Přemysl Freiman byl český režisér a televizní redaktor. Do historie kinematografie se zapsal především natáčením propagandistických komunistických děl, která vytvářel v období nejtvrdšího stalinismu.

Život
Jeho otcem byl pedagog a předválečný politik Václav Freiman. Rodiče se však ještě v jeho útlém věku v nedobrém rozešli, takže se v dospělosti s otcem nestýkal. V mládí byl Přemysl Freiman nadšeným divadelníkem. Krátce působil v Československém rozhlase. Brzy se však začal věnovat výrobě komunistické propagandy. V roce 1954 nastoupil do vznikající Československé televize. Zde pracoval v hudebním vysílání, odpovídal za natáčení oper a divadelních adaptací. Věnoval se také pedagogické činnosti.

V srpnu roku 1968 se postavil na stranu těch, kteří nesouhlasili se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR. V prvních dnech okupace se podílel na ilegálním vysílání televize. Na začátku normalizace byl proto vyloučen ze strany a propuštěn z televize. V dalších letech pracoval jako noční hlídač muzea Bedřicha Smetany.

Jeho dcerou je česká herečka Veronika Freimanová.

Popularizace sovětského filmu
Prvním Freimanovým výraznějším počinem v oblasti propagace sovětské státní kinematografie byla publikace Díváme se na sovětský film z roku 1949. Už zde však překročil pomyslnou čáru mezi propagací a propagandou. Soubor statí českých a slovenských filmových kritiků a teoretiků o sovětském filmu byl ve skutečnosti nekritickou oslavou vývoje sovětské kinematografie od Lenina do poválečných let. Publikace samozřejmě vyzdvihovala i příznivý vliv J. V. Stalina na sovětskou tvorbu. Zmíněny byly v publikaci různé filmové žánry, včetně dobové samozřejmosti – využití propagandistického filmu v boji za světový mír.

– Rozuměj: Šíření idealizovaných tvrzení o tom, že Stalin nechce válku, což byl pravý opak skutečnosti.

Své směřování Freiman potvrdil i o rok později, kdy se podílel na výrobě podobně laděného propagandistického scénáře pro film Kdo potřebuje mír?. Téhož roku se stal Freiman součástí samostatné československo-sovětské výrobní skupiny. Začal rovněž řídit novou prestižní revue Nový film, čtvrtletník pro sovětské socialistické filmové umění.

Oslněn poválečnou atmosférou, sovětskou kinematografií a možností profesního růstu se v takových podmínkách neváhal zapojit ani do dalších oblastí propagandistické činnosti.

Spolupráce na ideologické politické propagandě
Freimanova spolupráce se stalinistickým režimem spadá po první poloviny padesátých let. V jeho tvorbě lze najít reportáž z prvního máje roku 1953 (Májová píseň) či dokument o pražském muzeu vůdce bolševické revoluce (Museum V. I. Lenina) z téhož roku. Oba snímky byly natáčeny barevně, aby snáze upoutaly pozornost při promítání veřejnosti v rámci nejrůznějších propagandistických akcí. Během roku 1953 natočil Freiman také truchlivě laděný dokument Zemřel Klement Gottwald.

Svá nejznámější a nejrozporuplnější díla však natočil už v roce 1950. V prvé řadě Přemysl Freiman po roce 1948 natáčel politické procesy s odpůrci komunistické vlády, vykonstruované tehdejší stalinistickou justicí. Natáčel i jeden z nejslavnějších zinscenovaných politických procesů, tj. neblaze proslulý proces s Miladou Horákovou, který po vzoru sovětských velkých probíhal od 31. května do 8. června 1950. Osm dní trvající proces měl svůj vynucený „scénář“, podle kterého se měli a byli donuceni obžalovaní chovat, ale v některých momentech přesto jednali proti režii.

Téhož roku Přemysl Freiman stačil natočit také svůj zřejmě nejznámější film, který nesl název Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení. Jde o zinscenovanou „dokumentární rekonstrukci“ tzv. Čihošťského zázraku, natočenou za spolupráce komunistické kontrarozvědky. Lživým způsobem jsou popisovány nejen události okolo údajného zázraku, ale celkově útočný duch snímku je primárně zaměřen na římskokatolickou církev a odpůrce kolektivizace. Spisovatel Miloš Doležal, autor knihy o faráři Toufarovi (Jako bychom dnes zemřít měli, NTP, Pelhřimov 2012), považuje Freimanův pseudokument Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení z roku 1950 za „učebnici bolševické propagandy“.

Ztýraný čihošťský farář Toufar byl ve značně zbědovaném stavu za účelem natáčení „dokumentu“ Státní bezpečností dopraven z vězení do Čihoště a nucen k tomu, aby s pomocí drátkového zařízení, které připravili komunističtí vyšetřovatelé, rozpohyboval kříž v kostele.

Natáčení této falešné rekonstrukce se neobešlo bez řady komplikací. Fyzicky zdevastovaný Toufar během výstupu na kazatelnu omdlel, takže natáčení muselo být opakováno. Muselo se natáčet v noci, za přísného utajení před místním obyvatelstvem. Komunističtí ideologové prostřednictvím filmu tvrdili, že údajné drátky k rozpohybování kříže farář ukrýval za květinami. Nedošlo jim však, že k údajnému zázraku došlo v adventní době, kdy církevní předpisy v kostelech květinovou výzdobu zakazují.

Freimanův film Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení byl v roce 2004 připomenut fiktivní televizní adaptací In nomine patris, v němž se tvůrci pokusili zrekonstruovat okolnosti vzniku původního propagandistického „dokumentu“ z roku 1950. Výsledné znění však působí poněkud tendenčně, snaží se hledat omluvy pro Freimanovy pohnutky a rehabilitovat ho. Podle historiků Jana Jaroše a Petra Kopala však tento pokus budí spíše rozpaky. Zarážející je už jen to, že autoři snímku z roku 2004 na přání Freimanových potomků změnili jméno této postavy a místo Freimana ho označují jako Neumana, přičemž další aktéři příběhu (farář Toufar a další) vystupují v příběhu pod nezměněnými jmény.