Málokterý hokejista dokáže nadchnout diváky tolik, jako ruský pravý útočník Pavel Bure. Jeho styl nejvýstižněji charakterizuje přezdívka, které se mu dostalo – „ruská raketa“. Díky neobyčejné síle v nohou dokáže vyvinout fantastickou rychlost, v...
Životopis
Málokterý hokejista dokáže nadchnout diváky tolik, jako ruský pravý útočník Pavel Bure. Jeho styl nejvýstižněji charakterizuje přezdívka, které se mu dostalo – „ruská raketa“. Díky neobyčejné síle v nohou dokáže vyvinout fantastickou rychlost, v níž předvádí s pukem kličky, nad kterým se tají dech. Dokáže tvrdě a přesně vystřelit z každé pozice, stejně jako spolehlivě překonat brankáře při samostatném nájezdu. Díky tomu je oprávněně považován za jednu z největších hvězd historie NHL.
Pavel Bure se narodil 31. března 1971 v Moskvě. Jeho otcem byl úspěšný plavec Vladimír, jenž reprezentoval Sovětský svaz na třech olympijských hrách a v roce 1972 vybojoval bronzovou medaili v závodě na 100 metrů. Díky tomu se Pavel od útlého dětství stýkal s nejlepšími sportovci a společně s bratrem Valerijem aktivně sportoval. Zpočátku zkoušel hrát také fotbal, ale inspirován úspěchy „sborné“ na ledové ploše, dal později přednost hokeji.
Snem každého hokejisty v Sovětském svazu bylo hrát za CSKA Moskva po boku nejlepších hokejistů té doby. Pavlovi se splnil v sedmnácti a o rok později získal cenu pro nejlepšího mladého hráče elitní sovětské ligy. V armádním klubu hrál na pravém křídle formace, kterou tvořili další "zázrační mladíci" - Sergej Fjodorov a Alexander Mogilnyj. Všichni tři spolu hráli také v reprezentaci a obecně se očekávalo, že časem navážou na tradici legendárního útoku Krutov – Larionov - Makarov.
Třikrát si Pavel zahrál na mládežnickém mistrovství světa, získal dvě zlaté a jednu stříbrnou medaili. Do kanadsko-americké NHL jej vlastně nic netáhlo, ani když oba jeho spoluhráči z útoku už se vydali zkoušet štěstí. Teprve po konfliktu ohledně nové smlouvy v roce 1991 vystoupil z CSKA a stal se hráčem Vancouveru Canucks. Téměř okamžitě si získal srdce všech fanoušků, jeho úchvatné kombinace zvedaly diváky ze sedadel a také přispívaly k lepšícím se výsledkům týmu. Na konci sezóny obdržel Calder Trophy pro nejlepšího nováčka NHL.
Nezapomenutelnou se pro Pavla stala sezóna 1993/4. V základní části překonal podruhé za sebou hranici 60 branek, což se před ním podařilo pouze sedmi hráčům. Nezapomenutelné play-off ověnčil 16 brankami a lví měrou se zasloužil o úspěšné tažení Canucks. Finálovou sérii s New York Rangers rozhodl až sedmý zápas a v něm jediný gól, díky němuž vyhráli „jezdci“ 3:2.
Nejhorší rána potkala Pavla v listopadu 1995 v zápase se Chicagem. Po ostrém zákroku obránce Smithe skončil v nemocnici se zpřetrhanými křížovými vazy v koleni a do konce sezóny již nevkročil na led. Po měsících bolestné rehabilitace nastřílel v sezóně 1996/7 pouhých 35 branek a novináři spekulovali, zda se „ruská raketa“ dokáže ještě někdy vrátit do takové formy, jako kdysi. Málokdo věděl, že Pavel odehrál celou sezónu s hyperflexí krku a raději měl ještě pokračovat v léčení.
Veškeré pochyby se rozplynuly se začátkem sezóny 1997/8. Trenéři postavili Bureho do útoku s Markem Messierem a výsledkem bylo 51 branek ruského útočníka na konci sezóny. Na rozdíl od dalších hvězd přijal Bure nabídku trenéra Tichonova vést olympijský výběr na „turnaji století“ v Naganu. S kapitánským „céčkem“ na dresu nastřílel 9 branek a přivedl ruský výběr až do finále, ve kterém Rusové podlehli České republice 0:1. Bure byl vyhlášen nejlepším střelcem šampionátu.
