Je synem inženýra a ekonomky. Po otcově smrti vyrůstal v Minsku u svého staršího bratra Rostislava Ivanoviče, herce tamního Ruského dramatického divadla Maxima Gorkého.

Právě na bratrův popud stanul jako čtrnáctiletý poprvé na jevišti, když zaskakoval za nemocného herce ve hře Bubeníček.

V roce 1965 ukončil herecká studia v Saratovském divadelním učilišti I. A. Slonova a v letech 1967-73 působil v Saratovském dramatickém divadle Karla Marxe, kde hrál mj. knížete Myškina v dramatizaci Dostojevského románu Idiot nebo Becketa v Anouilhově dramatu Becket.

Od roku 1973 je členem moskevského Divadla leninského Komsomolu, na jehož scéně se představil pod režijním vedením Marka Zacharova mj. jako Lenin v Šatrovově hře Revoluční etuda - Bílí koně na červené trávě.

Před film. kamerou debutoval koncem 60. let a hned ve svých prvních, vesměs hlavních rolích projevil mimořádnou schopnost přesně a věrohodně charakterizovat postavy, které jsou většinou zachyceny v mezních životních okamžicích: mladý introvertní dobrovolník Rudé armády Andrej Někrasov, který jako kameraman filmuje bojiště občanské války, ve válečném dramatu Sloužili dva kamarádi (r. J. Karelov); popravený básník a děkabrista Rylejev v historickém dramatu Hvězda kouzelného štěstí (r. V. Motyl); stranický tajemník Solomachin, na jehož zásadním postoji závisí výsledek sporu o vrácení nezaslouženě získané prémie, v publicistickém dramatu Prémie (r. S. Mikaeljan).

Nejrozšířenějším typem jeho hrdinů 70. let jsou intelektuálové, ať už se jedná o muže činorodé a aktivní, ale zatížené vnitřním neklidem a pochybnostmi (Prémie, Zpětná vazba), nebo o muže pasivní, netečné, vnitřně rozpolcené a bezradné (Slovo má obhajoba, I když nejsem vinen, Cizí dopisy, Muž z plakátu).

Do této kategorie lze řadit rovněž postavy "čtyřicátníků na rozcestí", kteří se ocitli v osobní, tvůrčí a citové krizi: zkrachovalý špičkový sportovec, soustružník a začínající alkoholik Igor Bragin, jemuž láska k nepříliš atraktivní knihovnici (Jevgenija Glušenková) pomůže nalézt nové hodnoty, ve smutné komedii Kouzlo lásky (r. S. Mikaeljan); egoistický architekt Sergej Makarov, snažící se svým provokativně lehkovážným a nezodpovědným jednáním uniknout před životním stereotypem, v komediálně laděné psychologické studii Lety ve snu a ve skutečnosti (r. R. Balajan); literární vědec Alexej Dmitrijev, který se během puškinovských slavností dopustí málem vraždy ze žárlivosti, v poetickém dramatu na motivy tragického úmrtí A. S. Puškina Ochraňuj mě, můj talismane (r. R. Balajan).

Zvláštní kapitolu jeho kariéry tvoří spolupráce s Andrejem Tarkovským, který mu svěřil dva zcela odlišné ústřední party ve svých stěžejních dílech: umírající otec Alexej, k němuž byl předobrazem režisérův otec, básník Arsenij Tarkovskij, ve filozofující autorské zpovědi Zrcadlo; univerzitní profesor antické kultury Gorgjakov, který při své studijní návštěvě Itálie uvízne v labyrintu úvah a pocitových zážitků, v italském snímku Nostalgie.

Poslední dobou ho obsazují víc zahraniční než domácí tvůrci. V roce 2001 se pokusil o film. režii, když spolu s kameramanem Michailem Agranovičem natočil komorní melodrama na téma pozdní lásky Přijď se na mne podívat.

V roce 1977 byl vyznamenán Cenou Leninského komsomolu a roku 1984 získal titul národního umělce RSFSR. Byl hostem pražské přehlídky Febiofest 2000 a MFF v Karlových Varech 2001.

Je ženatý s herečkou Ljudmilou Zorinovou.