Višňovém sadu (1981), Schnitzlerově Neznámé krajině (1984), Marivauxově Falešné komorné (1985), Shakespearově Zimní pohádce (1988) a Ibsenově Johnu Gabrieli Borkmanovi (1992). Své reflexe a vzpomínky publikoval v knize Dialogues égoistes (1976, Egoistovy dialogy).
Od léta do podzimu 1989 pobýval v Československu při příležitosti natáčení melodramatu Marta a já (r. J. Weiss), v němž ztvárnil židovského lékaře Ernsta, který se ožení se svou nesmírně obětavou německou služkou (Marianne Sägebrechtová). V listopadu 1995 znovu pracovně pobýval v Praze, kde se spolu s herečkou Bulle Ogierovou zúčastnil veřejné besedy ve Francouzském kulturním institutu.
V březnu 1977 četl spolu s Michaelem Lonsdalem v rámci večera za propuštění Václava Havla v Národním divadle v Chaillot Havlovu jednoaktovku Audience. Jeho manželkami byly 1955-60 herečka Eléonore Hirtová a 1966-77 zpěvačka Juliette Greco. V roce 1978 se oženil s Ludivine Clercovou.
Od pol. 40. let působil na různých pařížských divadelních scénách (mj. Théâtre Bouffes du Nord, Théâtre de Poche, Théâtre Atelier, Théâtre Babylone), kde slavil úspěch mj. v Anouilhově Antigoně (1945), Shawově hře Androkles a lev (1951) a Strindbergově Slečně Julii (1952). V roce 1954 se stal členem divadelního souboru Madeleine Renaudové a Jean-Louise Barraulta v pařížském Théâtre National Populaire. Ve filmu debutoval v pol. 40. let a dlouho se musel spokojovat s epizodními úlohami, než na sebe upozornil poč. 60. let úlohou spisovatele a scenáristy Paula Javala, jehož znuděná manželka (Brigitte Bardotová) umírá při autohavárii se svým milencem-americkým film. producentem (Jack Palance), v psychologickém dramatu podle románu Alberta Moravii Pohrdání (r. J.-L. Godard).
Důležitým mezníkem jeho kariéry bylo setkání s režisérem Luisem Buñuelem, který ho objevil na divadle. Z jejich dloholetého přátelství a tvůrčího sepětí vzniklo pro M. P. několik velkých i menších rolí v Buñuelových významných filmech: misionář Lizzardi, který přes své vyšší poslání podlehne vábení lidské ziskuchtivosti, v temném dramatu Smrt v této zahradě; vyhaslý svůdník a podřízený rodinný pária Monteil, vybíjející si své sexuální chtíče na prostomyslné služce, v dramatu podle románu Octava Mirbeaua Deník komorné; spisovatel markýz de Sade v náboženském pamfletu Mléčná dráha; intrikánský a zlomyslný Husson, který obeznámí svou vdanou přítelkyni (Catherine Deneuveová) s existencí elitních nevěstinců, ve film. adaptaci románu Josepha Kessela Kráska dne; policejní prefekt v surrealistické černé komedii Přelud svobody; ministr vnitra v satiře na současnou společnost Nenápadný půvab buržoazie.
Velkou popularitu mu přinesla úloha světáckého libertinského hraběte Philippa de Saint-Germain, který zasvěcuje do tajů lásky nezkušeného mladíka (Pierre Clementi), v milostném příběhu Benjamin (r. M. Deville). Znamenitě psychologicky odstíněnou kreaci předvedl v postavě ženatého architekta Pierra Berarda, jemuž překazí šťastné soužití s milenkou (Romy Schneiderová) automobilová katastrofa, v melodramatu Věci života (r. C. Sautet). Nejúspornější mimikou a gesty dokáže vyjádřit povzneseně chladné až cynické chování svých senzitivních a introvertních hrdinů, kteří si kolem sebe budují ochranný štít z ironie a sarkasmu.
Konání jeho svůdců z řad buržoazie nebo inteligence, jež má občas tragické následky, nevyplývá ani tak z náhlého okouzlení, nýbrž je vedeno spíš promyšleně, rázně a cynicky. Jeho dobrodruzi jsou mnohdy velmi těsně spojeni se společenskými, rodinnými a politicko-mocenskými zájmy: vážený radní a správce zámku Pierre Maury, který spolu s milenkou (Stéphane Audranová) zavraždí svou těžce nemocnou ženu (Clotilde Joanová) a manžela milenky (Claude Piéplu), v psychologickém melodramatu Krvavé svatby (r. C. Chabrol); cynický podnikatel Robert Hansen, jehož krásná manželka (Claudia Cardinalová) ho podvádí se ctižádostivým mladým kolegou (Jacques Perrin), v dramatu Nutná oběť (r. É. Périer).
