Peter Ustinov
herec, producent, dramatik, spisovatel
Hodnocení na Kinobox.cz: 71%- Narození:
- 16. dubna 1921
- Úmrtí:
- 28. března 2004, důvod: infarkt
Upravit profil
Jeho otec, novinář Jon Ustinov, byl napůl Rus, napůl Němec, zatímco matka, malířka Nadia Benoisová, byla italsko-francouzského původu. Umělecké sklony projevoval už během středoškolských studií na londýnské Westminster School. 1937-39 studoval...
Životopis
Jeho otec, novinář Jon Ustinov, byl napůl Rus, napůl Němec, zatímco matka, malířka Nadia Benoisová, byla italsko-francouzského původu. Umělecké sklony projevoval už během středoškolských studií na londýnské Westminster School. 1937-39 studoval dramatické umění u Michela St. Denise v London Theatre Studio. 1938 začal hrát profesionálně divadlo v surreyském Shere. 1939 se představil v Londýně ve čtyřech vlastních skečích a pak se připojil k divadelnímu souboru Aylesbury Repertory Company.
Za války sloužil u armádní film. služby a na ředitelství armádní psychiatrie. Od poč. 40. let působí ve filmu jako herec, scenárista, režisér a producent. První herecký úspěch mu přinesla vedlejší úloha nechvalně proslulého římského císaře Nerona, za jejíž ztvárnění ve film. přepisu historického románu Henryka Sienkiewicze Quo vadis? (r. M. LeRoy) byl nominován na Oscara 1951. Držitelem Oscara 1960 se stal díky vedlejší roli majitele školy gladiátorů Lentula Batiata v historickém velkofilmu o vzpouře římských otroků Spartakus (r. S. Kubrick).
Oscarem 1964 byl oceněn jeho výkon v úloze naivního Arthura Simpsona, člena bandy amatérských zlodějů, najatých na loupež diamantů z tureckého muzea, v dobrodružné komedii Topkapi (r. J. Dassin). Pro svou menší zavalitou postavu byl často obsazován do komických rolí, ať už v komediích (mj. Nejsme žádní andělé, Johne Goldfarbe, prosím, vrať se domů, Horké miliony a Viva Max!), nebo ve filmech pro děti (mj. Jeden z našich dinosaurů chybí, Poklad na ostrově Metkumej, Zloděj z Bagdádu a Kolem světa za 80 dní).
Po Albertu Finneyovi ztělesnil třikrát slavného belgického detektiva Hercula Poirota ve film. adaptacích detektivních románů Agathy Christie Smrt na Nilu (r. J. Guillermin), Zlo pod sluncem (r. G. Hamilton) a Schůzka se smrtí (r. M. Winner). Dále hrál v řadě kostýmních filmů z dávné i nedávne minulosti, v nichž portrétoval fiktivní i skutečné historické osobnosti: princ z Walesu v Beau Brummell (r. C. Bernhardt); jednooký sluha Kaptah ve film. přepisu románu Miky Waltariho Egypťan Sinuhet (r. M. Curtiz); ředitel cirkusu, který angažuje do svého ansámblu legendární aristokratickou kurtizánu 19. století, v životopisném snímku Lola Montès (r. M. Ophüls); judský král Herodes v biblickém eposu Ježíš Nazaretský (r. F. Zeffirelli).
Jako film. režisér, scenárista a producent debutoval 1946 autorským snímkem Škola tajné služby, komediálně laděným válečným dramatem o lidech, kteří mají objevit radar. Druhým jeho režijním pokusem byla zdařilá komedie z viktoriánské Anglie Vice Versa. Poté zfilmoval satirický román Erica Linklatera o italských vojácích za 2. světové války Odvaha vojína Angela. Poč. 60. let převedl do film. podoby svou satirickou hru Romanoff a Julie z prostředí neexistující zemičky, jejíž vládce se snaží těžit z rivality velmocí.