Pavel ale stále hůře snášel spory s managementem Canucks, ztrátu soukromí a také chtěl hrát ve špičkovém týmu. Proto požádal už v roce 1995 o přestup. Dočkal se 17. ledna 1999, kdy jej vedení Canucks společně s dalšími dvěma hráči a právem výběru ve třetím kole draftu vyměnilo do Floridy Panthers. V jejím dresu však odehrál pouze 11 zápasů, než si obnovil zranění kolene.
Druhý návrat se Pavlovi vydařil daleko lépe, než ten v roce 1996. Nastřílel 58 branek, získal cenu Maurice Richarda a dlouho se také držel v závěsu za Jaromírem Jágrem v souboji o trofej Arta Rosse pro nejlepšího hráče v kanadském bodování. Ještě o gól víc vstřelil v následující sezóně, bohužel však ve floridském týmu nebyl nikdo, kdo by ho napodobil. Na začátku sezóny se zranili klíčoví útočníci Ray Whitney, Rob Niedermayer a Viktor Kozlov a tak trenéři spoléhali na Bureho stále více. „Raketa“ strávila na ledě v každém zápase téměř polovinu hrací doby, v prodloužení někdy ještě více.
O to větší šok znamenala pro fanoušky zpráva, že Pavel Bure byl vyměněn do New York Rangers za dva mladé obránce a tři práva draftu. Vzápětí si však znovu pochroumal koleno a dlouho se předpokládalo, že vynechá celou sezónu. Nakonec stihl nastoupit ke 39 zápasům, v nichž zaznamenal 19 branek a 11 asistencí. V zimní přestávce se opět vydal s týmem Ruska na olympijské hry a tentokrát z toho byla bronzová medaile.
Zdravotní problémy však překazily Buremu i letošní sezónu: jeho koleno neprošlo povinnými lékařskými testy a nepustilo jej k jedinému zápasu. Média dokonce obsáhle spekulují o konci kariéry dvaatřicetiletého střelce.
O svém soukromí se Pavel baví zřídka a nerad. Přesto svého času plnil stránky bulvárních deníků jeho vztah s tenistkou Annou Kurnikovovou. Média dokonce spekulovala o svatbě, ale pak se ukázalo, že tu si vymyslela matka Anny, aby své dceři pomohla k lepším výdělkům v reklamním průmyslu. Za dob svého působení ve Vancouveru musel Bure čelit spekulacím o spojení s ruskou mafií, ty se však nikdy nepotvrdily. Možná proto, že je tak introvertní a tajnůstkářský, nepřestává dodnes jeho soukromí zajímat všechny fanoušky i novináře.
Autor: Vladimír Vaďura
Seznam úspěchů:
stříbro z OH 1998
bronz z OH 2002
zlato z MS 1992
Maurice Richard Trophy 2000
NHL First All-Star Team 1994
účast na All-Star Game 1993, 1994, 1997, 1998, 2000
Pavel Bure se narodil 31. března 1971 v Moskvě. Jeho otcem byl úspěšný plavec Vladimír, jenž reprezentoval Sovětský svaz na třech olympijských hrách a v roce 1972 vybojoval bronzovou medaili v závodě na 100 metrů. Díky tomu se Pavel od útlého dětství stýkal s nejlepšími sportovci a společně s bratrem Valerijem aktivně sportoval. Zpočátku zkoušel hrát také fotbal, ale inspirován úspěchy „sborné“ na ledové ploše, dal později přednost hokeji.
Snem každého hokejisty v Sovětském svazu bylo hrát za CSKA Moskva po boku nejlepších hokejistů té doby. Pavlovi se splnil v sedmnácti a o rok později získal cenu pro nejlepšího mladého hráče elitní sovětské ligy. V armádním klubu hrál na pravém křídle formace, kterou tvořili další "zázrační mladíci" - Sergej Fjodorov a Alexander Mogilnyj. Všichni tři spolu hráli také v reprezentaci a obecně se očekávalo, že časem navážou na tradici legendárního útoku Krutov – Larionov - Makarov.
Třikrát si Pavel zahrál na mládežnickém mistrovství světa, získal dvě zlaté a jednu stříbrnou medaili. Do kanadsko-americké NHL jej vlastně nic netáhlo, ani když oba jeho spoluhráči z útoku už se vydali zkoušet štěstí. Teprve po konfliktu ohledně nové smlouvy v roce 1991 vystoupil z CSKA a stal se hráčem Vancouveru Canucks. Téměř okamžitě si získal srdce všech fanoušků, jeho úchvatné kombinace zvedaly diváky ze sedadel a také přispívaly k lepšícím se výsledkům týmu. Na konci sezóny obdržel Calder Trophy pro nejlepšího nováčka NHL.
