Pavla Machníková, rozená Červíčková - byla vnučkou legendárního ředitele kočovné společnosti a zakladatele hereckého rodu Ondřeje Červíčka. Její otec se rovněž jmenoval Ondřej Červíček a byl hercem, její matkou byla Marie, rozená Kacetlová. 16....
Životopis
Pavla Machníková, rozená Červíčková - byla vnučkou legendárního ředitele kočovné společnosti a zakladatele hereckého rodu Ondřeje Červíčka. Její otec se rovněž jmenoval Ondřej Červíček a byl hercem, její matkou byla Marie, rozená Kacetlová. 16. 10. 1924 se Pavla provdala za svého hereckého kolegu Bohumila Machníka. Spolu s ním pak byla členkou Východoslovenského národního divadla v Košicích v letech 1926-9.
Spolu byli pak též v avantgardním E. F. Burianově divadle D 34-41, kde vynikla jako komik.Toto její období zachytila deska s Klepavým kupletem v kvartetu vdavekchtivých vdov (Machníková hrála Boudovou) z úpravy Klicperovy veselohry Každý něco pro vlast (hudba: Karel Reiner). Významnější je film podle inscenace zdramatizované novely Boženy Benešové Věra Lukášová (1939, režie E. F. Burian ). Machníková tu hraje pro film připsanou postavu venkovské tety studenta Jarky Kohouta (Rudolf Hrušínský II) a také zpívá (nápodoba lidového zpěvu.) Zůstala její jedinou filmovou rolí.
O aktualizované anonymní starofrancouzské frašce Mistr Pleticha v D 36 uvádí A. M. Píša po rozboru mužských výkonů (B. Machník hrál napáleného soukeníka) , že „..v hospodyňské Pletichově ženě se k nim šťavnatě družila P. Machníková s nejedním trefně vtipným přízvukem.“ V Programu D 36 č. 6 (srv. tamtéž Machníkova výpověď o své roli napáleného soukeníka a zkouškách na inscenaci) píše Pavla Machníková o své postavě: "Já jsem žena svého muže. Co nařídí muž, to plním a myslím, že i v tom se podobá mnoho dnešních dam Míně, Pletichově ženě z XV. století." Je to zajímavé pro srovnání s novotobou televizní verzí téže frašky, kde Iva Janžurová při svém temperamentu chápe postavu ženy Mistra Pletichy (Miloš Kopecký) jako dominantní a předvádí místy názorně efekt podpantoflizace, který kdysi krásně ve svém případě vyvrátil Horníčkovi Werich: "Ty názory, které jsou dosti daleko od sebe, se stále sbližují, až konečně její nabudou vrchu." Možná však, že údajná poslušnost Pletichovy manželky podle Machníkové měla své trhliny a šlo o to, jak říkala Stella Zázvorková: "sytit mužskou ješitnost až k zalknutí."
V letech 1941-5 byli Machníkovi převzati se souborem D 41 do Městských divadlech pražských. V sezóně 1945/6 se oba vrátili k E. F. Burianovi do D 46 Na Poříčí (dnešní Archa). V 50.-60. letech hrála externě menší role či kompars v Národním divadle v Praze – přehled jejích úloh zde podává web Národní divadlo, rubrika Archiv – od rázné Františky Buškové v Našich furiantech po epizodní Druhou ženu ve slavné Krejčově inscenaci Tylovy hry Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové (alternace), v níž ji nicméně roku 1963 zachytil filmový dokument Divadelního ústavu. (Záznam má Videotéka Institutu divadelního umění – Divadelního ústavu v Praze, originál: Národní filmový archiv). Machníková hrála tuto roli také o derniéře v Národním divadle 2.7. 1964.
V roce 1958 mimoto vystupovala s jinou bývalou členkou D 34 Sylvou Havránkovou v Pražské estrádě.
