Miroslav Táborský, laureát Ceny Alfréda Radoka za mužský herecký výkon roku za postavu Jindřicha v inscenaci Konec masopustu a nositel španělské Goyovy ceny se k svému dnešnímu profesionálnímu postavení propracovával dlouho a ne vždy lehce....
Životopis
Miroslav Táborský, laureát Ceny Alfréda Radoka za mužský herecký výkon roku za postavu Jindřicha v inscenaci Konec masopustu a nositel španělské Goyovy ceny se k svému dnešnímu profesionálnímu postavení propracovával dlouho a ne vždy lehce. Začátky v amatérském divadle se protahovaly více, než by si sám přál, protože na divadelní fakultu byl přijat až na čtvrtý pokus. Mezitím vystudoval fyziku na pedagogické fakultě a v prvních ročnících DAMU pak bojoval - kromě jiného - i s přemírou racionálního myšlení, které je na jevišti někdy na závadu.
Na základě absolventských představení dostal angažmá v kladenském divadle, kde si hned v první sezoně zahrál několik velkých rolí. Po přechodu do Prahy ho ovšem čekalo období hubenější, které využil k tomu, aby svou nezměrnou pracovitost (o ambicích nemluvě) nasměroval k dalšímu rozšíření výrazových prostředků (například v mimických rolích ve Studiu Gag Borise Hybnera). V minulých sezonách jste ho kromě domovské scény mohli vidět také například v Divadle v Řeznické v inscenaci operety Lidožrouti podle J. N. Nestroye, ve Viole hrál se svou ženou Kateřinou pohádky podle Josefa Čapka Povídejme si, děti.
K první spolupráci s režisérkou Hanou Burešovou se dostal v roce 1992, kdy vytvořil roli Fausta v inscenaci Don Juan a Faust. Společná práce pak vedla přes Vraždu v katedrále, Školu základ života a Létavého lékaře k inscenacím v Dlouhé: Konec masopustu, Opice a ženich, Obrazy z Francouzské revoluce, Soudné sestry a zatím poslední Goldbergovské variace.
Miroslav Táborský v současné době hraje velké role také v inscenacích hostujících režisérů - Martina Huby (Garderobiér, Král Lear na Pražském Hradě) a Janusze Klimszy (Hrdina západu). Často pracuje i ve filmu, kde dostává čím dál tím zajímavější nabídky, a natáčí i v zahraničí. Za výkon ve španělském filmu Dívka mých snů získal v roce 1999 Goyovu cenu v kategorii Objev roku.
Z dalších filmů, v kterých si Miroslav Táborský zahrál můžeme jmenovat např. Černí baroni (1992), Konec básníků v čechách (1993), Kolja (1996), Lotrando a Zubejda (1997), Tmavomodrý svět (2001), Mazaný Filip (2003) nebo Jak básníci neztrácejí naději (2004).
Podle vlastních slov je Miroslav Táborský extrovert na samé hranici možností, což mu spolu s výše zmíněnou pracovitostí nedovolí, aby si nechal pro sebe připomínky k práci všech složek podílejících se na vzniku inscenace. Častokrát už narazil, ale přesto nepřestává věřit, že divadlo jako týmová záležitost potřebuje maximální nasazení všech zúčastněných včetně techniky. A každé vydařené představení mu v této víře dává za pravdu.
Za postavu Jindřicha v inscenaci Konec masopustu získal Cenu Světa a divadla za nejlepší mužský herecký výkon roku 1997.
Za postavu tlumočníka ve španělském filmu Dívka mých snů dostal prestižní Goyovu cenu.
Zahrál si také v cyklu Soukromé pasti.
Na základě absolventských představení dostal angažmá v kladenském divadle, kde si hned v první sezoně zahrál několik velkých rolí. Po přechodu do Prahy ho ovšem čekalo období hubenější, které využil k tomu, aby svou nezměrnou pracovitost (o ambicích nemluvě) nasměroval k dalšímu rozšíření výrazových prostředků (například v mimických rolích ve Studiu Gag Borise Hybnera). V minulých sezonách jste ho kromě domovské scény mohli vidět také například v Divadle v Řeznické v inscenaci operety Lidožrouti podle J. N. Nestroye, ve Viole hrál se svou ženou Kateřinou pohádky podle Josefa Čapka Povídejme si, děti.
K první spolupráci s režisérkou Hanou Burešovou se dostal v roce 1992, kdy vytvořil roli Fausta v inscenaci Don Juan a Faust. Společná práce pak vedla přes Vraždu v katedrále, Školu základ života a Létavého lékaře k inscenacím v Dlouhé: Konec masopustu, Opice a ženich, Obrazy z Francouzské revoluce, Soudné sestry a zatím poslední Goldbergovské variace.
Miroslav Táborský v současné době hraje velké role také v inscenacích hostujících režisérů - Martina Huby (Garderobiér, Král Lear na Pražském Hradě) a Janusze Klimszy (Hrdina západu). Často pracuje i ve filmu, kde dostává čím dál tím zajímavější nabídky, a natáčí i v zahraničí. Za výkon ve španělském filmu Dívka mých snů získal v roce 1999 Goyovu cenu v kategorii Objev roku.
Z dalších filmů, v kterých si Miroslav Táborský zahrál můžeme jmenovat např. Černí baroni (1992), Konec básníků v čechách (1993), Kolja (1996), Lotrando a Zubejda (1997), Tmavomodrý svět (2001), Mazaný Filip (2003) nebo Jak básníci neztrácejí naději (2004).
Podle vlastních slov je Miroslav Táborský extrovert na samé hranici možností, což mu spolu s výše zmíněnou pracovitostí nedovolí, aby si nechal pro sebe připomínky k práci všech složek podílejících se na vzniku inscenace. Častokrát už narazil, ale přesto nepřestává věřit, že divadlo jako týmová záležitost potřebuje maximální nasazení všech zúčastněných včetně techniky. A každé vydařené představení mu v této víře dává za pravdu.
Za postavu Jindřicha v inscenaci Konec masopustu získal Cenu Světa a divadla za nejlepší mužský herecký výkon roku 1997.
Za postavu tlumočníka ve španělském filmu Dívka mých snů dostal prestižní Goyovu cenu.
Zahrál si také v cyklu Soukromé pasti.
