Nikdy nepoznala své rodiče, protože zahynuli těsně po jejím narození na sklonku války. Jméno a datum narození, které dnes užívá, jí bylo přisouzeno až v dětském domově, kde strávila celé své dětství.

Pracovala jako omítkářka na stavbách a zároveň se věnovala ochotnickému divadlu. Herectví studovala dva roky na Divadelním institutu v Charkově, než přešla na moskevské Divadelní učiliště Borise Ščukina, po jehož ukončení v roce 1969 nastoupila angažmá do Vachtangovova divadla a roku 1985 se stala členkou Divadla V. V. Majakovského.

Ve filmu se začala uplatňovat už koncem 60. let, ale výrazněji se prosadila až v 80. letech, kdy vytvořila působivé portréty prostých, ale charakterově silných, přímých a čestných žen, do jejichž osudů často tragicky zasáhla válka.

Jako první herečka byla poctěna Nikou 1989 (sovětská obdoba amerického Oscara) za tři úlohy, které od sebe dělí dvacetileté tvůrčí období: mladičká venkovanka Naďa, kterou si najme jako pomocnici v domácnosti pracovitá a inteligentní funkcionářka (Kira Muratovová), v komorním psychologickém dramatu Krátká setkání (r. K. Muratovová); pokořovaná, ale nepokořená venkovanka Stěpanida Bogaťkovová, která tváří v tvář hrůzám nacistické okupace zpytuje sama sebe, v psychologickém válečném dramatu na motivy stejnojmenného románu Vasila Bykava Znamení zla (r. M. Ptašuk); matka komsomolské aktivistky Jiskry (Irina Čiričenková), která trýznivě prožívá deformace idejí, jež jako bývalá komisařka z občanské války vyznává s asketickou věrností, v psychologicko-historickém portrétu mladé generace z poč. 40. let Zítra byla válka (r. J. Kara).

Roku 2005 ztvárnila postavu vedoucí jídelny ve filmu První po Bohu. Je to neobyčejný film o hrdinech, námořnících z ponorky, kteří bojovali za vlast. Je propletencem válečné, detektivní a milostné linie. V tomto filmu není, stejně jako v životě, nic jednoznačně bílé nebo černé.

V roce 1982 byla jmenována zasloužilou umělkyní RSFSR.