Naďa Hejná se narodila jako Naďa Pietorová 6. října 1906 v Martině do rodiny slovenského novináře a průkopníka Miloše Pietora. Lásku k umění zdědila po rodičích, ale po absolvování martinské obchodní akademie v roce 1925 pracovala jako úřednice...
Životopis
Naďa Hejná se narodila jako Naďa Pietorová 6. října 1906 v Martině do rodiny slovenského novináře a průkopníka Miloše Pietora. Lásku k umění zdědila po rodičích, ale po absolvování martinské obchodní akademie v roce 1925 pracovala jako úřednice (1925 – 1944).
Současně už od dětství horlivě ochotničila ve Slovenském spevokole. Během Slovenského národního povstání hrála ve Frontovém divadle (1944) a pracovala ve Svobodném rozhlasovém vysílači v Banské Bystrici. A když bylo Slovenské národní povstání rychle potlačeno, musela Hejná i s dětmi utéct do hor (její muž byl v nepřítomnosti odsouzen nacistickou justicí k smrti), kde se dožila osvobození.
Stala se spoluzakladatelkou a herečkou martinského Slovenského komorného divadla (1944 – 1945), po krátké přestávce v letech 1945 – 1948, kdy následovala svého manžela do Prahy (kde pracoval na Ministerstvu školství a osvěty), opět po návratu na Slovensko nastoupila na divadelní scénu v Martině, do Armádního divadla Slovenského národního povstání (1948 – 1980), kde setrvala až do odchodu na odpočinek.
Hereckou kariéru začínala v pozdním věku, představovala hlavně titulní a hrdinné matky a ženy. Projevila svůj smysl pro věrně charakteristickou a realistickou drobnokresbu. Plně domýšlela u svých postav sociální a psychologické zázemí. Originální herectví (a ve své podstatě vycházející ze slovenské tradice) dokázala plně uplatnit ve všech svých polohách.
Prošla od dramatických, tragických, groteskně komediálních až po tragikomické: Matka („Matka“), Marie Lvovna („Profesor Poležajev“), Marína Havranová („Marína Havranová“), Eurydika („Antigona“), Fanka („Loupežník“), Kabanová („Bouře“), Jepančinovová („Idiot“), Alžběta Kristeková („Sonatina pro páva“) aj.
Jejím manželem byl slovenský pedagog, matematik a důstojník během Slovenského národního povstání českého původu Vít Hejný (1904 – 1977). Herečka Naďa Hejná byla jednou ze zakladatelských osobností slovenského divadelnictví po druhé světové válce. Patřila k té skupině slovenských divadelníků, kteří se jako první snažili o buditelskou a budovatelskou činnost.
Před slovenské filmové kamery se poprvé postavila téměř v padesáti – jako sedmačtyřicetiletá Karabkoľa (POLE NEORANÉ). Dále se objevila ve snímcích V HODINE DVANÁSTEJ (Chladoňová), DOM NA RÁZCESTÍ (Kortanová), SENZI MAMA (tetka), ZLOČIN SLEČNY BACILPÝŠKY (Svoreňová), OČOVSKÉ PASTORÁLE (matka Golianová), 10 % NÁDEJE (stařenka), RUŽOVÉ SNY (babička), BIELA STUŽKA V TVOJICH VLASOCH (mlsná babička Slaninková), VTÁK NOCIAR (stará žena), MŔTVI UČIA ŽIVÝCH (paní Herdová), ZBOHOM, SLADKÉ DRIEMOTY (babička), ZABUDNITE NA MOZARTA (matka) a zcela naposledy ŠTEK (teta Nora).
Do české kinematografie poprvé vstoupila jako manželka loupeživého rytíře Kozlíka (hrál Josef Kemr) a matka osmi synů a devíti dcer Kateřina (namluvila jí Antonie Hegerlíková) v historické fresce Františka Vláčila MARKETA LAZAROVÁ (1965 – 1967).
Během 70. a 80. let se Hejná do českého filmu ojediněle vracela: babička (mluvila jí Marie Brožová) v česko – bulharské koprodukční pohádce Jana Schmidta NEVĚSTA S NEJKRÁSNĚJŠÍMA OČIMA (1975), stará babka Molnárová v Matulově příběhu NEVĚSTA K ZULÍBÁNÍ (1980) a naposledy zaříkávačka na Slavnosti Slunovratu v historickém dramatu OLDŘICH A BOŽENA (1984) režiséra Otakara Vávry.
Hojně hrála v rozhlase („Liptovské kníže“, „Spišské tajemství“, „Velké štěstí“, „Američan“ atd.), dabingu (např. slovenský film KARLINE MANŽELSTVÁ), televizních filmech (HOROUCÍ DECH, SŇATEK PO IMERETÍNSKU, POŠKOLÁK, NAJKRAJŠÍ KVET, JANKOVE HRAČKY aj.) i seriálech (např. STRATY A NÁLEZY, PLECHOVÁ KAVALÉRIE nebo LEKÁR UMIERAJÚCEHO ČASU). Ráda se angažovala jako osvětová pracovnice a funkcionářka v Matici Slovenské.