Bibliografie:
Obst M.-Scherl A.: K dějinám české divadelní avantgardy: Jindřich Honzl, E. F. Burian, ČSAV, Praha 1962
Píša A. M.: Divadelní avantgarda, Divadelní ústav, Praha 1978
Srba B.: Inscenační tvorba E. F. Buriana 1939-1941, Ústav pro českou a světovou literaturu ČSAV, Praha 1980
Valtrová M.: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha 1994
Autor : PhDr. Jaromír Kazda, teatrolog
Spolu byli pak též v avantgardním E. F. Burianově divadle D 34-41, kde vynikla jako komik.Toto její období zachytila deska s Klepavým kupletem v kvartetu vdavekchtivých vdov (Machníková hrála Boudovou) z úpravy Klicperovy veselohry Každý něco pro vlast (hudba: Karel Reiner). Významnější je film podle inscenace zdramatizované novely Boženy Benešové Věra Lukášová (1939, režie E. F. Burian ). Machníková tu hraje pro film připsanou postavu venkovské tety studenta Jarky Kohouta (Rudolf Hrušínský II) a také zpívá (nápodoba lidového zpěvu.) Zůstala její jedinou filmovou rolí.
O aktualizované anonymní starofrancouzské frašce Mistr Pleticha v D 36 uvádí A. M. Píša po rozboru mužských výkonů (B. Machník hrál napáleného soukeníka) , že „..v hospodyňské Pletichově ženě se k nim šťavnatě družila P. Machníková s nejedním trefně vtipným přízvukem.“ V Programu D 36 č. 6 (srv. tamtéž Machníkova výpověď o své roli napáleného soukeníka a zkouškách na inscenaci) píše Pavla Machníková o své postavě: "Já jsem žena svého muže. Co nařídí muž, to plním a myslím, že i v tom se podobá mnoho dnešních dam Míně, Pletichově ženě z XV. století." Je to zajímavé pro srovnání s novotobou televizní verzí téže frašky, kde Iva Janžurová při svém temperamentu chápe postavu ženy Mistra Pletichy (Miloš Kopecký) jako dominantní a předvádí místy názorně efekt podpantoflizace, který kdysi krásně ve svém případě vyvrátil Horníčkovi Werich: "Ty názory, které jsou dosti daleko od sebe, se stále sbližují, až konečně její nabudou vrchu." Možná však, že údajná poslušnost Pletichovy manželky podle Machníkové měla své trhliny a šlo o to, jak říkala Stella Zázvorková: "sytit mužskou ješitnost až k zalknutí."
V letech 1941-5 byli Machníkovi převzati se souborem D 41 do Městských divadlech pražských. V sezóně 1945/6 se oba vrátili k E. F. Burianovi do D 46 Na Poříčí (dnešní Archa). V 50.-60. letech hrála externě menší role či kompars v Národním divadle v Praze – přehled jejích úloh zde podává web Národní divadlo, rubrika Archiv – od rázné Františky Buškové v Našich furiantech po epizodní Druhou ženu ve slavné Krejčově inscenaci Tylovy hry Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové (alternace), v níž ji nicméně roku 1963 zachytil filmový dokument Divadelního ústavu. (Záznam má Videotéka Institutu divadelního umění – Divadelního ústavu v Praze, originál: Národní filmový archiv). Machníková hrála tuto roli také o derniéře v Národním divadle 2.7. 1964.
V roce 1958 mimoto vystupovala s jinou bývalou členkou D 34 Sylvou Havránkovou v Pražské estrádě.
Bibliografie:
Obst M.-Scherl A.: K dějinám české divadelní avantgardy: Jindřich Honzl, E. F. Burian, ČSAV, Praha 1962
Píša A. M.: Divadelní avantgarda, Divadelní ústav, Praha 1978
Srba B.: Inscenační tvorba E. F. Buriana 1939-1941, Ústav pro českou a světovou literaturu ČSAV, Praha 1980
Valtrová M.: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha 1994
Autor : PhDr. Jaromír Kazda, teatrolog
