PhDr. Miloslav kardinál Vlk je český katolický duchovní a teolog, od roku 1991 35. arcibiskup pražský a primas český. Dříve byl krátce 10. biskupem českobudějovickým (1990–1991).
Byl předsedou nejprve Československé (1991-1993) a později České...
Životopis
PhDr. Miloslav kardinál Vlk je český katolický duchovní a teolog, od roku 1991 35. arcibiskup pražský a primas český. Dříve byl krátce 10. biskupem českobudějovickým (1990–1991).
Byl předsedou nejprve Československé (1991-1993) a později České biskupské konference (1993-2000), v letech 1993-2001 prezidentem Rady biskupských evropských konferencí. Od roku 1994 je moderátorem Hnutí Fokoláre.
Je považován za vůdčí osobnost liberálního křídla české římskokatolické církve. Teoreticky je jako primas český formální hlavou celé římskokatolické církve v Česku a veřejností je tak jednoznačně vnímán, nicméně jeho skutečný vliv uvnitř církve je mnohem menší a lze říci, že minimálně stejně silné postavení má vůdčí osobnost jejího konzervativního křídla, olomoucký arcibiskup Jan Graubner, který je předsedou České biskupské konference.
Za pronásledování katolické církve v Československu působil částečně v oficiální a částečně ve skryté církvi. Jako biskup, kterým se stal po pádu komunistického režimu, pracuje na obnově zdevastovaných církevních struktur a vede zatím neúspěšný boj za navrácení církevního majetku, o který komunistický stát církev připravil.
Mládí
Po maturitě 1952 pracoval krátce jako dělník, následně nastoupil na základní vojenskou službu. 1955–1960 studoval na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy obor archivnictví. Poté nějakou dobu pracoval jako archivář, v roce 1964 odešel studovat na CMBF do Litoměřic.
Kněz
23. června 1968 byl vysvěcen na kněze a jmenován sekretářem českobudějovického biskupa Josefa Hloucha. V roce 1971 však musel toto místo z rozhodnutí komunistických úřadů opustit a odejít spravovat malé farnosti (Lažiště a Záblatí, posléze Rožmitál pod Třemšínem). V roce 1978 mu byl odebrán státní souhlas. V letech 1978–1988 pracoval jako myč oken a posléze archivář v Praze, kde zároveň tajně vykonával své kněžské povolání. 1. ledna 1989 obdržel státní souhlas zpět a působil nejprve na Klatovsku, později na Šumavě.
Biskup českobudějovický
14. února 1990 byl jmenován biskupem českobudějovickým (vysvěcen 31. března 1990). Pustil se do obnovy diecézních struktur zdevastovaných komunistickou diktaturou a 18 let dlouhou sedisvakancí, snažil se o obnovu církevního školství a řeholního života v diecézi. Mimo jiné v roce 1990 založil Biskupské gymnázium J. N. Neumanna a zahájil přípravy na zřízení Jihočeské univerzity s katolickou Teologickou fakultou (k čemuž došlo až za jeho nástupce). Založil farnost sv. Vojtěcha a její správu svěřil salesiánům. Řadu jím zahájených projektů dokončil až jeho nástupce, Antonín Liška.
Arcibiskup pražský
27. března 1991 byl jmenován pražským arcibiskupem. I zde se pustil do obnovy komunistickou diktaturou zdevastované diecéze. Snažil se o obnovu církevního školství (založil mimo jiné Arcibiskupské gymnázium v Praze, CSZŠ Jana Pavla II. a VOŠP Svatojánská kolej, založil Křesťanskou pedagogicko-psychologickou poradnu a vrátil do Prahy Arcibiskupský kněžský seminář), charitativní činnosti (v roce 1993 založil Arcidiecézní charitu) i řeholního života v diecézi. 26. listopadu 1994 byl jmenován kardinálem.