V roce 1962 přenesl na film. plátno román Hermana Melvilla Billy Budd, v němž na příběhu z napoleonské doby zobrazil kruté metody trestání nekázně v britském námořnictvu. 1965 natočil francouzsko-italský film Lady L, komedii o staré hraběnce (Sophia Lorenová), která vypráví o svém bouřlivém životě a milostných dobrodružstvích. 1971 režíroval v USA alegorickou černou komedii Hammersmith je venku o nebezpečném chovanci (Richard Burton), s nímž uprchne z blázince také jeho ošetřovatel (Beau Bridges).
Ve většině svých filmů také hrál hlavní nebo menší role. Neméně široké pole působnosti nalezl v TV, kde se stal trojnásobným držitelem ceny Emmy za titulní postavu anglického prozaika a lexikologa 18. století v dramatu Life of Samuel Johnson (1957, Život Samuela Johnsona), za roli Sokrata v adaptaci divadelní hry Maxwella Andersona Vím, že nic nevím a za úlohu osamělého židovského staříka Abela Shaddicka, který se musí postarat o černošského chlapce, ve snímku Letní bouře. Stranou jeho zájmu nezůstal ani rozhlas, kde se uplatnil jako duchaplný komentátor a interpret vlastních literárních textů nebo děl jiných autorů, z nichž některé nahrál také na gramofonové desky.
Svůj všestranný talent plně projevil rovněž jako literát. Napsal dvacet věsměs satirických divadelních her, z nichž mnohé sám inscenoval na divadle a navíc v nich i hrál; mj. The Banbury Nose (1943, Banburský nos), The Tragedy of Good Intentions (1944, Tragédie dobrých úmyslů), The Love of Four Colonels (1951, Láska čtyř plukovníků), King Lear's Photographer/Moment of Truth (1951, Okamžik pravdy), No Sign of the Dove (1953, A voda stoupá), Romanoff and Juliet (1956, Romanoff a Julie), Photo Finish (1960, Cílová kamera), Halfway Up the Tree (1967, V půli cesty na strom), Who's Who in Hell (1974, Kdo je kdo v pekle), Beethoven's Tenth (1983, Beethovenova Desátá).
Je autorem čtrnácti sbírek humoristických povídek a autobiografických románů, mj. Add a Dash of Pity (1959, Přidej špetku soucitu), We Were Only Human (1961, Jsme pouze lidé), The Loser (1961, Poražený), The Frontiers of the Sea (1966, Hranice moře), Krumnagel (1971, Schusspeitel Veliký), Dear Me (1977, Jemine), Ustinov in Russia (1987, Ustinov v Rusku), The Disinformer (1989, Dezinformátor) a The Old Man and Mr. Smith (1990, Starý muž a pan Smith).
Z jeho cest po Sovětském svazu vznikla kniha My Russia (1983, Mé Rusko), která se stala také předlohou šestidílného TV seriálu pro BBC Peter Ustinov's Russia (1984-85, Rusko Petera Ustinova). Proslul také jako velký znalec a milovník klasické hudby; zasvěceně uvádí TV pořady o hudebních skladatelích a 1962-1987 režíroval jedenáct oper (M. Ravel, G. Puccini, A. Schoenberg, W. A. Mozart, J. Offenbach, M. Musorgskij, I. Stravinskij a L. Janáček) v Londýně, Hamburku, Berlíně, Edinburgu a Paříži.
Svými odbornými výklady a vtipnými glosami doprovází hudební díla na gramofonových deskách (cena Grammy za LP Péťa a vlk). Za své mimořádné zásluhy v nejrůznějších oblastech obdržel řadu státních, kulturních a společenských cen a vyznamenání, mj. cena UNICEF (1978), medaile Benjamina Franklina (1957), řecký Rudý kříž (1990) a Zvláštní cena na MFF v Západním Berlíně 1972. Ve Francii byl jmenován rytířem Řádu krásných umění a písemnictví (1984) a na místo zesnulého Orsona Wellese byl zvolen členem slavné pařížské Académie des Beaux-Arts (1988).
Ve Velké Británii mu byl udělen titul Rytíře Řádu britského impéria (1975) a 1990 byl povýšen do šlechtického stavu. Je čestným doktorem práv, hudby, literatury a krásných umění na význačných světových univerzitách (mj. Cleveland, Filadelfie, Lancaster, Toronto, Washington, Praha). 1968-73 byl rektorem Dundee University. Koncem listopadu 1991 pobýval v Praze, kde vystupoval dva večery na jevišti Národního divadla s vlastní "one man show", v níž předvedl zejm. své imitátorské umění.
