Miroslav Horníček
herec, režisér, spisovatel, výtvarník
Hodnocení na Kinobox.cz: 70%- Narození:
- 10. listopadu 1918
- Úmrtí:
- 15. února 2003
Upravit profil
Jeho rodiče byli obchodníky s textilem.Zdědil po nich mj.hravost,zvídavost,smysl pro humor a fantazii,které později tak výrazně projevil ve všech svých uměleckých profesích.Studoval na plzeňské reálce,kde se poprvé projevily jeho literární...
Životopis
Jeho rodiče byli obchodníky s textilem.Zdědil po nich mj.hravost,zvídavost,smysl pro humor a fantazii,které později tak výrazně projevil ve všech svých uměleckých profesích.Studoval na plzeňské reálce,kde se poprvé projevily jeho literární vlohy,ale činila mu potíže gramatika.Francouzština mu přiblížila svět francouzské literatury. Od dětství měl velmi rád němý film,jak dobrodružný,např.Douglase Fairbankse,tak grotesky třeba Charlieho Chaplina či Laurela a Hardyho.
Po maturitě (1937) krátce pracoval jako pomocná technická síla ve Škodovce a jako úředník Městské nemocnice v Plzni.Táhlo ho to však k divadlu,které často navštěvoval.Viděl zde např.Honzlovu úpravu a režii Klicperova Hadriána z Římsů (1933) jako komedii dell´arte.V roce 1935 ho uchvátili hostující Voskovec a Werich v Baladě z hadrů.Sám Horníček zpočátku v Městském divadle statoval (poprvé 26.10.1936 v Honzlově pohostinské inscenaci Tylova Jana Husa).Jako diváka ho nadchlo hostování E.F.Burianova Déčka,kde hrál i Horníčkův strýc,Emil Bolek..(Viděl zde např.Máchův Máj,Brechtovu-Weillovu Žebráckou operu,úpravu-aktualizaci Lazebníka sevillského a při návštěvě Prahy ve Valdštejnské zahradě 1938 slavnou protiválečnou inscenaci,montáž z lidové poezie Vojna).Jezdil občas tehdy i pak za protektorátu do Prahy za divadlem na kole. Z pražských herců obdivoval (zatím na dálku) Jana Pivce,Eduarda Kohouta,Ladislava Peška či Sašu Rašilova.
Podněty ,které zde načerpal,uplatnil jako scénograf,herec a režisér amatérského Studentského avantgardního souboru (1937-1940),který naznačil jeho zaměření.V letech 1941-1945 působí jako profesionální herec a režisér v Městském divadle v Plzni.Hraje zde např.Jana Skalníka ve Šrámkově Létě,sluhu Trania v Shakespearově Zkrocení zlé ženy,panoše Jana ve své úpravě Klicperovy pohádky Jan za chrta dán,Frantu Mohykána v Urbanově Sluneční pasece aj.Vystupuje příležitostně rovněž v operetě – činoherní role cikána Sebastiana v Lehárově Frasquitě nebo baletu (Janáčkův Zápisník zmizelého).Režíruje svá pásma poezie.Jako herec poprvé pracuje s režisérem Radokem a vzepře se jeho metodě násilné provokace (viz M.Horníček:Poznámky o divadle,Praha 1990,s.44-45 a Z.Hedbávný:Alfréd Radok.Zpráva o jednom osudu,Praha 1994,s.377,poznámka 51).
V sezóně 1945/6 je členem avantgardního pražského divadla Větrník,vedeného Josefem Šmídou (viz Z.Hedbávný:Divadlo Větrník,Praha 1988).Hraje zde např.Varravina v Suchovo-Kobylinově Smrti Tarelkinově, Azurového prince (Bontempelli:Cenerentola),hned několik rolí v dramatizaci Haškova Švejka,D´Artagnana v dramatizaci Dumasových Tří mušketýrů aj.Navazuje zde celoživotní přátelství s Vlastimilem Brodským a Milošem Kopeckým.Za vojenské služby se seznamuje ještě s Jiřím Sovákem,jehož humor a přátelství mu byly obdobnou oporou též později.Levicová umělecká orientace přivedla Horníčka z čirého idealismu do řad KSČ (1945-1949) v představě možností svobodné tvorby,včetně otevřené kritiky všech společenských nešvarů.