Za výkon ve hře „Profesor Poležajev“ získala Zlatý odznak Divadelní žatvy (1952), dále titul Zasloužilé umělkyně (1964) a Vyznamenání Za zásluhy o výstavbu (1969). Slovenská herečka Naďa Hejná zemřela 7. února 1994 v rodném městě Martin ve věku vysokých nedožitých osmaosmdesáti let.
Současně už od dětství horlivě ochotničila ve Slovenském spevokole. Během Slovenského národního povstání hrála ve Frontovém divadle (1944) a pracovala ve Svobodném rozhlasovém vysílači v Banské Bystrici. A když bylo Slovenské národní povstání rychle potlačeno, musela Hejná i s dětmi utéct do hor (její muž byl v nepřítomnosti odsouzen nacistickou justicí k smrti), kde se dožila osvobození.
Stala se spoluzakladatelkou a herečkou martinského Slovenského komorného divadla (1944 – 1945), po krátké přestávce v letech 1945 – 1948, kdy následovala svého manžela do Prahy (kde pracoval na Ministerstvu školství a osvěty), opět po návratu na Slovensko nastoupila na divadelní scénu v Martině, do Armádního divadla Slovenského národního povstání (1948 – 1980), kde setrvala až do odchodu na odpočinek.
Hereckou kariéru začínala v pozdním věku, představovala hlavně titulní a hrdinné matky a ženy. Projevila svůj smysl pro věrně charakteristickou a realistickou drobnokresbu. Plně domýšlela u svých postav sociální a psychologické zázemí. Originální herectví (a ve své podstatě vycházející ze slovenské tradice) dokázala plně uplatnit ve všech svých polohách.
Prošla od dramatických, tragických, groteskně komediálních až po tragikomické: Matka („Matka“), Marie Lvovna („Profesor Poležajev“), Marína Havranová („Marína Havranová“), Eurydika („Antigona“), Fanka („Loupežník“), Kabanová („Bouře“), Jepančinovová („Idiot“), Alžběta Kristeková („Sonatina pro páva“) aj.
Jejím manželem byl slovenský pedagog, matematik a důstojník během Slovenského národního povstání českého původu Vít Hejný (1904 – 1977). Herečka Naďa Hejná byla jednou ze zakladatelských osobností slovenského divadelnictví po druhé světové válce. Patřila k té skupině slovenských divadelníků, kteří se jako první snažili o buditelskou a budovatelskou činnost.
Před slovenské filmové kamery se poprvé postavila téměř v padesáti – jako sedmačtyřicetiletá Karabkoľa (POLE NEORANÉ). Dále se objevila ve snímcích V HODINE DVANÁSTEJ (Chladoňová), DOM NA RÁZCESTÍ (Kortanová), SENZI MAMA (tetka), ZLOČIN SLEČNY BACILPÝŠKY (Svoreňová), OČOVSKÉ PASTORÁLE (matka Golianová), 10 % NÁDEJE (stařenka), RUŽOVÉ SNY (babička), BIELA STUŽKA V TVOJICH VLASOCH (mlsná babička Slaninková), VTÁK NOCIAR (stará žena), MŔTVI UČIA ŽIVÝCH (paní Herdová), ZBOHOM, SLADKÉ DRIEMOTY (babička), ZABUDNITE NA MOZARTA (matka) a zcela naposledy ŠTEK (teta Nora).
Do české kinematografie poprvé vstoupila jako manželka loupeživého rytíře Kozlíka (hrál Josef Kemr) a matka osmi synů a devíti dcer Kateřina (namluvila jí Antonie Hegerlíková) v historické fresce Františka Vláčila MARKETA LAZAROVÁ (1965 – 1967).
Během 70. a 80. let se Hejná do českého filmu ojediněle vracela: babička (mluvila jí Marie Brožová) v česko – bulharské koprodukční pohádce Jana Schmidta NEVĚSTA S NEJKRÁSNĚJŠÍMA OČIMA (1975), stará babka Molnárová v Matulově příběhu NEVĚSTA K ZULÍBÁNÍ (1980) a naposledy zaříkávačka na Slavnosti Slunovratu v historickém dramatu OLDŘICH A BOŽENA (1984) režiséra Otakara Vávry.
Hojně hrála v rozhlase („Liptovské kníže“, „Spišské tajemství“, „Velké štěstí“, „Američan“ atd.), dabingu (např. slovenský film KARLINE MANŽELSTVÁ), televizních filmech (HOROUCÍ DECH, SŇATEK PO IMERETÍNSKU, POŠKOLÁK, NAJKRAJŠÍ KVET, JANKOVE HRAČKY aj.) i seriálech (např. STRATY A NÁLEZY, PLECHOVÁ KAVALÉRIE nebo LEKÁR UMIERAJÚCEHO ČASU). Ráda se angažovala jako osvětová pracovnice a funkcionářka v Matici Slovenské.
Za výkon ve hře „Profesor Poležajev“ získala Zlatý odznak Divadelní žatvy (1952), dále titul Zasloužilé umělkyně (1964) a Vyznamenání Za zásluhy o výstavbu (1969). Slovenská herečka Naďa Hejná zemřela 7. února 1994 v rodném městě Martin ve věku vysokých nedožitých osmaosmdesáti let.
