Sám osud jako by Romana Polańského předurčil pro roli světoběžníka. Narodil se 18. srpna 1933 v Paříži a prožil tam první tři léta. Rodiče mu dali jméno Rajmund. Myslili si, že to odpovídá polskému Roman, napsal později do svých pamětí. Pak se...

Životopis

Sám osud jako by Romana Polańského předurčil pro roli světoběžníka. Narodil se 18. srpna 1933 v Paříži a prožil tam první tři léta. Rodiče mu dali jméno Rajmund. Myslili si, že to odpovídá polskému Roman, napsal později do svých pamětí. Pak se dosti nepředvídavě vrátili do Polska. Šťastné a tolerantní dětství přerval výbuch druhé světová války. Nechápal, proč má nosit hvězdu a proč je mu nadáváno do židů, když jeho rodiče náboženské obřady dávno nepraktikovali a nijak se nelišili od svého okolí.

Všichni jeho nejbližší byli postupně odvlečeni do koncentráků, jen on nalezl záchranu ve spřátelené nežidovské rodině, kam jej rodiče včas odeslali. S novým prostředím se sžil natolik, že poválečný otcův návrat - otec si přivedl novou ženu - pro něho představoval spíše zklamání. Přitahovala jej herecká práce a záhy na sebe upozornil v divadelní hře Syn pluku. V té době to byla oblíbená válečná vyprávěnka o malém chlapci, kterého mezi sebe vezmou rudoarmějci, a Polański s ní slavil úspěchy dokonce i ve Varšavě na festivalu sovětského umění. Cestu před filmové kamery měl otevřenou.

Přestože na herectví Polański nikdy zcela nerezignoval (na začátku 80. let dokonce režíroval dvě inscenace Shafferova Amadea, jednu v Varšavě, druhou v Paříži, a v obou si přidělil roli Mozarta), uvědomoval si stále silněji, že jej více přitahuje místo na druhé straně kamery. Byl přijat na lodžskou filmovou školu a úspěšně ji absolvoval. Proslavil se již školními filmy, v nichž projevoval smysl pro bizarní, absurdní komiku (Dva muži a skříň, Lampa, Když padají andělé, Šibalové). A hned prvním celovečerním filmem Nůž ve vodě (1962) se rázem zapsal do dějin (nejen) polské kinematografie. Je to stroze nasnímané drama složitých citových vazeb mezi postarším mužem, jeho mladičkou ženou a náhodným stopařem.

Na houstnoucí potíže odpověděl Polański nesmlouvavě: odešel do zahraničí. Na rozdíl od jiných emigrantů měl režisér, pendlující mezi Francií a Anglií, štěstí: téměř okamžitě se prosadil. Na berlínském festivalu roku 1965 zvítězil se skandálním snímkem Hnus, téměř klinickým záznamem rozpadu lidské osobnosti. Dosud nikdo s takovou vynalézavostí nepopsal, jak se člověk poznenáhlu propadá do světa bludů, které se mu mění v jedinou pravou realitu. Catherine Deneuveová v hlavní roli odvedla zcela mimořádný výkon.

Hororovou komedii Ples upírů (1967), v níž si sám zahrál, poničil svými zásahy americký distributor natolik, že se k ní Polański odmítal hlásit. Průkopnickému dílu se satanistickou tematikou Rosemary má děťátko (1968) se zase vyčítala bezbožnost. Režisér ukázal, že moderní horor nepotřebuje zvetšelé atributy svého žánru, žádné starobylé hrady a tajuplná sklepení - postačí bludiště současného New Yorku. Hlavní hrdinkou je těhotná žena (v podání Mii Farrowové), kterou stále více děsí blížící se porod a na podkladě divných náznaků se začne domnívat, že se ocitla ve spárech satanistů. A nejen to: obává se, že má na svět přivést samotného Satana.

