K divadlu se Pavel Tesař dostal nedorozuměním. Jako naprostý laik si představoval, že u divadla se pracuje pouze večer a že po představení se bezpochyby dlouho do noci hýří s krásnými děvčaty. Šel za tímto snem dlouhou cestou útrap a akademického vzdělání (Katedra loutkového a alternativního divadla DAMU). Realita předčila očekávání. Nejenže musí skoro každé ráno brzy vstávat na představení pro děti nebo na zkoušku, ale ani na hýření nezbývá mnoho sil a krásná děvčata se točí jen kolem kolegy Martina Matejky. Další svízel je, že je plachý a nesnáší, když se na něj při práci někdo dívá. Což je zrovna u herce velkou komplikací. Chtěl proto k loutkovému divadlu, kde doufal, že ho nikdo neuvidí. Jenže pak měl s celým ročníkem z DAMU možnost „zakládat“ Dejvické divadlo, které rozhodně loutkové není. „Zakládat“ divadlo se jednomu poštěstí jen párkrát za život, a tak se ocitl na jevišti, kde byl vidět. Po několika sezonách pak opět s celým ročníkem přešel do Divadla v Dlouhé, kde je také k zahlédnutí. Ačkoliv je u divadla vlastně omylem, je u něj rád.