Pavel Dostál byl český divadelní dramaturg, textař, scenárista, režisér, publicista a politik. V letech 1998–2005 zastával funkci ministra kultury ve vládě České republiky.

Životopis
V roce 1964 dokončil Střední průmyslovou školu chemickou. Dále působil v různých divadelních funkcích. Začátkem 60. let založil (pod vlivem pražského divadla Semafor) v Olomouci soubor Skumafka, který uvedl několik velmi kontroverzních kabaretních představení. V roce 1966 byl iniciátorem a zakladatelem legendárního DEX-klubu, kde bylo uvedeno několik desítek jeho písničkových textů (hudba Richard Pogoda). V tomto sklepním klubu hostovali Karel Kryl, Miroslav Horníček, Ivan Vyskočil, Pavel Bošek, J. R. Pick a další literáti. Po vstupu vojsk v srpnu 1968 se výrazně politicky angažoval v protisovětském rozhlasovém vysílání olomouckého Rádia Ječmínek. V roce 1969 vystoupil z KSČ a do roku 1988 pracoval v různých dělnických a technických profesích (např Farmakon Olomouc, VÚFB Praha). V době normalizace pod jinými jmény spolupracoval s Amatérským studiem při olomouckém divadle, pro které (hudba Richard Pogoda) napsal a režíroval 10 autorských muzikálů (např. Gaudeamus Igitur, Výtečníci, Dva na smetišti aj.). V letech 1990 až 1992 byl poslancem Sněmovny národů Federálního shromáždění. Poté působil jako režisér Moravského divadla v Olomouci a komentátor deníku Právo. Od roku 1996 byl poslancem Poslanecké sněmovny a od roku 1998 ministrem kultury ve čtyřech vládách. Jako ministr kultury se po dlouhou dobu pohyboval na špici žebříčku nejoblíbenějších politiků.

Zemřel na rakovinu slinivky břišní i přes rok trvající léčení jakožto první ministr Vlády České republiky, který zemřel v průběhu výkonu své funkce.

Spory s církvemi
Problematický byl vztah Pavla Dostála s církvemi, jejichž agenda spadá do gesce ministra kultury. Zejména katolická církev kritizovala Pavla Dostála a šéfku církevního odboru Janu Řepovou za otevřeně nepřátelský postoj k církvím a protestovala proti celé řadě jejich rozhodnutí. Jednu dobu to vypadalo, že církevní záležitosti by mohly být přesunuty do gesce jiného ministerstva, což veřejně podpořily obě strany sporu, nakonec z tohoto řešení ale sešlo.

Během Dostálova pobytu v křesle ministra kultury došlo k celé řadě střetů, z nichž nejvážnější byly spory okolo Náboženské matice a církevního zákona.

V prvním případě šlo o Dostálův pokus zrušit Náboženskou matici, která spravovala mimo jiné majetek katolických řádů zabraný komunistickým Československem v roce 1950, což katolická církev vnímala jako pokus formálně dokončit krádež řádového majetku a znemožnit jeho navrácení (řada majetku řádů i staršího majetku Matice, který byl v zásadě utvořen zabráním církevního majetku Josefem II., byla za komunistického režimu převedena na stát a matice o něj vedla soudní spory. Jejím zrušením by tak zanikl subjekt, který by měl právo tyto soudní spory vést a který měl povinnost využívat svého majetku k podpoře katolické církve). Ministr Dostál zastával názor, že majetek matice je státní majetek, který sice byl určen k církevním účelům, ale toto určení nebylo dáno zákonem a lze je proto změnit. Argumentoval též, že zrušení Matice navrhovali již lidovečtí ministři před ním a že matice už značnou část svého majetku převedla do vlastnictví katolické církve, že není finančně soběstačná a může být jako státní organizace zrušena, i když vede soudní pře se státem, a že nehodlá podporovat soudní spory, ve kterých by katolické církvi měl být vrácen majetek, který byl zabaven císařem Josefem II. Nejvyšší správní soud zrušil Dostálovo rozhodnutí o zrušení Náboženské matice 2. listopadu 2006 s tím, že ministr neměl pravomoc toto rozhodnutí vydat.

Druhou oblast napětí představoval fakt, že Pavel Dostál dvakrát přes odpor církví prosadil podobu církevního zákona podle názoru církví nepřípustně omezující náboženské svobody, zejména pokud jde o zřizování církevních právnických osob. V prvním případě (zákon č. 3/2002 Sb.) Ústavní soud zrušil některé paragrafy zákona (nález Ústavního soudu č. 4/2003 Sb.), ministr Dostál však krátce před svojí smrtí prosadil další novelu, která podle církví obsahuje v podstatě totéž, co bylo v předchozí novele Ústavním soudem zrušeno. O této druhé novele, kterou se Dostálův nástupce Vítězslav Jandák neúspěšně pokoušel zrušit, Ústavní soud vydal rozhodnutí 13. listopadu 2007, kdy nejtěsnějším možným poměrem (8:7) rozhodl, že zákon je v souladu s Ústavou.

Zároveň ale vydal závazný výklad zákona, který je mnohem užší, než si Dostál a Řepová představovali a než ministerstvo kultury aplikovalo, neboť státu zakazuje posuzování věcných návrhů založení těchto církevních právnických osob (např. zda je vhodné či potřebné zakládat novou farnost nebo nemocnici) a jejich libovolné rušení a omezuje jeho roli na pouhou kontrolu základních formálních náležitostí (Ministerstvo kultury pod vedením Dostála a Řepové opakovaně neoprávněně odmítlo zaregistrovat církevní právnické osoby, v řadě případů pak k registraci došlo až poté, co si ji dané subjektu vynutily žalobou u Ústavního soudu, který opakovaně vyzýval ministerstvo, aby přestalo s porušováním zákonů v této oblasti, viz např. případ Charity Lipník nad Bečvou). Dostál (který prosazoval i právo státu na posuzování věcných aspektů založení nových právnických osob) u obou návrhů zastával názor, že nejde o porušování náboženské svobody, ale o přirozené a nutné podřízení církevních právnických osob českým zákonům.