Vyrůstal jako druhorozený syn v rodině s obchodnickou tradicí. Jeho otec byl zaměstnancem sítě obchodů s konfekcí, která měla pobočky po celé Evropě, proto se rodina často stěhovala. Před začátkem války se rodina vrátila z tříletého pobytu v...
Životopis
Vyrůstal jako druhorozený syn v rodině s obchodnickou tradicí. Jeho otec byl zaměstnancem sítě obchodů s konfekcí, která měla pobočky po celé Evropě, proto se rodina často stěhovala. Před začátkem války se rodina vrátila z tříletého pobytu v Maroku a usadila se v jihofrancouzském Toulouse, než natrvalo zakotvila po válce v Paříži. Pro špatný prospěch byl Ph. N. vyloučen z lycea a poslán do církevní koleje oratoriánů v Juilly, kde se nadchl pro divadlo.
Po trojnásobně neúspěšném pokusu o maturitu začal 1950 navštěvovat herecké kurzy Rogera Blina, Edmonda Beauchampa a Françoise Viberta. Profesionální herecký debut absolvoval se zájezdovým souborem Centre Dramatique de l'Ouest. 1953-60 byl členem proslulého divadla Théâtre National Populaire, kde pod režijním vedením Jeana Vilara účinkoval ve více než třiceti hrách, mj. v Büchnerově Dantonově smrti, Molièrově Donu Juanovi a Lakomci, Shakespearově Macbethovi, Hugově Marii Tudorovně a Ruy Blaisovi, Čechovově Platonovovi, Beaumarchaisově Figarově svatbě, Jarryho Králi Ubu, Sofoklově Oidipovi a Corneilově Cidovi.
V rámci každoročních zájezdů do celého světa hostoval soubor v březnu 1955 také v Československu. Koncem 50. let začal Ph. N. vystupovat s kolegou Jean-Pierrem Darrasem v komické dvojici na pařížských kabaretních scénách (mj. L'Ecluse a Bobino), v rozhlase a v TV, kde moderovali vlastní hudební pořad Discorama (1960-62). Některé jejich skeče byly vydány na gramofonových deskách. Když mu nebylo obnoveno angažmá ve Vilarově TNP, nalezl uplatnění na různých pařížských jevištích, kde slavil úspěch zejména v hrách Françoise Saganové Zámek ve Švédsku (1960), Petera Ustinova Okamžik před finišem (1964) a Neila Simona Podivný pár (1966).
Po několika vesměs komparsních film. roličkách ho obsadila fotografka a začínající režisérka Agnès Vardová do svého prvního hraného filmu La pointe Courte, kde ztělesnil mladíka, s nímž se rozchází jeho dívka (Silvia Monfortová). Pět let pak trvalo než se znovu objevil na film. plátně. Úloha se vším smířeného strýčka Gabriela, jehož trpělivost znovu a znovu pokouší jedenáctiletá neteř (Catherine Demongeotová), mu v komedii podle románu Raymonda Queneaua Zazie v metru (r. L. Malle) přinesla první výrazný úspěch.
Poč. 60. let, kdy se mnozí herci prosazovali díky filmům mladých tvůrců tzv. nové vlny, vstoupil Ph. N. do mezinárodního povědomí zásluhou režisérů starší generace. Na MFF v Benátkách 1962 obržel cenu Mladého filmu za roli sobeckého Bernarda Desqueyrouxe, jehož se pokusí otrávit jeho nešťastná manželka (Emmanuelle Rivová), ve film. přepisu románu Françoise Mauriaca Tereza Desqueyrouxová (r. G. Franju). Dalším mezníkem, jímž si otevřel cestu na vrchol popularity, byla okouzlující postava farmáře Alexandra, který dá po smrti své panovačné ženy (Françoise Brionová) raději přednost zahálčivému životu před novým sňatkem s mladou dívkou (Marlène Jobertová), v komedii Alexandr Šťastný (r. Y. Robert).
Ačkoliv francouzským komediím 60.-80. let vévodili spíše rtuťovitě temperamentní typy komiků (Louis de Funès a Pierre Richard), stal se i Ph. N. pro tento žánr vyhledávaným hercem. Jeho tlumený herecký projev totiž vnášel do všech druhů komedií (od burlesky, přes satiru až k tragikomedii), určitý nadhled, moudrost, ironii i melancholii. Stal se prototypem průměrného Francouze, který nehýří hrdinskými skutky, ale v případě nutnosti nabídne pomocnou ruku. Jeho postavy si získávají pozornost svou bručounskou, avšak vstřícnou a laskavou povahou.
