Pavel Janák byl český architekt, návrhář a teoretik.

Pavel Janák se narodil 12.3.1882 v pražském Karlíně. Poté co absolvoval střední školu (1899) se přihlásil na České vysoké učení technické a začal studovat pozemní stavitelství a architekturu u profesora Josefa Schulze. Souběžně hospitoval na Německé vysoké škole technické u profesora Josefa Zítka. Jako student 3. ročníku se zapojil do soutěže o úpravu Staroměstské radnice. K řešení prostoru Staroměstského náměstí se ve svém životě vrátil ještě dvakrát. V letech 1906 a 1907 studoval ve Vídni u profesora Otto Wagnera, kterým byla jeho pozdější práce velmi ovlivněna. Během studia podnikl několik cest po Evropě a v roce 1907 mu byla umožněna stipendijní cesta po Itálii.

O rok později zahájil spolupráci s Janem Kotěrou. Tato spolupráce vyústila v realizaci výstavních pavilonů na Jubilejní výstavě v roce 1908. Jejich společná práce tímto skončila, protože Janák se dále chtěl věnovat spíše veřejné architektuře.

Janákovy práce jsou ve shodě s teoriemi české moderny a jeho první díla se snaží o umístění moderní architektury do prostoru a respektování historických skutečností. Jeho realizace a studie se nejčastěji týkají Prahy, kterou viděl jako rozrůstající se velkoměsto, a proto ideální místo pro práci urbanistů. Pavel Janák byl velice činorodý člověk s velkým zájmem o historii. Jeho zájem se nesoustřeďoval pouze na architekturu staveb, ale i na drobné umění. Proto v roce 1907 spoluzakládá Artěl, což je sdružení umělců vytvářejících uměleckoprůmyslové předměty. U Janáka se jedná především o lepší propracování detailu, např. vybavení bytu a nábytkové soupravy. V roce 1909 nastoupil jako smluvní architekt mostního oddělení stavebního úřadu města Prahy. Pracoval na projektech jezu v Obříství ( 1909) působící strohým dojmem, je zde důraz na funkčnost. Jinou záležitostí byla realizace Hlávkova mostu v Praze, který je z let 1909 – 1912.

Most se stal mezníkem v Janákově tvorbě, protože není pouze funkčním dílem, ale dynamicky působící stavbou, která je doplněna sochami od Jana Štursy. Technickou stránku tohoto mostu zajišťoval Fr. Mencl. V architektově myšlení nastal zlom a ze stoupence české moderny se stal kritik, který tvrdil, že materiál a konstrukce používané na stavbách až příliš určují charakter staveb. Tuto myšlenku publikoval ve studii „Od moderní architektury k architektuře“ z roku 1910.

Spolu s Josefem Gočárem založili v roce 1912 Pražské umělecké dílny, v nichž vznikaly také zmíněné bytové doplňky.

Po první světové válce se Pavel Janák přiklání k novým uměleckým směrům, které vycházejí z představ o národním formě architektury. V knize o Pavlu Janákovi hodnotí autorka (BENEŠOVÁ, 1959) tuto etapu jeho tvorby následovně:

„…Hlavní smysl, společný všem druhům Janákovy tvorby této doby, je úsilí o formu, o architektonický výraz. Výchozí zřetel formovaný je zhodnocení historické architektury nejprve domácí a převahou lidové, později i zahraniční, v převaze monumentální.“
Janákův zájem se dělí na architekturu veřejných funkčních staveb ale stejně zarputile se zabývá také projektováním soukromých objektů a „obytných celků“. V letech 1919 – 1920 spolupracoval s Josefem Gočárem a Fr. Zavadilem na koloniích malých rodinných domků. Charakteristické jsou především svou jednoduchostí a barevnými detaily. Z let 1923 až 1924 pocházejí vily, které projektoval pro známé výtvarníky ve Střešovicích.

Dílem Pavla Janáka byl i výstavní pavilon, který zastupoval Československo na výstavě v Riu de Janeiru v roce 1922. Pavilon byl navržen ve stylu vrcholného vesnického dekoru, který je nazýván pokusem o „národní sloh“. Ve stejném duchu vznikla v letech 1922 – 1923 kompozice krematoria v Pardubicích.

Po roce 1925 se mění výraz děl Pavla Janáka a působí dojmem většího klidu. Tato doba se uvádí jako přechod od dekorativismu k funkcionalistické architektuře. Celá architektova tvorba je protkána množstvím děl drobné architektury např.: pomníky, soupravami nábytku, návrhy věcí denní potřeby. Janákovou srdeční záležitostí byla Praha. Zpracoval mnoho soutěžních návrhů na řešení jednotlivých částí města a intenzívně se zabýval problémy urbanismu. Zpracoval studie a návrhy na zastavění Tróje, Pankráce, Holešovic, Podolí, Letné a dalších prostor mimo Prahu.

