Není jisté, zda jméno Roman nebylo pseudonymem či druhým jménem – pokřtěn byl jako Karel. Podle rodinné tradice byli prý italského původu – tam příjmení znělo údajně Thuoma. Tumův otec byl strojník, matka Marie pracovala v domácnosti. Roman měl staršího bratra Augustina, narozeného 1893 a sestru Miladu, narozenou 1905 (ta hrála divadlo amatérsky, aby Romanovi umožnila profesionální dráhu). Rodina bydlela původně Na Slupi, ale záhy se přestěhovala na Vinohrady. Dospívající mladík vynikal v recitaci jak ve škole, tak v Sokole, kde se utužoval fyzicky. Chodíval od dětství do divadla a doma před zrcadlem zkoušel napodobovat své vzory a půjčoval si k tomu věci z matčina šatníku. V mládí často chodil do operetní Pištěkovy arény na Vinohradech. O svých vlastních začátcích za 1. světové války Tuma vypráví v knize Antonína Veselého: Hovory s herci: „K mé první hře na zkoušku došlo 21. května 1915. Šel jsem do Uranie místo do školy s kytičkou bezu. Tenorovým, mutujícím hlasem, odříkával jsem Karla z ,Noci na Karlštejně´. V Uranii nepobyl jsem dlouho. Vystoupil jsem tam mezi jiiným též v Maughamově ,Lady Frederic´. Táž hra dávala se současně v Plzni, odkud došel mne telegram, abych tam pohostinsky vystoupil. Nastoupil jsem tam od 1. ledna 1916, můj první tamní úspěch byla role kadete v Dreyerových ,Sedmnáctiletých´. Tato role se náhodou shodla s mým stářím. Jedna z repris ,Sedmnáctiletých´připadla totiž právě na den mých sedmnáctých narozenin. Byl jsem v Plzni sotva čtvrt roku, když mne došel telegram a expresní dopis d dr. Hilara, který mi navrhoval vystoupení. Roli mohl jsem si určiti sám. Zvolil jsem k vystoupení ,Fauna´. Dopadlo dobře a od 1. dubna 1916 nastoupil jsem k vinohradskému divadlu.“ Zbývá dodat, že rozvernou roli antického smyslného a polozvířecího bůžka, který se dostane do Londýna mezi upjaté lordy, převzal po Eduardu Kohoutovi, který odešel právě do Národního divadla. Hru režíroval Václav Vydra starší, ale na Hilarův podnět byla obohacena o hlasy hříbat, štěňat a koček a plná pohybových akcí, vyžadujících trénink na nářadí (viz Eduard Kohout Divadlo aneb Snář, 48-49). Mladý Tuma s průpravou v Sokole snadno splnil tyto nároky. Zato hlas mu ještě dělal potíže a tak chodil k německé učitelce jevištní řeči, která mu pomohla zejména dechovými cvičeními (průprava táž jako pěvecká). Tutéž techniku s ním tehdy prodělala jeho partnerka na scéně a v životě, herečka Anna Iblová (viz její nahrávka recitace Březiny na CD Hvězdy Divadla na Vinohradech). Díky témuž hlasovému školení a citovému vztahu – třeba jako Milenec a Milenka ve Vydrou st. obnovené Zavřelově inscenaci Dykova Zmoudření Dona Quijotta působili jako sourozenci. Kromě přejímání tónu museli zde s Tumou vytvořit halekáním dojem, že na sebe volají přes propast, ač stáli od sebe několik metrů. Významnou a úspěšnou Tumovou rolí na Vinohradech byl Napoleonův syn v Rostandově Orlíku (do Hlavatého režie zasáhl Hilar), 1920, (80 repriz! , roli alternoval s Annou Sedláčkovou a mladším Vladimírem Gamzou).

Není doloženo, že by byl Tuma Vojanovým žákem, ale patřil k jeho nejlepším imitátorům bez jakéhokoliv karikování a dával zhasnout, aby zesílil iluzi. Později se za mladou generaci přihlásil k jeho odkazu: „Jít za tebou, veliký Eduarde Vojane, znamená pro nás rozbití fotografického aparátu a naopak – obdivnou chválu r o e n t g e n u. Jít za tebou – nezapomenout pro vůni květů na kořeny. Mít intensitu tvého cítění, intelekt tvého mozku, dynamiku tvé přesvědčivosti.“ (Divadlo, č.4, 1925). Tuma začal experimentovat s hlasovým výrazem - podle svědectví Vladimíra Müllera dokonce na mikulášském večírku Divadla na Vinohradech předváděl strhující proměny emocí ve vymyšleném jazyce, do kterého vložil náhle cizí slova – výkřik „Ja něponimáju!“ (Patrně vliv Moskevského uměleckého divadla a jeho Prvního studia se strhujícím výkonem Michaila Čechova jako Strindbergova Erika XIV. – oba soubory hostovaly počátkem 20. let právě v Divadle na Vinohradech).

Tuma patřil do Hilarova odchodu do Národního divadla 1921 k jeho protagonistům, ale poznával i jiné režijní metody, než jsou vrstvené provokace a kategorický nátlak. Proto mu nedělalo problémy vyhovět požadavkům nového šéfa činohry, Jaroslava Kvapila, Karla Čapka, Karla Dostala či Jana Bora.

V roce 1924 hostoval už v Národním divadle jako titulní hrdina v Hilarově inscenaci Romea a Julie , kterou za své pražské návštěvy ocenil dramatik Romain Rolland. V angažmá zde byl od roku 1925, ale nervová nemoc ho 1928 vyřadila z práce. Sympatie s Říjnovou revolucí v Rusku, recitace Wolkra, Jesenina, Majakovského odrážely jeho sociální cítění i mladický elán a vedly ho k vnitřnímu pathosu. Majakovského báseň se zvukomalebnými prvky 150 000 000 např. přednášel bez mikrofonu a vsedě ve Smetanově síni Obecní-ho domu v Praze a posluchači měli dojem, že nerecituje sólista, ale sbor! Na scéně se jeho temperament a vzdor uplatnily např. v postavě Spartaka ve Fischerových Otrocích, Vallého v Rollandově Hře o lásce a smrti, Laerta v Hamletu (tit. role – Eduard Kohout), Ebena z O´Neillovy Farmy pod jilmy nebo titulní postavě Chattertona od Alfreda de Vignyho. Měl však i smysl pro humor, karikaturu či grotesku. Hilar Tumovi jako jednomu ze svých protagonis-tů umožnil 1930 a1932 dva krátké návraty na scénu, aby herec snáze zvládl náročnou dlouhodobou léčbu, která postupně podlamovala jeho zdraví a schopnosti. Roku 1933 želel Hilar jeho předčasného skonu jako obecenstvo či pokroková kritika. Věnec od režiséra nesl stuhu s nápisem: „Mému Romeovi.“

Podrobněji a bibliografie viz Kristýna Sýbová, Česká divadelní encyklopedie - http://encyklopedie.idu.cz/index.php/Tuma,_Roman

Rekonstrukce recitace a jevištní řeči hercovy osobnosti osobnosti je v Archivu Českého rozhlasu v pořadu Jaromíra Kazdy Mládí, sražené v letu - Roman Tuma (2020).

(PhDr. Jaromír Kazda, teatrolog)