V letech 1946-1949 je členem malostranského Divadla satiry,kde působí jako herec a režisér v kabaretních či revuálních inscenacích a pokouší se též o pantomimu (role Pierota ve vlastní pantomimě Cirkus Naděje,kterou zároveň režíruje).Hraje také titulní postavu ve hře Vratislava Blažka Kde je Kuťák?,která se stala záminkou k úřední likvidaci divadla.(Srv.V.Just:Divadlo plné paradoxů.Příběh divadla satiry 1944-1949 a nejen jeho,Praha 1990).V tomto divadle se znovu setkal s Milošem Kopeckým a spřátelil se.s Lubomírem Lipským,Stellou Zázvorkovou aj.Měl družnou a srdečnou povahu,uměl vychutnávat život a svou tvorbou do něj vnášel radost, hravost a smysl pro poezii.Jeho humor byl chytrý,laskavý,nevulgární a nepodbízivý (na sklonku života říkal, že by měla existovat cenzura – která by hlídala kvalitu).Byl později skvělým konferenciérem či moderátorem,ale neuznával slovo „bavič“.
V letech 1949-1955 působí Horníček jako člen Národního divadla,kde jeho směřování k autorskému herectví bylo dočasně podřízeno „systému Stanislavského“,jak byl tehdy chápán a dokonce byl nucen hrát v několika inscenacích,hlásících se k „socialistickému realismu“.(Skvělou parodii na tehdejší deformace Stanislavského podal Horníček později v televizi při svých dodatečných „přijímačkách na JAMU“,které jako neudělá.) V Národním divadle se však setkává s některými svými někdejšími hereckými idoly,nachází nová přátelství,zdokonaluje svou dikci ve velkém divadelním prostoru a v inscenacích klasiky (např.znovu sluha Tranio,Shakespeare:Zkrocení zlé ženy,Vrchní v Goldoniho Sluhovi dvou pánů) navazuje na své plzeňské začátky a své komické vlohy rozvíjí také v zájezdových estrádních pásmech s L.Lipským, F.Filipovským a J.Šlitrem.Právě Filipovský a Höger upozornili na Horníčkovy improvizační vlohy Jana Wericha,který hledal partnera pro nové nastudování některých her Osvobozeného divadla.Werich však Horníčka jako herce znal už z Divadla satiry,kde se jeho výstupy živě bavil.Věděl,že Národní divadlo mu nesvědčí.
Roku 1955 hostovalo v Praze Vilarovo T.N.P. (Národní lidové divadlo) z Paříže a Horníček se seznámil a vystupoval jako recitátor s Gérardem Philipem.Později tomuto herci věnoval dopis,otištěný ve svých Listech z Provence (1971,též na stejnojmenné desce) a osobně namluvený komentář k dokumentárnímu filmu Nebyl jen Fanfánem (1974).
V letech 1955-1957 byl Horníček partnerem a zástupcem Wericha jako herce a uměleckého ředitele nového Divadla satiry v paláci U Nováků ve Vodičkově ulici,kde kdysi sídlilo Osvobozené divadlo.Působil zde i jako režisér.(Srv.reedice na CD Lotosu V+W:Caesar,V+W:Balada z hadrů a P.Bréal:Husaři,vše 2004,V+W:Těžká Barbora,2005 nebo reedice na CD Supraphonu Werich+Horníček:Předscény,2005).V letech 1957-1961 se tato scéna,vedená Janem Werichem,přejmenovala na Divadlo ABC.(Srv.V.Just:Werichovo divadlo ABC,Praha 2000).Horníček zde úspěšně zkusil jako partnera v improvizaci také Miloše Kopeckého (J.Dietl:Byli jednou dva,1960 a po odchodu z Divadla ABC společnou kabaretní hru Tvrďák aneb Albert,Julius a tma – premiéra v režii Jána Roháče byla v Ostravě,1962 a později se hrála v Praze na různých scénách..S Kopeckým byli partnery též v Katu a bláznu,1962 či Malém panu Albertovi,1963.).Horníček a Kopecký byli při různých skečích zachyceni také v televizi. Vývoj jejich přátelství a souhry popsal s odstupem Horníček ve vzpomínce Jsem osudu vděčen (viz Miloš Kopecký:Já.Uspořádal Pavel Kovář,Praha 1996,s.293-295.). V 50. letech měl Horníček odvahu říci na estrádě s Vlastou Burianem v Ostravě pro horníky veřejně, že v srdcích svých diváků je tento velký komik dávno národním umělcem. Následoval demonstrativní potlesk publika, jež vstalo, který přítomného a předtím nespravedlivě režimem perzekvovaného Buriana dojal.(Vzpomínka podrobně v televizním pořadu Chvilky s Miroslavem Horníčkem a jeho přáteli 5, Tentokrát s Pavlem Bobkem, 1993, režie: Ivo Paukert).