Ocitnou-li se ale v konfliktu s bezprávím, dokáží se proměnit v nesmiřitelné mstitele a učinit tak někdy ze sebe hrdiny proti své vůli. Nejpůsobivěji to vystihl v úloze zoufalého lékaře Juliena Dandieua, jemuž nacisté vyvraždili rodinu, v komorním dramatu Stará puška (r. R. Enrico); za tuto roli byl oceněn Césarem 1975. Se stejnou věrohodností umí portrétovat dojemné figurky osamocených starých mládenců, kteří i v pokročilejším věku poznávají sílu lásky (Stará panna, Muž se zlatými brýlemi, Bio Ráj).
Několikrát prokázal také smysl pro černý humor, pro morbidní nadsázku a cynické vtipkování, jak dosvědčuje mj. provokativní role provinčního soudce Philippa, jednoho ze čtveřice přátel (Marcello Mastroianni, Ugo Tognazzi a Michel Piccoli), jimž se podaří během několikadenních gastronomických orgií zcela ujíst, upít a usouložit k smrti, ve skandální alegorické tragikomedii Velká žranice (r. M. Ferreri).
S přibývajícím věkem se úspěšně přehrál do rolí stárnoucích hrdinů, kteří prolamují své osamění navazováním přátelství nebo nacházejí východisko v přimknutí ke své práci: promítač Alfredo, který s téměř otcovskou láskou zasvětí malého chlapce (Salvatore Cascio) do své profese a zároveň mu přiblíží magický svět filmu, v nostalgickém melodramatu Bio Ráj (r. G. Tornatore).
Největší duchovní spřízněnost mezi filmaři pocítil Ph. N. s režisérem Bertrandem Tavernierem, jemuž vděčí za výjimečné role, v nichž mohl odhalit celou šíři svého talentu: lyonský hodinář Michel Descombes, který je policejním komisařem (Jean Rochefort) zasvěcen do zákulisí kriminálního případu svého syna (Sylvain Rougerie), v adaptaci románu Georgese Simenona Hodinář od Svatého Pavla (César a cena na MFF v Západním Berlíně 1974).
Mezi další role patří prostopášný regent Filip Orleánský v historickém snímku Slavnost začíná; ctižádostivý provinční soudce Émile Rousseau, který neváhá použít jakýchkoli prostředků k tomu, aby odhalil v nešťastném tulákovi (Michel Galabru) hromadného vraha, v kriminálním dramatu podle skutečné události z konce minulého století Soudce a vrah; neschopný policista, který se za své ponížení mstí bezuzdným zabíjením a ke svým cílům cynicky využívá sympatie mladé učitelky (Isabelle Huppertová), ve volném film. přepisu kriminálního románu Jima Thompsona Čistka (cena na MFF v San Sebastianu 1982); válčením znavený plukovník Dellaplane, velitel lazaretu, s nímž se sblíží mladá dáma (Sabine Azémová) pátrající po svém nezvěstném manželovi, v melodramatu Život a nic víc (Felix 1989, César 1989, Donatellův David 1990).
Pro jeho bonvivánskou fyziognomii ho režiséři obsazovali do úloh šlechticů (mj. Kapitán Fracasse, Slavné lásky, Cyrano a d'Artagnan, Slavnost začíná, Šuani a D'Artagnanova dcera) a důstojníků z nedávné minulosti, skrývajících v sobě jistou noblesu i nostalgii (mj. Nedotýkej se bílé ženy, Tatarská poušť, Pevnost Saganne a Život a nic víc). Dokonale mu vyhovovaly také postavy policejních vyšetřovatelů, kteří ztratili iluze o svém povolání (mj. Setkání a Hlava nebo orel); z nich vyniká zejm. úplatný policista René Boisrond, který učí různým fíglům svého zprvu se vzpírajícího kolegu (Thierry Lhermitte), v kriminálních komediích Prohnilí a Prohnilí proti prohnilým (obě r. C. Zidi).
Kromě častého působení v Itálii natáčel na přelomu 60. a 70. let také se slavnými režiséry v USA (Topaz, Justine, Noc generálů) a ve Velké Británii (Lady L, Murphyho válka). V poslední době zaujal úlohou chilského básníka Pabla Nerudy, o jehož přátelství s nesmělým italským mladíkem (Massimo Troisi), kterému odkryje nepoznané obzory, vypráví tragikomedie Pošťák (r. M. Radford). V létě 1994 pobýval v Praze a okolí při příležitosti natáčení film. adaptace povídek Bohumila Hrabala Příliš hlučná samota (r. V. Caisová), v níž ztělesnil pábitele Hanťu, sečtělého mudrlanta, lidového filozofa a zaměstnance sběrných surovin.