Do Prahy se vrátil v listopadu 2001, aby v rámci festivalu německého divadla na jevišti Státní opery uvedl své dva texty. První dvě z jeho manželek byly herečky, Isolde Denhamová (1940-45) a Suzanne Cloutierová (1954-71). Od 1972 je ženatý s Helène du Lau d'Allemansovou.
Za války sloužil u armádní film. služby a na ředitelství armádní psychiatrie. Od poč. 40. let působí ve filmu jako herec, scenárista, režisér a producent. První herecký úspěch mu přinesla vedlejší úloha nechvalně proslulého římského císaře Nerona, za jejíž ztvárnění ve film. přepisu historického románu Henryka Sienkiewicze Quo vadis? (r. M. LeRoy) byl nominován na Oscara 1951. Držitelem Oscara 1960 se stal díky vedlejší roli majitele školy gladiátorů Lentula Batiata v historickém velkofilmu o vzpouře římských otroků Spartakus (r. S. Kubrick).
Oscarem 1964 byl oceněn jeho výkon v úloze naivního Arthura Simpsona, člena bandy amatérských zlodějů, najatých na loupež diamantů z tureckého muzea, v dobrodružné komedii Topkapi (r. J. Dassin). Pro svou menší zavalitou postavu byl často obsazován do komických rolí, ať už v komediích (mj. Nejsme žádní andělé, Johne Goldfarbe, prosím, vrať se domů, Horké miliony a Viva Max!), nebo ve filmech pro děti (mj. Jeden z našich dinosaurů chybí, Poklad na ostrově Metkumej, Zloděj z Bagdádu a Kolem světa za 80 dní).
Po Albertu Finneyovi ztělesnil třikrát slavného belgického detektiva Hercula Poirota ve film. adaptacích detektivních románů Agathy Christie Smrt na Nilu (r. J. Guillermin), Zlo pod sluncem (r. G. Hamilton) a Schůzka se smrtí (r. M. Winner). Dále hrál v řadě kostýmních filmů z dávné i nedávne minulosti, v nichž portrétoval fiktivní i skutečné historické osobnosti: princ z Walesu v Beau Brummell (r. C. Bernhardt); jednooký sluha Kaptah ve film. přepisu románu Miky Waltariho Egypťan Sinuhet (r. M. Curtiz); ředitel cirkusu, který angažuje do svého ansámblu legendární aristokratickou kurtizánu 19. století, v životopisném snímku Lola Montès (r. M. Ophüls); judský král Herodes v biblickém eposu Ježíš Nazaretský (r. F. Zeffirelli).
Jako film. režisér, scenárista a producent debutoval 1946 autorským snímkem Škola tajné služby, komediálně laděným válečným dramatem o lidech, kteří mají objevit radar. Druhým jeho režijním pokusem byla zdařilá komedie z viktoriánské Anglie Vice Versa. Poté zfilmoval satirický román Erica Linklatera o italských vojácích za 2. světové války Odvaha vojína Angela. Poč. 60. let převedl do film. podoby svou satirickou hru Romanoff a Julie z prostředí neexistující zemičky, jejíž vládce se snaží těžit z rivality velmocí.
V roce 1962 přenesl na film. plátno román Hermana Melvilla Billy Budd, v němž na příběhu z napoleonské doby zobrazil kruté metody trestání nekázně v britském námořnictvu. 1965 natočil francouzsko-italský film Lady L, komedii o staré hraběnce (Sophia Lorenová), která vypráví o svém bouřlivém životě a milostných dobrodružstvích. 1971 režíroval v USA alegorickou černou komedii Hammersmith je venku o nebezpečném chovanci (Richard Burton), s nímž uprchne z blázince také jeho ošetřovatel (Beau Bridges).