Nezapomenutelnou se pro Pavla stala sezóna 1993/4. V základní části překonal podruhé za sebou hranici 60 branek, což se před ním podařilo pouze sedmi hráčům. Nezapomenutelné play-off ověnčil 16 brankami a lví měrou se zasloužil o úspěšné tažení Canucks. Finálovou sérii s New York Rangers rozhodl až sedmý zápas a v něm jediný gól, díky němuž vyhráli „jezdci“ 3:2.
Nejhorší rána potkala Pavla v listopadu 1995 v zápase se Chicagem. Po ostrém zákroku obránce Smithe skončil v nemocnici se zpřetrhanými křížovými vazy v koleni a do konce sezóny již nevkročil na led. Po měsících bolestné rehabilitace nastřílel v sezóně 1996/7 pouhých 35 branek a novináři spekulovali, zda se „ruská raketa“ dokáže ještě někdy vrátit do takové formy, jako kdysi. Málokdo věděl, že Pavel odehrál celou sezónu s hyperflexí krku a raději měl ještě pokračovat v léčení.
Veškeré pochyby se rozplynuly se začátkem sezóny 1997/8. Trenéři postavili Bureho do útoku s Markem Messierem a výsledkem bylo 51 branek ruského útočníka na konci sezóny. Na rozdíl od dalších hvězd přijal Bure nabídku trenéra Tichonova vést olympijský výběr na „turnaji století“ v Naganu. S kapitánským „céčkem“ na dresu nastřílel 9 branek a přivedl ruský výběr až do finále, ve kterém Rusové podlehli České republice 0:1. Bure byl vyhlášen nejlepším střelcem šampionátu.
Pavel ale stále hůře snášel spory s managementem Canucks, ztrátu soukromí a také chtěl hrát ve špičkovém týmu. Proto požádal už v roce 1995 o přestup. Dočkal se 17. ledna 1999, kdy jej vedení Canucks společně s dalšími dvěma hráči a právem výběru ve třetím kole draftu vyměnilo do Floridy Panthers. V jejím dresu však odehrál pouze 11 zápasů, než si obnovil zranění kolene.
Druhý návrat se Pavlovi vydařil daleko lépe, než ten v roce 1996. Nastřílel 58 branek, získal cenu Maurice Richarda a dlouho se také držel v závěsu za Jaromírem Jágrem v souboji o trofej Arta Rosse pro nejlepšího hráče v kanadském bodování. Ještě o gól víc vstřelil v následující sezóně, bohužel však ve floridském týmu nebyl nikdo, kdo by ho napodobil. Na začátku sezóny se zranili klíčoví útočníci Ray Whitney, Rob Niedermayer a Viktor Kozlov a tak trenéři spoléhali na Bureho stále více. „Raketa“ strávila na ledě v každém zápase téměř polovinu hrací doby, v prodloužení někdy ještě více.
O to větší šok znamenala pro fanoušky zpráva, že Pavel Bure byl vyměněn do New York Rangers za dva mladé obránce a tři práva draftu. Vzápětí si však znovu pochroumal koleno a dlouho se předpokládalo, že vynechá celou sezónu. Nakonec stihl nastoupit ke 39 zápasům, v nichž zaznamenal 19 branek a 11 asistencí. V zimní přestávce se opět vydal s týmem Ruska na olympijské hry a tentokrát z toho byla bronzová medaile.
Zdravotní problémy však překazily Buremu i letošní sezónu: jeho koleno neprošlo povinnými lékařskými testy a nepustilo jej k jedinému zápasu. Média dokonce obsáhle spekulují o konci kariéry dvaatřicetiletého střelce.
O svém soukromí se Pavel baví zřídka a nerad. Přesto svého času plnil stránky bulvárních deníků jeho vztah s tenistkou Annou Kurnikovovou. Média dokonce spekulovala o svatbě, ale pak se ukázalo, že tu si vymyslela matka Anny, aby své dceři pomohla k lepším výdělkům v reklamním průmyslu. Za dob svého působení ve Vancouveru musel Bure čelit spekulacím o spojení s ruskou mafií, ty se však nikdy nepotvrdily. Možná proto, že je tak introvertní a tajnůstkářský, nepřestává dodnes jeho soukromí zajímat všechny fanoušky i novináře.
Autor: Vladimír Vaďura
Seznam úspěchů:
stříbro z OH 1998
bronz z OH 2002
zlato z MS 1992
Maurice Richard Trophy 2000
NHL First All-Star Team 1994
účast na All-Star Game 1993, 1994, 1997, 1998, 2000