Byl oficiálním hostem MFF v Karlových Varech 1966 a 1994. Jeho manželka, herečka Monique Chaumetteová, s níž se oženil 1962, se kvůli jeho klidnému zázemí vzdala vlastní herecké kariéry (před kamerou se setkali pouze ve filmu Zrzek). Jejich dcera Frédérique (nar. 1960) pracuje jako asistentka režie.
Po trojnásobně neúspěšném pokusu o maturitu začal 1950 navštěvovat herecké kurzy Rogera Blina, Edmonda Beauchampa a Françoise Viberta. Profesionální herecký debut absolvoval se zájezdovým souborem Centre Dramatique de l'Ouest. 1953-60 byl členem proslulého divadla Théâtre National Populaire, kde pod režijním vedením Jeana Vilara účinkoval ve více než třiceti hrách, mj. v Büchnerově Dantonově smrti, Molièrově Donu Juanovi a Lakomci, Shakespearově Macbethovi, Hugově Marii Tudorovně a Ruy Blaisovi, Čechovově Platonovovi, Beaumarchaisově Figarově svatbě, Jarryho Králi Ubu, Sofoklově Oidipovi a Corneilově Cidovi.
V rámci každoročních zájezdů do celého světa hostoval soubor v březnu 1955 také v Československu. Koncem 50. let začal Ph. N. vystupovat s kolegou Jean-Pierrem Darrasem v komické dvojici na pařížských kabaretních scénách (mj. L'Ecluse a Bobino), v rozhlase a v TV, kde moderovali vlastní hudební pořad Discorama (1960-62). Některé jejich skeče byly vydány na gramofonových deskách. Když mu nebylo obnoveno angažmá ve Vilarově TNP, nalezl uplatnění na různých pařížských jevištích, kde slavil úspěch zejména v hrách Françoise Saganové Zámek ve Švédsku (1960), Petera Ustinova Okamžik před finišem (1964) a Neila Simona Podivný pár (1966).
Po několika vesměs komparsních film. roličkách ho obsadila fotografka a začínající režisérka Agnès Vardová do svého prvního hraného filmu La pointe Courte, kde ztělesnil mladíka, s nímž se rozchází jeho dívka (Silvia Monfortová). Pět let pak trvalo než se znovu objevil na film. plátně. Úloha se vším smířeného strýčka Gabriela, jehož trpělivost znovu a znovu pokouší jedenáctiletá neteř (Catherine Demongeotová), mu v komedii podle románu Raymonda Queneaua Zazie v metru (r. L. Malle) přinesla první výrazný úspěch.
Poč. 60. let, kdy se mnozí herci prosazovali díky filmům mladých tvůrců tzv. nové vlny, vstoupil Ph. N. do mezinárodního povědomí zásluhou režisérů starší generace. Na MFF v Benátkách 1962 obržel cenu Mladého filmu za roli sobeckého Bernarda Desqueyrouxe, jehož se pokusí otrávit jeho nešťastná manželka (Emmanuelle Rivová), ve film. přepisu románu Françoise Mauriaca Tereza Desqueyrouxová (r. G. Franju). Dalším mezníkem, jímž si otevřel cestu na vrchol popularity, byla okouzlující postava farmáře Alexandra, který dá po smrti své panovačné ženy (Françoise Brionová) raději přednost zahálčivému životu před novým sňatkem s mladou dívkou (Marlène Jobertová), v komedii Alexandr Šťastný (r. Y. Robert).
Ačkoliv francouzským komediím 60.-80. let vévodili spíše rtuťovitě temperamentní typy komiků (Louis de Funès a Pierre Richard), stal se i Ph. N. pro tento žánr vyhledávaným hercem. Jeho tlumený herecký projev totiž vnášel do všech druhů komedií (od burlesky, přes satiru až k tragikomedii), určitý nadhled, moudrost, ironii i melancholii. Stal se prototypem průměrného Francouze, který nehýří hrdinskými skutky, ale v případě nutnosti nabídne pomocnou ruku. Jeho postavy si získávají pozornost svou bručounskou, avšak vstřícnou a laskavou povahou.
Ocitnou-li se ale v konfliktu s bezprávím, dokáží se proměnit v nesmiřitelné mstitele a učinit tak někdy ze sebe hrdiny proti své vůli. Nejpůsobivěji to vystihl v úloze zoufalého lékaře Juliena Dandieua, jemuž nacisté vyvraždili rodinu, v komorním dramatu Stará puška (r. R. Enrico); za tuto roli byl oceněn Césarem 1975. Se stejnou věrohodností umí portrétovat dojemné figurky osamocených starých mládenců, kteří i v pokročilejším věku poznávají sílu lásky (Stará panna, Muž se zlatými brýlemi, Bio Ráj).