Ve většině svých filmů také hrál hlavní nebo menší role. Neméně široké pole působnosti nalezl v TV, kde se stal trojnásobným držitelem ceny Emmy za titulní postavu anglického prozaika a lexikologa 18. století v dramatu Life of Samuel Johnson (1957, Život Samuela Johnsona), za roli Sokrata v adaptaci divadelní hry Maxwella Andersona Vím, že nic nevím a za úlohu osamělého židovského staříka Abela Shaddicka, který se musí postarat o černošského chlapce, ve snímku Letní bouře. Stranou jeho zájmu nezůstal ani rozhlas, kde se uplatnil jako duchaplný komentátor a interpret vlastních literárních textů nebo děl jiných autorů, z nichž některé nahrál také na gramofonové desky.
Svůj všestranný talent plně projevil rovněž jako literát. Napsal dvacet věsměs satirických divadelních her, z nichž mnohé sám inscenoval na divadle a navíc v nich i hrál; mj. The Banbury Nose (1943, Banburský nos), The Tragedy of Good Intentions (1944, Tragédie dobrých úmyslů), The Love of Four Colonels (1951, Láska čtyř plukovníků), King Lear's Photographer/Moment of Truth (1951, Okamžik pravdy), No Sign of the Dove (1953, A voda stoupá), Romanoff and Juliet (1956, Romanoff a Julie), Photo Finish (1960, Cílová kamera), Halfway Up the Tree (1967, V půli cesty na strom), Who's Who in Hell (1974, Kdo je kdo v pekle), Beethoven's Tenth (1983, Beethovenova Desátá).
Je autorem čtrnácti sbírek humoristických povídek a autobiografických románů, mj. Add a Dash of Pity (1959, Přidej špetku soucitu), We Were Only Human (1961, Jsme pouze lidé), The Loser (1961, Poražený), The Frontiers of the Sea (1966, Hranice moře), Krumnagel (1971, Schusspeitel Veliký), Dear Me (1977, Jemine), Ustinov in Russia (1987, Ustinov v Rusku), The Disinformer (1989, Dezinformátor) a The Old Man and Mr. Smith (1990, Starý muž a pan Smith).
Z jeho cest po Sovětském svazu vznikla kniha My Russia (1983, Mé Rusko), která se stala také předlohou šestidílného TV seriálu pro BBC Peter Ustinov's Russia (1984-85, Rusko Petera Ustinova). Proslul také jako velký znalec a milovník klasické hudby; zasvěceně uvádí TV pořady o hudebních skladatelích a 1962-1987 režíroval jedenáct oper (M. Ravel, G. Puccini, A. Schoenberg, W. A. Mozart, J. Offenbach, M. Musorgskij, I. Stravinskij a L. Janáček) v Londýně, Hamburku, Berlíně, Edinburgu a Paříži.
Svými odbornými výklady a vtipnými glosami doprovází hudební díla na gramofonových deskách (cena Grammy za LP Péťa a vlk). Za své mimořádné zásluhy v nejrůznějších oblastech obdržel řadu státních, kulturních a společenských cen a vyznamenání, mj. cena UNICEF (1978), medaile Benjamina Franklina (1957), řecký Rudý kříž (1990) a Zvláštní cena na MFF v Západním Berlíně 1972. Ve Francii byl jmenován rytířem Řádu krásných umění a písemnictví (1984) a na místo zesnulého Orsona Wellese byl zvolen členem slavné pařížské Académie des Beaux-Arts (1988).
Ve Velké Británii mu byl udělen titul Rytíře Řádu britského impéria (1975) a 1990 byl povýšen do šlechtického stavu. Je čestným doktorem práv, hudby, literatury a krásných umění na význačných světových univerzitách (mj. Cleveland, Filadelfie, Lancaster, Toronto, Washington, Praha). 1968-73 byl rektorem Dundee University. Koncem listopadu 1991 pobýval v Praze, kde vystupoval dva večery na jevišti Národního divadla s vlastní "one man show", v níž předvedl zejm. své imitátorské umění.
Do Prahy se vrátil v listopadu 2001, aby v rámci festivalu německého divadla na jevišti Státní opery uvedl své dva texty. První dvě z jeho manželek byly herečky, Isolde Denhamová (1940-45) a Suzanne Cloutierová (1954-71). Od 1972 je ženatý s Helène du Lau d'Allemansovou.