Z titulu svého úřadu musel řešit dlouhodobou a stále sílící krizi na Katolické teologické fakultě, na níž se dostal do tvrdého sporu s jejím děkanem Václavem Wolfem. Konflikt nakonec vygradoval na přelomu 20. a 21. století: v roce 2000 kardinál Vlk vetoval Wolfovo třetí zvolení děkanem a v roce 2002 mu odebral kanonickou misi pro vyučování katolické teologie.
V dubnu 2005 se jako jediný Čech účastnil v Římě konkláve, které zvolilo papeže Benedikta XVI.
Pozval do své diecéze trapistky.
V lednu 2007 si založil osobní webové stránky. V témže roce podal u příležitosti svých 75. narozenin rezignaci na arcibiskupský úřad, papež Benedikt XVI. ji ale nepřijal a požádal ho, aby v úřadu setrval ještě dva roky.
Jako formální hlava katolické církve usiloval o majetkové narovnání mezi církví a státem, nicméně tato otázka je i téměř dvacet let neuzavřena. Obzvláště bolestný pak je dlouhodobý spor mezi církví a státem o katedrálu sv. Víta.
Vzdělání
Aktivně hovoří německy a italsky, pasivně ovládá ruštinu, francouzštinu, latinu a esperanto. Je nositelem řady čestných teologických doktorátů v Illinois, Minnesotě (USA), Pasově (Německo), Krakově, Opolí (Polsko) a také řady čestných občanství v zahraničí. V mládí byl členem Mezinárodního sdružení katolických esperantistů, v roce 1995 přijal záštitu nad světovým kongresem katolických esperantistů v Olomouci, kde také v esperantu sloužil slavnostní mši.
Vyznamenání
- 25. února 1999 - Grosses Verdienstkreuz
- 2001 - Čestná medaile TGM
- 28. října 2002 - Řád T. G. Masaryka II. třídy
- 2006 - zvláštní ocenění za práci na usmíření mezi Čechy a Němci do Ackermann Gemeinde
- obdržel řadu čestných doktorátů, mimo jiné od Illinois Benedictine College, University of St. Thomas, krakovské Papežské teologické akademie a Opolské univerzity.
- je čestným občanem měst Rožmitál pod Třemšínem (1992), Cedar Rapids (1992), Baltimore (1992), Třeboň (1996) a Klodzko (1996), Roudnice nad Labem (1997) a Mníšek pod Brdy (1998).
Byl předsedou nejprve Československé (1991-1993) a později České biskupské konference (1993-2000), v letech 1993-2001 prezidentem Rady biskupských evropských konferencí. Od roku 1994 je moderátorem Hnutí Fokoláre.
Je považován za vůdčí osobnost liberálního křídla české římskokatolické církve. Teoreticky je jako primas český formální hlavou celé římskokatolické církve v Česku a veřejností je tak jednoznačně vnímán, nicméně jeho skutečný vliv uvnitř církve je mnohem menší a lze říci, že minimálně stejně silné postavení má vůdčí osobnost jejího konzervativního křídla, olomoucký arcibiskup Jan Graubner, který je předsedou České biskupské konference.
Za pronásledování katolické církve v Československu působil částečně v oficiální a částečně ve skryté církvi. Jako biskup, kterým se stal po pádu komunistického režimu, pracuje na obnově zdevastovaných církevních struktur a vede zatím neúspěšný boj za navrácení církevního majetku, o který komunistický stát církev připravil.
Mládí
Po maturitě 1952 pracoval krátce jako dělník, následně nastoupil na základní vojenskou službu. 1955–1960 studoval na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy obor archivnictví. Poté nějakou dobu pracoval jako archivář, v roce 1964 odešel studovat na CMBF do Litoměřic.
Kněz
23. června 1968 byl vysvěcen na kněze a jmenován sekretářem českobudějovického biskupa Josefa Hloucha. V roce 1971 však musel toto místo z rozhodnutí komunistických úřadů opustit a odejít spravovat malé farnosti (Lažiště a Záblatí, posléze Rožmitál pod Třemšínem). V roce 1978 mu byl odebrán státní souhlas. V letech 1978–1988 pracoval jako myč oken a posléze archivář v Praze, kde zároveň tajně vykonával své kněžské povolání. 1. ledna 1989 obdržel státní souhlas zpět a působil nejprve na Klatovsku, později na Šumavě.