Několikrát prokázal také smysl pro černý humor, pro morbidní nadsázku a cynické vtipkování, jak dosvědčuje mj. provokativní role provinčního soudce Philippa, jednoho ze čtveřice přátel (Marcello Mastroianni, Ugo Tognazzi a Michel Piccoli), jimž se podaří během několikadenních gastronomických orgií zcela ujíst, upít a usouložit k smrti, ve skandální alegorické tragikomedii Velká žranice (r. M. Ferreri).
S přibývajícím věkem se úspěšně přehrál do rolí stárnoucích hrdinů, kteří prolamují své osamění navazováním přátelství nebo nacházejí východisko v přimknutí ke své práci: promítač Alfredo, který s téměř otcovskou láskou zasvětí malého chlapce (Salvatore Cascio) do své profese a zároveň mu přiblíží magický svět filmu, v nostalgickém melodramatu Bio Ráj (r. G. Tornatore).
Největší duchovní spřízněnost mezi filmaři pocítil Ph. N. s režisérem Bertrandem Tavernierem, jemuž vděčí za výjimečné role, v nichž mohl odhalit celou šíři svého talentu: lyonský hodinář Michel Descombes, který je policejním komisařem (Jean Rochefort) zasvěcen do zákulisí kriminálního případu svého syna (Sylvain Rougerie), v adaptaci románu Georgese Simenona Hodinář od Svatého Pavla (César a cena na MFF v Západním Berlíně 1974).
Mezi další role patří prostopášný regent Filip Orleánský v historickém snímku Slavnost začíná; ctižádostivý provinční soudce Émile Rousseau, který neváhá použít jakýchkoli prostředků k tomu, aby odhalil v nešťastném tulákovi (Michel Galabru) hromadného vraha, v kriminálním dramatu podle skutečné události z konce minulého století Soudce a vrah; neschopný policista, který se za své ponížení mstí bezuzdným zabíjením a ke svým cílům cynicky využívá sympatie mladé učitelky (Isabelle Huppertová), ve volném film. přepisu kriminálního románu Jima Thompsona Čistka (cena na MFF v San Sebastianu 1982); válčením znavený plukovník Dellaplane, velitel lazaretu, s nímž se sblíží mladá dáma (Sabine Azémová) pátrající po svém nezvěstném manželovi, v melodramatu Život a nic víc (Felix 1989, César 1989, Donatellův David 1990).
Pro jeho bonvivánskou fyziognomii ho režiséři obsazovali do úloh šlechticů (mj. Kapitán Fracasse, Slavné lásky, Cyrano a d'Artagnan, Slavnost začíná, Šuani a D'Artagnanova dcera) a důstojníků z nedávné minulosti, skrývajících v sobě jistou noblesu i nostalgii (mj. Nedotýkej se bílé ženy, Tatarská poušť, Pevnost Saganne a Život a nic víc). Dokonale mu vyhovovaly také postavy policejních vyšetřovatelů, kteří ztratili iluze o svém povolání (mj. Setkání a Hlava nebo orel); z nich vyniká zejm. úplatný policista René Boisrond, který učí různým fíglům svého zprvu se vzpírajícího kolegu (Thierry Lhermitte), v kriminálních komediích Prohnilí a Prohnilí proti prohnilým (obě r. C. Zidi).
Kromě častého působení v Itálii natáčel na přelomu 60. a 70. let také se slavnými režiséry v USA (Topaz, Justine, Noc generálů) a ve Velké Británii (Lady L, Murphyho válka). V poslední době zaujal úlohou chilského básníka Pabla Nerudy, o jehož přátelství s nesmělým italským mladíkem (Massimo Troisi), kterému odkryje nepoznané obzory, vypráví tragikomedie Pošťák (r. M. Radford). V létě 1994 pobýval v Praze a okolí při příležitosti natáčení film. adaptace povídek Bohumila Hrabala Příliš hlučná samota (r. V. Caisová), v níž ztělesnil pábitele Hanťu, sečtělého mudrlanta, lidového filozofa a zaměstnance sběrných surovin.
Byl oficiálním hostem MFF v Karlových Varech 1966 a 1994. Jeho manželka, herečka Monique Chaumetteová, s níž se oženil 1962, se kvůli jeho klidnému zázemí vzdala vlastní herecké kariéry (před kamerou se setkali pouze ve filmu Zrzek). Jejich dcera Frédérique (nar. 1960) pracuje jako asistentka režie.