Horníčkova herectví si začal všímat film,např.Byl jednou jeden král (1954 ,s J.Werichem), Kam čert nemůže (1959,s debutující Janou Hlaváčovou) nebo Táto,sežeň štěně (1964).Ve filmu mu byly výjimečně svěřeny i vážné role: farář Hora (Neschovávejte se,když prší,1962) nebo kriminalista, kapitán Chrástek (Smrt za oponou,1966).Stal se také vyhledávaným filmovým komentátorem (např.Rommův film Obyčejný fašismus, 1965, americké střihové filmy Laurel a Hardy,1965 a Nestárnoucí smích,1967).
Zvlášť výrazně přispěl Horníček ke vzniku divadel malých forem.V sezóně 1957/58 uváděl v kavárně Vltava své autorské pořady Pondělky s tetou,kde hostovali Jiří Suchý,Jiří Šlitr (právě Horníček je seznámil) nebo Ljuba Hermanová.Vystupoval s Ivanem Vyskočilem na text-appealech v Redutě.Hrál v Semaforu od jeho otevření roku 1959 v inscenaci Člověka z půdy titulní postavu spisovatele Antonína Sommera (zachytila ji celou televize).V Semaforu hrál titulní roli v Šesti ženách Jindřicha VIII. (viz gramoalbum Divadla malých forem,1965) nebo v Recitalu Horníček-Hegerová.Uváděl zde roku 1965 i své vlastní Hovory přes rampu,kde pohotově a vtipně odpovídal na dotazy diváků.Jeho rozsáhlou literární tvorbu (22 knih,viz katalog Národní knihovny ČR,Praha) úspěšně zahájila půvabná knížka Dobře utajené housle,kterou vydal i na desce a četl z ní též na scéně.
Na světové výstavě v Montrealu EXPO 67 se Horníček naučil anglický komentář v Kinoautomatu (Činčera-Roháč-Svitáček) a stal se konferenciérem i hlavní osobou filmu Člověk a jeho dům.Příběh byl v každé situaci natočen ve dvou variantách a diváci si mohli tlačítky vybrat,jak má scéna pokračovat (až v roce 1970 viděli v kině Světozor Kinoautomat opožděně pražští diváci).Z pobytu na EXPO 67 vydával v Literárních novinách na pokračování reportáže Javorové listy,které vyšly 1968 poprvé knižně.Roku 1968 byla ve Viole premiéra Horníčkova pásma poezie Na Vaše zdraví,pane Seiferte.
V rozhlase se podílel Horníček vedle Wericha,Suchého a Vyskočila na seriálu Gramotingltangl.Televize vysílala za nadšení i ohlasu diváků dvanáct dílů Horníčkova pořadu Hovory H,kde odpovídal na otázky a kam si zval i hosty,např.Jana Wericha,Lubomíra Lipského,Jana Pivce,Milana Lasicu a Julia Satinského či věčného oponenta Vladimíra Svitáčka.Herecké historky z Hovorů H vyšly také na desce.Přesto byl cyklus, zřejmě na politický nátlak ,zastaven a zbylé tři díly se už nesměly vysílat.(V roce 1990 připomněl Horníček tento cyklus v televizi doplněnými Hovory H ještě po 20 letech a vyšla i knižní verze Miroslav Horníček v Hovorech H z Paláce K.) Mezi jeho příležitostné partnery v různých pořadech patřili např.Pavel Bobek,Tomáš Sláma,Igor Šebo či Pavel Dostál.
