Saša Rašilov, vlastním jménem Wenzel Rasch rytíř von Hesen byl český herec-komik, klaun a kabaretiér, děd herce Saši Rašilova mladšího a jeho bratra Václava Rašilova, dlouholetý člen činohry Národního divadla v Praze.
Pocházel ze zchudlé...
Životopis
Saša Rašilov, vlastním jménem Wenzel Rasch rytíř von Hesen byl český herec-komik, klaun a kabaretiér, děd herce Saši Rašilova mladšího a jeho bratra Václava Rašilova, dlouholetý člen činohry Národního divadla v Praze.
Pocházel ze zchudlé šlechtické rodiny, otec mu zemřel v deseti letech, v dětství jeho rodina bydlela na pražském Žižkově. V mládí se vyučil typografem. Z první světové války se vrátil v roce 1916 poté, co úspěšně dokázal nasimulovat závažnou nervovou chorobu a byl superarbitrován (podle svědectví jeho hereckého kolegy Františka Smolíka, který s ním za války sloužil u stejného útvaru). Po svém návratu do Prahy doby začal vystupovat v různých pražských kabaretech (Rokoko, BUN, Revoluční scéna a Červená sedma).
Ale už od roku 1921 z popudu tehdejšího šéfrežiséra Karla Hugo Hilara se stal členem činohry souboru Národního divadla v Praze, kde působil prakticky až do své smrti v roce 1955. Z vystupování v kabaretu nabyl mnoho praktických hereckých zkušeností, zejména schopnosti improvizovat a navázat kontakt s diváky. Měl pozoruhodnou schopnost osobitě přetvářet klasické divadelní role podle svého naturelu, což ho posléze udělalo velice populárním.
V české kinematografii začal působit už před první světovou válkou v roce 1913 ještě v průkopnických dobách českého němého filmu. Nicméně film jako takový příliš rád neměl, neboť mu zde především scházeli diváci a divadelní publikum.
Pocházel ze zchudlé šlechtické rodiny, otec mu zemřel v deseti letech, v dětství jeho rodina bydlela na pražském Žižkově. V mládí se vyučil typografem. Z první světové války se vrátil v roce 1916 poté, co úspěšně dokázal nasimulovat závažnou nervovou chorobu a byl superarbitrován (podle svědectví jeho hereckého kolegy Františka Smolíka, který s ním za války sloužil u stejného útvaru). Po svém návratu do Prahy doby začal vystupovat v různých pražských kabaretech (Rokoko, BUN, Revoluční scéna a Červená sedma).
Ale už od roku 1921 z popudu tehdejšího šéfrežiséra Karla Hugo Hilara se stal členem činohry souboru Národního divadla v Praze, kde působil prakticky až do své smrti v roce 1955. Z vystupování v kabaretu nabyl mnoho praktických hereckých zkušeností, zejména schopnosti improvizovat a navázat kontakt s diváky. Měl pozoruhodnou schopnost osobitě přetvářet klasické divadelní role podle svého naturelu, což ho posléze udělalo velice populárním.
V české kinematografii začal působit už před první světovou válkou v roce 1913 ještě v průkopnických dobách českého němého filmu. Nicméně film jako takový příliš rád neměl, neboť mu zde především scházeli diváci a divadelní publikum.