Jeho urbanistické plány počítají s výrazným podílem zeleně, například prostor mezi Hvězdou a Podbabou měl podle jeho plánů tvořit velký celek zeleně se zástavbou jednopatrových domů. Ve svých návrzích na řešení zástavby Pankráce razí myšlenku zdravého bydlení. Navrhuje domy, které by měly maximálně čtyři podlaží, uspořádané ve dvou řadách, jejichž vzdálenost od sebe odpovídá dvěma výškám domu. Prostor mezi budovami měli podle návrhu vyplnit zahrady, garáže a obchody.

Nejznámější Janákovou urbanistickou realizací je osada Baba. Jednalo se o práci Svazu českého díla, kterému Janák předsedal. Baba byla navržena po vzoru světových výstav. Plány vznikaly v letech 1928 – 1932 a výstavba byla zahájena 25.4. 1932. Výstavba 31 rodinných domků měla být podle zásad zmiňovaného zdravého bydlení. Celá kolonie je dílem několika architektů, kteří byli omezeni rámcovými požadavky. Tato kritéria měla omezit především výškové proporce budov a uvolnit dostatečný prostor pro plochy zeleně. Pavlu Janákovi na Babě velice záleželo i proto, že si ji vybral jako místo pro svůj rodinný dům. Řešení zahrady svého vlastního domu ovšem svěřil do rukou architekta Ot. Fierlingra, který s Janákem spolupracoval na celém konceptu zeleně na Babě.

Pavel Janák se často zabýval i obnovou památek, kde chtěl zúročit celoživotní zájem o historii a umění předků. Až v pokročilém věku se mohl plně věnovat právě této činnosti, o níž se zmiňuje například v článku Architekt a památka (Architektura ČSR XIII/1952). Janák zde píše:

„ Architekt chce – li dělat památky, má a musí umět pochopit starou architekturu, kterou má k životu upravit, aby rozeznal, jak ji nejšetrněji zabezpečit a kde možno do slohového organismu nejméně zasáhnout, co nejméně obětovat a co nejvíce zachovat, aby zůstala tu stále jednotnost, celek složek kultury, umění.“
První velkou prací na památce je úprava Černínského paláce, kterou Janák prováděl v letech 1928 – 1934 ve spolupráci s architektem Ot. Fierlingrem, který řešil zahradní prostory paláce. Další v řadě byla práce na Staroměstské radnici z roku 1936.

V roce 1936 byl Pavel Janák jmenován architektem Pražského hradu, čímž byla oceněna jeho snaha o ochranu památek. Na hradě se jeho návrhy kvůli nepřízni doby začaly řešit až v roce 1945. Válečná léta povolovala pouze nutnou údržbu komplexu a nutnost odvracet ničivé zásahy místodržících, kterým se ne vždy podařilo čelit.

Teprve v roce 1948 dostal Janák úkol zabezpečit a upravit letohrádek Hvězda pro Jiráskovo muzeum. Následovala rekonstrukce jízdárny Pražského hradu, kdy bylo nutné změnit barokní jízdárnu v prostor, který by vhodně reprezentoval a sloužil k výstavám. Zřejmě nejpracnějším dílem byla na Hradě záchrana Míčovny, která byla zahájena v roce 1950. Jednou z posledních architektových prací byla úprava letohrádku v Královské oboře z let 1952 – 1955.

Za celoživotní dílo byl v roce 1952 Pavlu Janákovi titul laureáta státní ceny prvního stupně. Pavel Janák zemřel 1.8.1956.

Dílo:
- Objekty zemské výstavy (1908) - spolu s Janem Kotěrou
- Soutěžní návrh na přestavbu Staroměstské radnice (1909)
- Zdymadla v Obříství a Předměřicích (1911 a 1914)
- Kubistická keramika s zigzagovými vzory (1911)
- Hlávkův most v Praze (1912)
- Havlíčkobrodská radnice (1912)
- Fárův dům v Pelhřimově (1915)
- Krematorium, Pardubice (1921 - 1923)
- Palác Adria, Praha (1922-1925)
- Škodův palác, Praha (1926) viz Historie Škodova paláce
- Hotel Juliš, Václavské náměstí, Praha (1927 - 1933)
- Obytná kolonie na Babě v Praze (1930)
- Vinohradský sbor (1930)
- Rekonstrukce Míčovny a Královského letohrádku na Pražském hradě
- Prezidentský domek, Pražský hrad (1937-1938)