V letech normalizace a po ní Horníček hostoval v Praze i mimo ni jako herec,režisér či dramatik.Současně také vystavoval a publikoval své výtvarné koláže,fotografie,psal drobné prózy či úvody a doslovy k různým knihám, vydával desky atd.(viz Chronologický přehled od V.Justa in M.Horníček:Klaunovy rozpravy,Praha 1989, s.338-345).Po roce 1989 se více mohl věnovat spolupráci s televizí a rozhlasem.
Za zvlášť cenné v jeho rozsáhlém díle pokládám svědectví o spolupráci s Werichem - např.M.Horníček: Poznámky o divadle,Praha 1990 a M.Horníček:Hovory s Janem Werichem,Praha 2002 nebo televizní pořady Miroslav Horníček vypráví,1990 a Miroslav Horníček vypráví podruhé, 1992.Ve Vyznání :Mariánským lázním v červnu a červnu v Mariánských lázních,Praha 1975 je krásné svědectví o herci Eduardu Kohoutovi,který patřil k jeho četným přátelům..Mezi televizní skvosty patří Dietlův seriál Byli jednou dva písaři podle Flaubertova románu Bouvard a Pécuchet (1972,s J.Sovákem),natočený v době,kdy tragicky zahynul jediný Horníčkův syn Jan.Velkou životní oporou byla Horníčkovi až do své smrti v roce 1999 jeho žena,Běla,která se jako spolupracovnice podílela i na vydání některých jeho knih.
Z ocenění,jichž se mu dostalo na sklonku života,kdy se však postupně horšil jeho zdravotní stav,uveďme aspoň:
- Česká televize vysílala o něm krátký pořad Genus:Miroslav Horníček očima Jana Špáty,1995
- Cena Thálie,1996
- Cena humoru Karla Poláčka
- Při anketě Týtý vstoupil do televizní Dvorany slávy (1997)
- 1998: jmenován Čestným občanem Plzně,získal Platinovou desku Supraphonu
- 2000: obdržel medaili Za zásluhy.
- Roku 2000 uvedla Česká televize dokument A.Činčerové:Listy z Provence,kombinující záběry z Provence s citáty z Horníčkovy stejnojmenné knihy a jeho živým komentářem,natočeným doma.
Jeho poslední vydanou knihou je album s fotografiemi Vzpomínky života,Praha 2002.V témž roce se konala v Praze jeho poslední výtvarná výstava pod názvem Dobře utajené koláže Horníček zemřel v Liberci 15.2.2003,v péči svého přítele a skoro adoptivního syna,MUDr.Vladimíra Mareše.
Nejnovější TV dokument o něm natočila roku 2005 Linda Jablonská. Vznikl v cyklu Příběhy slavných a má název Hovorově Horňas.
Autor: PhDr.Jaromír Kazda, divadelní historik
Po maturitě (1937) krátce pracoval jako pomocná technická síla ve Škodovce a jako úředník Městské nemocnice v Plzni.Táhlo ho to však k divadlu,které často navštěvoval.Viděl zde např.Honzlovu úpravu a režii Klicperova Hadriána z Římsů (1933) jako komedii dell´arte.V roce 1935 ho uchvátili hostující Voskovec a Werich v Baladě z hadrů.Sám Horníček zpočátku v Městském divadle statoval (poprvé 26.10.1936 v Honzlově pohostinské inscenaci Tylova Jana Husa).Jako diváka ho nadchlo hostování E.F.Burianova Déčka,kde hrál i Horníčkův strýc,Emil Bolek..(Viděl zde např.Máchův Máj,Brechtovu-Weillovu Žebráckou operu,úpravu-aktualizaci Lazebníka sevillského a při návštěvě Prahy ve Valdštejnské zahradě 1938 slavnou protiválečnou inscenaci,montáž z lidové poezie Vojna).Jezdil občas tehdy i pak za protektorátu do Prahy za divadlem na kole. Z pražských herců obdivoval (zatím na dálku) Jana Pivce,Eduarda Kohouta,Ladislava Peška či Sašu Rašilova.
