Sergej Sergejevič Prokofjev byl ruský hudební skladatel, dirigent a klavírista, který patří k nejvýznamnějším skladatelům první poloviny 20. století.

Doba studií
Komponovat začal již ve svých deseti letech. Základní hudební vzdělání získal od své matky. Poté následovaly nejprve soukromé hodiny a od roku 1904 studium na petrohradské konzervatoři klavírní hru, skladbu a instrumentaci (jeho učitelem byl Rimskij-Korsakov). Během studia již vystupuje i veřejně s vlastními skladbami, kterými provokoval dobovou kritiku přinášeje nové skladebné postupy. V dalším období se vydal na cesty (1913–1915) a absolvoval návštěvu Francie, Anglie, Říma či Švýcarska, ale také turné přes Sibiř do Japonska a USA. Během cest získal v roce 1914 cenu Antona Rubinsteina za provedení svého klavírního koncertu č.1.

Pobyt v USA a Evropě
Po bolševické revoluci, v roce 1918, odjel do USA. Ve věku 27 let a s pouhými 100 dolary v kapse dorazil do San Francisca, kde byl před vpuštěním do země opakovaně vyslýchán imigračním úřadem a byl prověřován jeho vztah k bolševismu. Od bolševismu se distancoval a byl mu povolen pobyt v zemi. Cestoval po USA, kde koncertoval, ale jeho finanční situace se stále zhoršovala. V prvních šesti měsících pobytu opakovaně uvažoval o návratu domů. V září 1918 dorazil do New Yorku, kde jeho vystoupení zaznamenalo první větší úspěch – koncertoval také ve vyprodané Carnegie Hall. Byl považován za skvělého pianistu a hudebního interpreta, ale nedařilo se mu prosadit se jako skladateli, což nesl velmi těžce. V osobním životě navázal intimní vztah s herečkou Stellou Adlerovou. Jeho další milenkou se stala Carolina Codina, rovněž herečka, k níž ho vázalo nejprve pouze přátelství, které se postupně přeměnilo v hluboký a intenzivní vztah. V roce 1919 nahrál pro společnost Duo Art Company na pět hracích válečků své skladby a složil operu Láska ke třem pomerančům, která byla uvedena až o dva roky později v Chicagu. Kritici operu nepřijali a byla stažena po třech reprízách. On sám byl znechucen uměleckou provinčností a nepochopením, které v USA zažil. V době tohoto neúspěchu už žil v Paříži, kam se přestěhoval v roce 1920 na radu svého přítele Sergeje Ďagileva. Do Paříže odejel s velkými nadějemi a mezi ruskými emigranty našel druhý domov. Setkal se tu se svými přáteli Ďagilevem, Stravinským, Mauricem Ravellem a mnoha dalšími, přijela za ním také matka. Zpočátku byl v Paříži o jeho tvorbu velký zájem, ale konkurence mezi hudebníky byla v tomto městě příliš velká, objevily se první intriky a neshody mezi přáteli a tak Prokofjev v roce 1922 odjel do bavorského Ettalu, kde žil s matkou a milenkou Carolinou do roku 1923. Při pobytu v Bavorsku se s Carolinou Codinou oženil a vrátil se s ní do Paříže. V Paříži se jim narodily dvě děti a rodina se postupně stěhovala z bytu do bytu, jelikož sousedi si po nějakém čase pravidelně stěžovali na hluk klavíru. V roce 1924 Francie uznala Sovětský svaz a on si zažádal o sovětský pas. Často s velkým úspěchem koncertoval na sovětském velvyslanectví a byl opakovaně přesvědčován k návratu do své rodné země, což odmítal, jelikož neuznával bolševismus a prezentoval se jako zcela nepolitický člověk. Také Ďagilev se jej snažil přemluvit k tvorbě oslavující bolševismus. Oo dlouhém váhání nakonec podlehl a napsal hudbu k modernímu baletu Ocelový skok, jehož dějištěm na scéně je železniční stanice a tovární hala. Poté odjel na turné po Sovětském svazu a zažil zde obrovský úspěch jak s Ocelovým skokem, tak se svojí koncertní tvorbou. V roce 1929 uspořádal druhé turné po Sovětském svazu, ale byl už přijat chladněji, jelikož sovětští kritici jeho hudbu označili za škodlivou a cizí pro sovětské občany. Z propagandistických důvodů ale Sovětský svaz nadále usiloval o jeho návrat zpět do vlasti. V roce 1933 složil hudbu k sovětskému filmu Poručík Kiže a na jaře 1936, v době vrcholících stalinských represí, se s rodinou vrátil do Sovětského svazu natrvalo. K tomuto návratu jej přesvědčil i neúspěch opery Ohnivý anděl, do níž vložil spoustu energie a ani po osmi letech snažení se mu ji nepovedlo nikde v Evropě uvést na jeviště. Za dobu jeho pobytu v USA, Francii a Německu vznikly např. opery Láska ke třem pomerančům (1919), Ohnivý anděl (1927); balety Ocelový skok (Paříž, 1927), Marnotratný syn (1928), Na Dněpru (1930) a 2.–4. symfonie. Kromě jiného spolupracoval s pařížským Ruským baletem a později působil také v tamní opeře. Vystupoval též jako klavírista po celé Evropě.

V Sovětském svazu
V dalším období složil např. své vrcholné baletní dílo Romeo a Julie (1935), vytvořené pro Velké divadlo v Moskvě (světová premiéra však byla nakonec v Brně, a to díky úsilí baletního mistra Iva Váni Psoty). V době nacistického ohrožení vytvořil např. vynikající hudbu k Ejzenštejnovým filmům Alexandr Něvský a Ivan Hrozný a opery Semjon Kotko (1939) či Vojna a mír (1942). Jedním z vrcholných děl jeho posledního tvůrčího období byla 6. symfonie es-moll. Do jejích třech vět uložil své dramatické zážitky z války. Stejně jako Šostakovič byl podrobován tvrdé sovětské propagandistické kritice a byl nucen zjednodušovat strukturu svých děl, což se projevilo v jeho poslední 7. symfonii. V roce 1948 byl označen za dekadentního a buržoazního skladatele a mnohá jeho díla byla v Sovětském svazu zakázána. Jeho žena byla obviněna ze špionáže, zatčena a uvězněna v gulagu, odkud se vrátila až v roce 1956. Ačkoli trpěl od roku 1948 těžkou nemocí, neustal téměř do svých posledních dnů v práci. Svému onemocnění podlehl v Moskvě 5. března 1953, shodou náhod ve stejný den jako Stalin.