Petr Iljič Čajkovskij přišel na svět 7. května 1840 v malém ruském městečku Votkins. Jeho tatínek Ilja Petrovič byl synem důlního inženýra, sám pak vykonával funkci vrchního správce, pročež musel často měnit místo působení. Maminka Alexandra byla původem z Francie a k Petrovi chovala velmi vřelý vztah. Čajkovskij si neprožil zrovna pohodové dětství, měl totiž sklony k neuróze, tudíž nesl velmi těžce neustálé stěhování se s otcem za prací. Jednou z mála jeho radostí byla ovšem hudba. V mládí obdivoval Mozarta a stejně jako on brzy začal cvičit na piano. První lekce mu byly udíleny už jako čtyřletému, rodiče však jeho nadšení pro klasickou hudbu příliš neuvítali. S pocitem druhořadosti ho v deseti poslali do petrohradské školy pro nižší šlechtu (oficiálně šlo o právnickou fakultu), kde z něj měl vyrůst příkladný sluha. To pro Petra znamenalo dlouhodobé odloučení od rodiny. Další krutá rána pak přišla roku 1854, kdy jeho maminka podlehla choleře. Čajkovskij byl hodně citlivý chlapec, proto se s úmrtím své matky srovnával velmi těžce a s okolím dlouhou dobu poté de facto nepromluvil.

Studium v Petrohradě mu dost dalo, v pozitivním i negativním slova smyslu. Nepotěšil ho zejména fakt, že se tu sexuálně přeorientoval. S touto skutečností se nikdy úplně nevypořádal, pročež po zbytek života často trpěl depresemi. Na druhou stranu díky této škole navštívil mnoho divadelních, nejčastěji pak operních představení, ovšem jen pár hodin klavíru, které mu byly dopřány, ho hudebně příliš vzdělat nemohlo. Až roku 1855 Petrovi jeho otec zařídil, aby mohl docházet k renomovanému norimberskému učiteli Rudolphu Kündingerovi. Mezitím poctivě studoval a v devatenácti začal pracovat na ministerstvu spravedlnosti coby jeden z mladších úředníků. Avšak když měl na své současné škole promovat, rozhodl se následovat svého současného profesora klavíru, Nikolaje Zarembu, na petrohradskou konzervatoř. Zde se mu dostalo vzdělání v několika oborech.

V těchto chvílích začal konečně skládat svá první díla. Velký vliv na jeho tvorbu měla ruská panenská příroda, jíž si v dětství užil ažaž. Inspirací mu byla rovněž francouzská a z části i italská klasická hudba (jmenovitě hlavně Bizet, Massenet a Verdi), naopak příliš nerozuměl Wagnerovým skladbám, leč jeho jazyk ovládal (plynule hovořil mimo to ještě francouzsky). Především to však byl velký vlastenec. Čajkovskij za svůj život zasáhl do mnoha oborů. Ať už to byly písňové romance, duchovní či komorní skladby nebo velkolepá orchestrální, symfonická, baletní či operní díla, vše mu bylo blízké. V každém z těchto žánrů vytvořil mnoho osobité hudby obdivované široko daleko ve světě. Jeho hudba je taková elegantní, jen zřídkakdy divoká, spíše táhlá a v neposlední řadě velmi procítěná. Každopádně Čajkovskij dokázal vytvořit jak veselou hudební kulisu (viz. Louskáček), tak smutnější podklad (viz. Labutí jezero).

Zpátky v polovině 60. let 19. století stojí Čajkovskij před životním rozhodnutím. Roku 1865 opouští petrohradskou konzervatoř a stěhuje se do Moskvy, kde dává pravidelné přednášky o hudební teorii při Ruské hudební společnosti. Jakmile je však i zde otevřena konzervatoř, vezme zavděk postem profesora harmonie. Tuto funkci vykonává po dobu dalších 12 let. Až roku 1877 tedy opouští dráhu pedagoga a naváže písemný kontakt s vdovou Naděždou von Meckovou, která však nestojí o osobní setkání. Nicméně přesto z tohoto vztahu Čajkovskij profituje. Tajemná ctitelka, okouzlena jeho tvorbou, ho totiž finančně podporuje a dá mu tak prostor jenom pro komponování. Mimochodem třebaže byl Čajkovskij homosexuál, známosti se ženami ho neminuly a dokonce se má i dvakrát ženit. Poprvé se tak mělo stát roku 1868, kdy se sblížil s operní pěvkyní Margueritou Artotovou, z plánovaného sňatku však nakonec sešlo. Napodruhé už to Čajkovskému vyšlo. Bere si svou někdejší žákyni A.I. Miljukovou, která je o celých deset let mladší, ovšem ošklivě se popálí. Patrně ho brzdí jeho opačná orientace a manželé si vůbec nerozumí, nespojuje je ani psychické ani fyzické pouto.

Tato životní epizoda vnímavého skladatele hluboce poznamená. Zmocňuje se ho hluboká deprese ústící v nervové onemocnění. Klid hledá Čajkovskij v zahraničí. Nějaký čas stráví u ženevského jezera, pak v Benátkách, zastaví se i ve Vídni a nakonec zakotví v San Remu. Na sklonku života pak dvakrát navštíví i stověžatou Prahu, kde se spřátelí s kolegou Antonínem Dvořákem, poprvé roku 1888, pak ještě o čtyři roky později. Je jí zcela okouzlen a při své první návštěvě přihlíží tamější premiéře své nejslavnější opery Evžen Oněgin. Umírá ve věku 54 let 6. listopadu 1894 nejspíše na choleru, stejně jako jeho milovaná matka. Experti se však dohadují, zda náhodou nešlo o sebevraždu, na níž tak trochu odkazuje jeho poslední dílo, depresivní symfonie h-moll s názvem „Patetická“. Ještě když žil, se mu dostalo mnoha poct. Mezi ty nejvýznamnější se řadí doktorát univerzity v Cambridge či čestné členství v pařížské Akademii umění.

Dílo:
- Je autorem šesti symfonií, z nichž nejznámější je ta poslední v h-moll („Patetická“). Za zmínku však stojí i jeho čtvrtá a pátá symfonie v f-moll, respektive e-moll.
- Několika předeher (mimo jiné k slavným činohrám Hamlet či Romeo a Julie; slavná je taky skladba „Bouře“)
- Tří klavírních koncertů (nejslavnější hned ten první v b-moll)
- Několika oper (jeho vůbec nejznámější dílo „Evžen Oněgin“ on sám nepovažuje za operu, leč ji do tohoto žánru řadíme, ale za „lyrické scény“; dále například „Piková dáma“)
- Řady baletů (snad každý viděl alespoň část „Labutího jezera“, oblíbená jsou rovněž jeho pohádková díla „Louskáček“ a „Šípková Růženka“)
- Nádherného houslového koncertu D-dur, mnoha suit a komorních či vokálních skladeb