Petr Schulhoff byl český režisér a scénárista, který si již jako jedenáctiletý poprvé zahrál ve filmu Vladislava Vančury Na sluneční straně (1933).

Sám začal režírovat v 50. letech a až do poloviny 70. let natáčel převážně detektivní filmy – občas s nádechem mírně ironického humoru. Z jedné detektivní novely Eduarda Fikera přejal postavu kriminalisty Kalaše, která procházela (ztělesnil ji Rudolf Hrušínský) filmovými detektivkami Petra Schulhoffa (Vrah skrývá tvář – 1966, Po stopách krve – 1970, Diagnóza smrti – 1979). Natočil i řadu dalších detektivních filmů, postupně však v jeho tvorbě začaly převažovat komedie. Snad jimi chtěl Schulhoff odlehčit dobu normalizace, která v 70. letech v Československu panovala.

Předznamenáním Schulhoffovy komediální tvorby byla legendární televizní mikrokomedie Bohouš (1968) s Vladimírem Menšíkem a Jiřím Sovákem v hereckém koncertu o nenasytném turistovi, nenasytném hostinském a koneckonců i nenasytném bernardýnu Bohoušovi, po kterém je snímek nazván.

O rok později Schulhoff natočil neméně známý televizní seriál Trapasy (1969) – pravděpodobně od této doby se odvíjí Schulhoffovo přátelství s Milošem Kopeckým, který se stal posléze hvězdou Schulhoffových filmových komedií.

První, celkem průměrná, komedie byla ale poplatným holdem herecké a manželské dvojici Vlastimil Brodský – Jana Brejchová (Hodíme se k sobě, miláčku? – 1974).

O dva roky později začal raketový nástup dodnes populární komedií Zítra to roztočíme, drahoušku (1976). Na ni volně navázala komedie Co je doma, to se počítá, pánové (1980) – poznamenaná změnou v jedné ze zásadních hlavních rolí - Miloše Kopeckého zde ze zdravotních důvodů nahradil Jiří Sovák.

Miloš Kopecký zaplatil svou manio-depresivní nemocí daň i jiné postavě – Petru Vokovi, kdy po filmu Svatby pana Voka, jej ve volném pokračování Pan Vok odchází (1979) režiséra Karla Steklého nahradil v této postavě Martin Růžek.

Petr Schulhoff (libující si v rozvinutých přívlastcích v názvech komedií) točí mimo jiné další komedie Já to tedy beru, šéfe (1978) s tehdy populární semaforskou dvojicí Luděk Sobota-Petr Nárožný nebo Já už budu hodný, dědečku (1979), opět s Milošem Kopeckým a v zajímavě komediální roli Ladislava Peška v roli dědečka, stejně tak v dokonale komediálně hysterické postavě manželky ztvárněné Alenou Vránovou, která tím dokázala, že umí zahrát mnohem víc a není jen Pyšná princezna (1952).

Náměty a scénáře komedií si psal Petr Schulhoff většinou sám. Pamětníci vyprávějí, že, vědom si problematické doby, záměrně do scénářů svých komedií předem zakomponovával nějakou okatě problematickou scénu, o které předem věděl, že ji bdělé oko cenzora (nejčastěji v osobě ústředního dramaturga Filmového studia Barrandov) zakáže. Měl tím pádem takřka zajištěno, že do zbytku scénáře se mu již dále nebude nikdo vměšovat. Jako režisér byl velmi pečlivý a precizní profesionál. Přestože si ale vybíral do svých filmů herce schopné skvěle improvizovat (Iva Janžurová, Stella Zázvorková, Luděk Sobota, Dagmar Veškrnová…), jako režisér Schulhoff improvizaci příliš nemiloval.

Posledním zfilmovaným námětem a scénářem byla detektivka Příliš velká šance (1984), kterou ale natočil již jeho kolega Otakar Fuka – mj. režisér filmu Akce Bororo.

Zákeřná nemoc nutila Petra Schulhoffa zpomalovat tempo práce a v roce 1986 se rozhodl ukončit svůj život.

Podle svědectví pamětníka (pomocný režisér Miroslav Zelenka – hraje sám sebe v úvodní filmové scéně Zítra to roztočíme, drahoušku – „…kompars je hotov.!“).