Odchovanec Slavie prošel ve vršovickém klubu především pod rukama známého trenéra Zavadila. Koncem 90.let už patřil do týmu áčka. V historické sezóně 1993/94 vedl Slavii ve svých čtyřiadvaceti jako kapitán nejdříve v 1.ČNHL a poté i v následující baráži k postupu do extraligy. V první slávistické sezóně mezi elitou patřil k nejproduktivnějším hráčům mužstva, na začátku té následující byl však spolu s Tomášem Jelínkem vyměněn do Plzně za Tomáše Kucharčíka. Další dva roky strávil v kdysi slavné Dukle Jihlava. Na Vysočině odehrál 102 zápasů, vstřelil 25 branek a na 34 nahrál. Od sezóny 1998/99 byl po tři roky platným členem opět sestavy klubu ze západu Čech. Ve svém druhém roce mezi plzeňáky vybojoval bronzové medaile. Následující rok si v 50 utkáních připsal 30 bodů (14+16), ale ani to nestačilo Plzni na postup do playoff.

V létě roku 2001 po něm “zatoužil“ Vladimír Růžička a Milan se vrátil do Edenu. Nenápadný dříč do mužstva zapadl skvěle a vstřelil 10 branek (z toho 5 jich bylo vítězných). Po každé z nich si mohli diváci vychutnat jeho oslavu ve středovém kruhu. V playoff už byl zase velkou oporou Slavie, ve čtvrtfinále proti Pardubicím vstřelil tři důležité góly a pomohl svému týmu k postupu do semifinále. Další důležité branky dával i v dalších sezónách, v roce 2003 pomohl Slavii vybojovat mistrovský titul. Jako slávista – srdcař si opojného pocitu ze zisku poháru náležitě užil. Je hráčem, jakého by chtěl mít v mužstvu každý trenér. Bojovník na ledě, velký hecíř na střídačce i v kabině. Nedává možná krásné góly, ale dokáže být ve správný čas na správném místě. Ač už nemá na prsou kapitánské céčko, pořád zůstává jedním z tahounů Slavie a hodně oblíben je i u fanoušků v Edenu.