Filmová fikce jako by se prolnula do Polańského života. Postihl jej totiž jeden z nejtěžších úderů osudu, když byla zavražděna Sharon Tateové (obsadil ji do Plesu upírů). Smrt filmové divy vzbudila divoké spekulace, živené právě dráždivou iracionalitou Rosemaryina děťátka. Když byl jako pachatel zatčen Charles Manson a jeho banda, pochybovačné hlasy ztichly. Když však o dva roky později Polański natočil nebývale drsnou adaptaci Macbetha, dohady se znovu vynořily...
Polański dlouho překonává těžké trauma. Přitahují jej sotva odrostlé holčičky, za což si ve Spojených státech vykoleduje zatykač. Je obviněn ze sexuálních kontaktů s dívkou mladší patnácti let a na dvaačtyřicet dnů uvězněn. Od té doby se americké půdě vyhýbá. I v Evropě balancoval kvůli své slabosti pro mladá děvčata na hraně zákona, avšak již bez tíživých důsledků. Z jednoho takového „úlovku“ se vyklubala později slavná herečka Nastassja Kinská.

S Polańským žila krátkou dobu (než si přelétavý režisér našel další múzu) a uměleckým výsledkem byl snímek Tess (1979) podle románu Thomase Hardyho. Nastassja zahrála s nesmírným citem křehkou dívku, jejíž naděje rozdrtily bezohlednost a nesnášenlivost upjatého venkova. Vyprávění je situováno na sklonek 19. století a Polański věnoval velkou péči tomu, aby postihl dobové reálie. Po vizuální stránce, pracující s podmanivými západy slunce i zešeřelými interiéry, dosahuje film mimořádné působivosti. Výtvarně skvostnou je scéna výmlatu, kdy kolo mlátičky, pracující na plné obrátky, vytváří kolem Tess, stojící v popředí, jakousi mučednickou svatozář. Ostatně schopností sugestivně navodit potřebnou atmosféru vynikal Polanski vždy: např. v nikdy neuvedeném pedofilním westernu Nejdivočejší jízda (1973-1977), v incestní kriminální šarádě ze 30. let Čínská čtvrť (1974) - pokaždé s hereckou účastí Jacka Nicholsona - v dalším významově kolísavém hororu Nájemník (1976), kde hlavní role svěřil sobě a Isabelle Adjaniové. Těmito filmy a samozřejmě Tess se uzavírá období Polańského tvůrčí mužnosti.

Poté jako by režisérovy síly začaly ochabovat. I jeho osobní život se zklidňuje. Bohužel též v posledním dvacetiletí natáčené filmy (včetně Deváté brány, 1999) stále silněji připomínají až nechtěně groteskní nápodobu někdejší výrazové uhrančivosti. A nic nepomáhá, že opět rozebírá stěží uchopitelné záhady mezi nebem a zemí...

Tento charismatický umělec se dosud občas věnuje i herectví v projektech svých kolegů, takže ho můžeme spatřit i na filmovém plátně. Naposledy se objevil ve filmu Andrzeje Wajdy Pomsta (Zemsta, 2002) a v komediální podobě v akční Rush Hour 3 - Tentokráte v Paříži (2007), která je součástí série Křižovatka smrti.

Roman Polański je složitá osobnost - umělecky i lidsky. Poznal okouzlení i záchvaty beznaděje, jeho jméno se pojí - zejména v šedesátých a sedmdesátých letech - s řadou filmů, které již dávno vstoupily do dějin když ne přímo novátorského filmového umění, tak alespoň špičkově odvedené zábavy.

Dokázal vyprávět ojedinělé osudy často zraňovaných postav s mimořádnou, snad až fyzickou vnímavostí. Vykresloval jejich příběhy s přesným odhadem únosnosti děsu i nadějí, se zdůrazněním, že se neodehrávají v jakýchsi imaginárních světech, ale docela prostě mezi námi. Ve válečném dramatu Pianista (2002) vylíčil až neuvěřitelné osudy židovského klavíristy, jenž navzdory všemu přežil hrůzy varšavského ghetta. Provedl další z početných přepisů Dickensova Olivera Twista (2005), podle dosavadních ohlasů sice pečlivě evokující poměry v zatuchlém anglickém městě první půle 19. století, avšak v podobě školometské a bezinvenční.