Podněty ,které zde načerpal,uplatnil jako scénograf,herec a režisér amatérského Studentského avantgardního souboru (1937-1940),který naznačil jeho zaměření.V letech 1941-1945 působí jako profesionální herec a režisér v Městském divadle v Plzni.Hraje zde např.Jana Skalníka ve Šrámkově Létě,sluhu Trania v Shakespearově Zkrocení zlé ženy,panoše Jana ve své úpravě Klicperovy pohádky Jan za chrta dán,Frantu Mohykána v Urbanově Sluneční pasece aj.Vystupuje příležitostně rovněž v operetě – činoherní role cikána Sebastiana v Lehárově Frasquitě nebo baletu (Janáčkův Zápisník zmizelého).Režíruje svá pásma poezie.Jako herec poprvé pracuje s režisérem Radokem a vzepře se jeho metodě násilné provokace (viz M.Horníček:Poznámky o divadle,Praha 1990,s.44-45 a Z.Hedbávný:Alfréd Radok.Zpráva o jednom osudu,Praha 1994,s.377,poznámka 51).
V sezóně 1945/6 je členem avantgardního pražského divadla Větrník,vedeného Josefem Šmídou (viz Z.Hedbávný:Divadlo Větrník,Praha 1988).Hraje zde např.Varravina v Suchovo-Kobylinově Smrti Tarelkinově, Azurového prince (Bontempelli:Cenerentola),hned několik rolí v dramatizaci Haškova Švejka,D´Artagnana v dramatizaci Dumasových Tří mušketýrů aj.Navazuje zde celoživotní přátelství s Vlastimilem Brodským a Milošem Kopeckým.Za vojenské služby se seznamuje ještě s Jiřím Sovákem,jehož humor a přátelství mu byly obdobnou oporou též později.Levicová umělecká orientace přivedla Horníčka z čirého idealismu do řad KSČ (1945-1949) v představě možností svobodné tvorby,včetně otevřené kritiky všech společenských nešvarů.
V letech 1946-1949 je členem malostranského Divadla satiry,kde působí jako herec a režisér v kabaretních či revuálních inscenacích a pokouší se též o pantomimu (role Pierota ve vlastní pantomimě Cirkus Naděje,kterou zároveň režíruje).Hraje také titulní postavu ve hře Vratislava Blažka Kde je Kuťák?,která se stala záminkou k úřední likvidaci divadla.(Srv.V.Just:Divadlo plné paradoxů.Příběh divadla satiry 1944-1949 a nejen jeho,Praha 1990).V tomto divadle se znovu setkal s Milošem Kopeckým a spřátelil se.s Lubomírem Lipským,Stellou Zázvorkovou aj.Měl družnou a srdečnou povahu,uměl vychutnávat život a svou tvorbou do něj vnášel radost, hravost a smysl pro poezii.Jeho humor byl chytrý,laskavý,nevulgární a nepodbízivý (na sklonku života říkal, že by měla existovat cenzura – která by hlídala kvalitu).Byl později skvělým konferenciérem či moderátorem,ale neuznával slovo „bavič“.
V letech 1949-1955 působí Horníček jako člen Národního divadla,kde jeho směřování k autorskému herectví bylo dočasně podřízeno „systému Stanislavského“,jak byl tehdy chápán a dokonce byl nucen hrát v několika inscenacích,hlásících se k „socialistickému realismu“.(Skvělou parodii na tehdejší deformace Stanislavského podal Horníček později v televizi při svých dodatečných „přijímačkách na JAMU“,které jako neudělá.) V Národním divadle se však setkává s některými svými někdejšími hereckými idoly,nachází nová přátelství,zdokonaluje svou dikci ve velkém divadelním prostoru a v inscenacích klasiky (např.znovu sluha Tranio,Shakespeare:Zkrocení zlé ženy,Vrchní v Goldoniho Sluhovi dvou pánů) navazuje na své plzeňské začátky a své komické vlohy rozvíjí také v zájezdových estrádních pásmech s L.Lipským, F.Filipovským a J.Šlitrem.Právě Filipovský a Höger upozornili na Horníčkovy improvizační vlohy Jana Wericha,který hledal partnera pro nové nastudování některých her Osvobozeného divadla.Werich však Horníčka jako herce znal už z Divadla satiry,kde se jeho výstupy živě bavil.Věděl,že Národní divadlo mu nesvědčí.
Roku 1955 hostovalo v Praze Vilarovo T.N.P. (Národní lidové divadlo) z Paříže a Horníček se seznámil a vystupoval jako recitátor s Gérardem Philipem.Později tomuto herci věnoval dopis,otištěný ve svých Listech z Provence (1971,též na stejnojmenné desce) a osobně namluvený komentář k dokumentárnímu filmu Nebyl jen Fanfánem (1974).