Biskup českobudějovický
14. února 1990 byl jmenován biskupem českobudějovickým (vysvěcen 31. března 1990). Pustil se do obnovy diecézních struktur zdevastovaných komunistickou diktaturou a 18 let dlouhou sedisvakancí, snažil se o obnovu církevního školství a řeholního života v diecézi. Mimo jiné v roce 1990 založil Biskupské gymnázium J. N. Neumanna a zahájil přípravy na zřízení Jihočeské univerzity s katolickou Teologickou fakultou (k čemuž došlo až za jeho nástupce). Založil farnost sv. Vojtěcha a její správu svěřil salesiánům. Řadu jím zahájených projektů dokončil až jeho nástupce, Antonín Liška.
Arcibiskup pražský
27. března 1991 byl jmenován pražským arcibiskupem. I zde se pustil do obnovy komunistickou diktaturou zdevastované diecéze. Snažil se o obnovu církevního školství (založil mimo jiné Arcibiskupské gymnázium v Praze, CSZŠ Jana Pavla II. a VOŠP Svatojánská kolej, založil Křesťanskou pedagogicko-psychologickou poradnu a vrátil do Prahy Arcibiskupský kněžský seminář), charitativní činnosti (v roce 1993 založil Arcidiecézní charitu) i řeholního života v diecézi. 26. listopadu 1994 byl jmenován kardinálem.
Z titulu svého úřadu musel řešit dlouhodobou a stále sílící krizi na Katolické teologické fakultě, na níž se dostal do tvrdého sporu s jejím děkanem Václavem Wolfem. Konflikt nakonec vygradoval na přelomu 20. a 21. století: v roce 2000 kardinál Vlk vetoval Wolfovo třetí zvolení děkanem a v roce 2002 mu odebral kanonickou misi pro vyučování katolické teologie.
V dubnu 2005 se jako jediný Čech účastnil v Římě konkláve, které zvolilo papeže Benedikta XVI.
Pozval do své diecéze trapistky.
V lednu 2007 si založil osobní webové stránky. V témže roce podal u příležitosti svých 75. narozenin rezignaci na arcibiskupský úřad, papež Benedikt XVI. ji ale nepřijal a požádal ho, aby v úřadu setrval ještě dva roky.
Jako formální hlava katolické církve usiloval o majetkové narovnání mezi církví a státem, nicméně tato otázka je i téměř dvacet let neuzavřena. Obzvláště bolestný pak je dlouhodobý spor mezi církví a státem o katedrálu sv. Víta.
Vzdělání
Aktivně hovoří německy a italsky, pasivně ovládá ruštinu, francouzštinu, latinu a esperanto. Je nositelem řady čestných teologických doktorátů v Illinois, Minnesotě (USA), Pasově (Německo), Krakově, Opolí (Polsko) a také řady čestných občanství v zahraničí. V mládí byl členem Mezinárodního sdružení katolických esperantistů, v roce 1995 přijal záštitu nad světovým kongresem katolických esperantistů v Olomouci, kde také v esperantu sloužil slavnostní mši.
Vyznamenání
- 25. února 1999 - Grosses Verdienstkreuz
- 2001 - Čestná medaile TGM
- 28. října 2002 - Řád T. G. Masaryka II. třídy
- 2006 - zvláštní ocenění za práci na usmíření mezi Čechy a Němci do Ackermann Gemeinde
- obdržel řadu čestných doktorátů, mimo jiné od Illinois Benedictine College, University of St. Thomas, krakovské Papežské teologické akademie a Opolské univerzity.
- je čestným občanem měst Rožmitál pod Třemšínem (1992), Cedar Rapids (1992), Baltimore (1992), Třeboň (1996) a Klodzko (1996), Roudnice nad Labem (1997) a Mníšek pod Brdy (1998).