V řadě filmů vytvořil charakteristický typ noblesního, trochu unaveného muže, vědomého si, že jeho největším kouzlem pro ženy není mladická přitažlivost, ale zralá zkušenost. M. P. postupně obsáhl celé herecké spektrum až do velmi extrémních rolí, jimiž se nezdráhal narušit svůj zavedený obraz elegantního milovníka, v ostře satirických a často kontroverzních filmech, reflektujících sardonicky a kriticky nálady 60. a 70. let a odhalujících zkaženost a chtivost současné společnosti: TV režisér Michel, jeden ze čtveřice přátel, kteří se během několikadenních gastronomických orgií zcela ují, upijí a usouloží k smrti, ve skandální alegorické tragikomedii Velká žranice (r. M. Ferreri).
Galerie jeho postav obsahuje nepřebernou plejádu rozličných, mnohdy rozporuplných charakterů, ať už jde o lékaře (Z lásky, V životní velikosti, Vincent, François, Paul a ti druzí..., Sedm mrtvých na objednávku, Dívka v modrém sametu, Zahalený muž, Odcházet a vracet se, Bolest lásky, Marta a já), spisovatele (Bytosti, Můj švagr zabil mou sestru, Ekvilibristé), gangstery (Fraška, Zlá krev), agenty (Třetí stupeň, Špion, na kterého nezapomněli), policisty (Diabolik, René Kachna, Poslední Maxův případ), kněze (Audience), podnikatele (Ať žije život, Vášeň), umělce (Puritánka, Krásná hašteřilka), profesory (Pozvaná, Invaze, Deset strašných dní), generála (Adieu Bonaparte), ministra (Úspěch je nejlepší pomsta), šachistu (Nebezpečná partie) nebo pouhého natěrače (Themroc).
Na MFF v Cannes 1980 byl oceněn za roli neurotického soudce Maura, s nímž sdílí domácnost jeho duševně chorá sestra (Anouk Aiméeová), v psychologickém dramatu Skok do prázdna (r. M. Bellocchio). Působivý výkon, jenž mu zajistil Stříbrného medvěda na MFF v Západním Berlíně 1982, předvedl v postavě Bertranda Malaira, který jako šéf podniku zneužívá k choulostivým službám svého mladého podřízeného (Gérard Lanvin), v psychologickém dramatu Podivná záležitost (r. P. Granier-Deferre). S přibývajícím věkem byl obsazován také do rolí stárnoucích otců, navazujících jen velmi obtížně kontakt se svými dospělými dětmi, zejména tvrdohlavými dcerami (Za dveřmi, Marnotratná dcera, Puritánka).
Podmanivý portrét šaramantního šedesátníka vykreslil v titulní postavě syna zesnulé venkovanky, na jejímž pohřbu se sejde pestrá směs pozůstalých, v nostalgické komedii z doby bouřlivých událostí 1968 Milou v máji (r. L. Malle). Kromě toho, že ho velmi zaměstnávají nejvýznamnější francouzští režiséři, neodmítá ani zajímavé nabídky od jiných evropských tvůrců. Ačkoliv se stal hvězdou, zůstal stále nakloněn experimentování. Vahou svého jména zaštiťuje film. projekty neznámých mladých filmařů. Na některých umělecky náročných, ale komerčně neúspěšných filmech se podílel také jako spoluproducent vlastní společnosti Les Films 66.
V roce 1997 debutoval jako film. režisér snímkem Alors voilà, v němž s černým humorem vypráví příběh francouzské rodiny ovládané despotickým otcem. Poč. 80. let se vrátil po delší přestávce opět na jeviště, kde se pod režijním vedením Petera Brooka, Patrice Chéreaua a Luca Bondyho postupně představil v Čechovově Višňovém sadu (1981), Schnitzlerově Neznámé krajině (1984), Marivauxově Falešné komorné (1985), Shakespearově Zimní pohádce (1988) a Ibsenově Johnu Gabrieli Borkmanovi (1992). Své reflexe a vzpomínky publikoval v knize Dialogues égoistes (1976, Egoistovy dialogy).
Od léta do podzimu 1989 pobýval v Československu při příležitosti natáčení melodramatu Marta a já (r. J. Weiss), v němž ztvárnil židovského lékaře Ernsta, který se ožení se svou nesmírně obětavou německou služkou (Marianne Sägebrechtová). V listopadu 1995 znovu pracovně pobýval v Praze, kde se spolu s herečkou Bulle Ogierovou zúčastnil veřejné besedy ve Francouzském kulturním institutu.
V březnu 1977 četl spolu s Michaelem Lonsdalem v rámci večera za propuštění Václava Havla v Národním divadle v Chaillot Havlovu jednoaktovku Audience. Jeho manželkami byly 1955-60 herečka Eléonore Hirtová a 1966-77 zpěvačka Juliette Greco. V roce 1978 se oženil s Ludivine Clercovou.