V letech 1955-1957 byl Horníček partnerem a zástupcem Wericha jako herce a uměleckého ředitele nového Divadla satiry v paláci U Nováků ve Vodičkově ulici,kde kdysi sídlilo Osvobozené divadlo.Působil zde i jako režisér.(Srv.reedice na CD Lotosu V+W:Caesar,V+W:Balada z hadrů a P.Bréal:Husaři,vše 2004,V+W:Těžká Barbora,2005 nebo reedice na CD Supraphonu Werich+Horníček:Předscény,2005).V letech 1957-1961 se tato scéna,vedená Janem Werichem,přejmenovala na Divadlo ABC.(Srv.V.Just:Werichovo divadlo ABC,Praha 2000).Horníček zde úspěšně zkusil jako partnera v improvizaci také Miloše Kopeckého (J.Dietl:Byli jednou dva,1960 a po odchodu z Divadla ABC společnou kabaretní hru Tvrďák aneb Albert,Julius a tma – premiéra v režii Jána Roháče byla v Ostravě,1962 a později se hrála v Praze na různých scénách..S Kopeckým byli partnery též v Katu a bláznu,1962 či Malém panu Albertovi,1963.).Horníček a Kopecký byli při různých skečích zachyceni také v televizi. Vývoj jejich přátelství a souhry popsal s odstupem Horníček ve vzpomínce Jsem osudu vděčen (viz Miloš Kopecký:Já.Uspořádal Pavel Kovář,Praha 1996,s.293-295.). V 50. letech měl Horníček odvahu říci na estrádě s Vlastou Burianem v Ostravě pro horníky veřejně, že v srdcích svých diváků je tento velký komik dávno národním umělcem. Následoval demonstrativní potlesk publika, jež vstalo, který přítomného a předtím nespravedlivě režimem perzekvovaného Buriana dojal.(Vzpomínka podrobně v televizním pořadu Chvilky s Miroslavem Horníčkem a jeho přáteli 5, Tentokrát s Pavlem Bobkem, 1993, režie: Ivo Paukert).
Horníčkova herectví si začal všímat film,např.Byl jednou jeden král (1954 ,s J.Werichem), Kam čert nemůže (1959,s debutující Janou Hlaváčovou) nebo Táto,sežeň štěně (1964).Ve filmu mu byly výjimečně svěřeny i vážné role: farář Hora (Neschovávejte se,když prší,1962) nebo kriminalista, kapitán Chrástek (Smrt za oponou,1966).Stal se také vyhledávaným filmovým komentátorem (např.Rommův film Obyčejný fašismus, 1965, americké střihové filmy Laurel a Hardy,1965 a Nestárnoucí smích,1967).
Zvlášť výrazně přispěl Horníček ke vzniku divadel malých forem.V sezóně 1957/58 uváděl v kavárně Vltava své autorské pořady Pondělky s tetou,kde hostovali Jiří Suchý,Jiří Šlitr (právě Horníček je seznámil) nebo Ljuba Hermanová.Vystupoval s Ivanem Vyskočilem na text-appealech v Redutě.Hrál v Semaforu od jeho otevření roku 1959 v inscenaci Člověka z půdy titulní postavu spisovatele Antonína Sommera (zachytila ji celou televize).V Semaforu hrál titulní roli v Šesti ženách Jindřicha VIII. (viz gramoalbum Divadla malých forem,1965) nebo v Recitalu Horníček-Hegerová.Uváděl zde roku 1965 i své vlastní Hovory přes rampu,kde pohotově a vtipně odpovídal na dotazy diváků.Jeho rozsáhlou literární tvorbu (22 knih,viz katalog Národní knihovny ČR,Praha) úspěšně zahájila půvabná knížka Dobře utajené housle,kterou vydal i na desce a četl z ní též na scéně.
Na světové výstavě v Montrealu EXPO 67 se Horníček naučil anglický komentář v Kinoautomatu (Činčera-Roháč-Svitáček) a stal se konferenciérem i hlavní osobou filmu Člověk a jeho dům.Příběh byl v každé situaci natočen ve dvou variantách a diváci si mohli tlačítky vybrat,jak má scéna pokračovat (až v roce 1970 viděli v kině Světozor Kinoautomat opožděně pražští diváci).Z pobytu na EXPO 67 vydával v Literárních novinách na pokračování reportáže Javorové listy,které vyšly 1968 poprvé knižně.Roku 1968 byla ve Viole premiéra Horníčkova pásma poezie Na Vaše zdraví,pane Seiferte.
V rozhlase se podílel Horníček vedle Wericha,Suchého a Vyskočila na seriálu Gramotingltangl.Televize vysílala za nadšení i ohlasu diváků dvanáct dílů Horníčkova pořadu Hovory H,kde odpovídal na otázky a kam si zval i hosty,např.Jana Wericha,Lubomíra Lipského,Jana Pivce,Milana Lasicu a Julia Satinského či věčného oponenta Vladimíra Svitáčka.Herecké historky z Hovorů H vyšly také na desce.Přesto byl cyklus, zřejmě na politický nátlak ,zastaven a zbylé tři díly se už nesměly vysílat.(V roce 1990 připomněl Horníček tento cyklus v televizi doplněnými Hovory H ještě po 20 letech a vyšla i knižní verze Miroslav Horníček v Hovorech H z Paláce K.) Mezi jeho příležitostné partnery v různých pořadech patřili např.Pavel Bobek,Tomáš Sláma,Igor Šebo či Pavel Dostál.
V letech normalizace a po ní Horníček hostoval v Praze i mimo ni jako herec,režisér či dramatik.Současně také vystavoval a publikoval své výtvarné koláže,fotografie,psal drobné prózy či úvody a doslovy k různým knihám, vydával desky atd.(viz Chronologický přehled od V.Justa in M.Horníček:Klaunovy rozpravy,Praha 1989, s.338-345).Po roce 1989 se více mohl věnovat spolupráci s televizí a rozhlasem.
Za zvlášť cenné v jeho rozsáhlém díle pokládám svědectví o spolupráci s Werichem - např.M.Horníček: Poznámky o divadle,Praha 1990 a M.Horníček:Hovory s Janem Werichem,Praha 2002 nebo televizní pořady Miroslav Horníček vypráví,1990 a Miroslav Horníček vypráví podruhé, 1992.Ve Vyznání :Mariánským lázním v červnu a červnu v Mariánských lázních,Praha 1975 je krásné svědectví o herci Eduardu Kohoutovi,který patřil k jeho četným přátelům..Mezi televizní skvosty patří Dietlův seriál Byli jednou dva písaři podle Flaubertova románu Bouvard a Pécuchet (1972,s J.Sovákem),natočený v době,kdy tragicky zahynul jediný Horníčkův syn Jan.Velkou životní oporou byla Horníčkovi až do své smrti v roce 1999 jeho žena,Běla,která se jako spolupracovnice podílela i na vydání některých jeho knih.
Z ocenění,jichž se mu dostalo na sklonku života,kdy se však postupně horšil jeho zdravotní stav,uveďme aspoň:
- Česká televize vysílala o něm krátký pořad Genus:Miroslav Horníček očima Jana Špáty,1995
- Cena Thálie,1996
- Cena humoru Karla Poláčka
- Při anketě Týtý vstoupil do televizní Dvorany slávy (1997)
- 1998: jmenován Čestným občanem Plzně,získal Platinovou desku Supraphonu
- 2000: obdržel medaili Za zásluhy.
- Roku 2000 uvedla Česká televize dokument A.Činčerové:Listy z Provence,kombinující záběry z Provence s citáty z Horníčkovy stejnojmenné knihy a jeho živým komentářem,natočeným doma.
Jeho poslední vydanou knihou je album s fotografiemi Vzpomínky života,Praha 2002.V témž roce se konala v Praze jeho poslední výtvarná výstava pod názvem Dobře utajené koláže Horníček zemřel v Liberci 15.2.2003,v péči svého přítele a skoro adoptivního syna,MUDr.Vladimíra Mareše.
Nejnovější TV dokument o něm natočila roku 2005 Linda Jablonská. Vznikl v cyklu Příběhy slavných a má název Hovorově Horňas.
Autor: PhDr.Jaromír Kazda, divadelní historik
