Sophia Loren je italská herečka, která se narodila roku 1934 v Římě. Vyrůstala v chudých poměrech jako nemanželské dítě varietní herečky a příležitostné klavíristky. Dětství a dospívaní strávila v rodině svého dědečka v městečku Pozzuoli, kde...
Životopis
Sophia Loren je italská herečka, která se narodila roku 1934 v Římě. Vyrůstala v chudých poměrech jako nemanželské dítě varietní herečky a příležitostné klavíristky. Dětství a dospívaní strávila v rodině svého dědečka v městečku Pozzuoli, kde navštěvovala učitelský ústav.
Roku 1949 byla zvolena v neapolské soutěži krásy jednou z dvanácti Princezen moře. První hereckou průpravu jí poskytla matka, jež ji poslala do herecké školy v Neapoli. Od svých šestnácti let začala společně s matkou vystupovat jako statistka v římských ateliérech Cinecittà, kde se natáčely zejm. historické velkofilmy, pokleslá melodramata a komedie.
Zároveň pod jménem Sophie Lazzaro pózovala pro fotoromány časopisu Sogno. V roce 1951 se zúčastnila v Salsomaggiore soutěže o titul Miss Itálie a získala titul Miss Elegance.
První hlavní roli, dceru majitele lodi, na které se plaví expedice zkoumající podmořský život, vytvořila ve filmu Afrika pod mořem (r. G. Roccardi); producent ji překřtil na Sophii Loren. V září 1952 se poznala během soutěže o titul Miss Roma s film. producentem Carlo Pontim, kterého okouzlily její půvaby a osobní kouzlo natolik, že s ní uzavřel smlouvu na sedm let.
Jestliže Pontiho zásluhou dostávala stále větší role, teprve režisér Vittorio De Sica si povšiml jejího dramatického talentu, v němž se mísila tragika i humor. Rozpoznal a využil její osobité spojení fyzičnosti venkovanky i pěstěné elegance, lidového typicky národního temperamentu i přirozené grácie (odvážil se jí dát dokonce dramatické role zralých, mnohem starších žen): jadrná neapolská prodavačka pizzy Sofie, jejíž manželskou nevěru prozradí prsten zapečený v jejím zboží, ve filmu podle povídek Giuseppa Marotta Zlato Neapole; pětatřicetiletá vdova Cesira, která se musí se svou dospívající dcerou (Eleanora Brownová) probíjet životem obklopeným krutostmi války, ve film. přepisu stejnojmenného románu Alberta Moravii Horalka (Oscar 1961, cena BAFTA 1962, Donatellův David 1961 a cena na MFF v Cannes 1961); vyzývavě krásná dívka Zoé, s níž má strávit jednu noc výherce loterie na pouťové střelnici, v závěrečné epizodě La riffa (Loterie) z povídkového filmu o různých podobách lásky Boccaccio; prostá Neapolitánka Adelina, která se ustavičným těhotenstvím brání uvěznění, bohatá a rozmarná Miláňanka Anna, nahrazující lásku pouhým bezcitným flirtem, a lepší římská prostitutka Mara, do níž se zamiluje mladý seminarista (Giovanni Ridolfo), v povídkovém komediálním snímku Včera, dnes a zítra (Donatellův David 1964); hospodyně Filumena Marturanová, která vynaloží všechnu svou energii a chytrost, aby dostala k oltáři bohatého zhýralého muže (Marcello Mastroianni), ve film. adaptaci divadelní komedie Eduarda De Filippa Manželství po italsku (cena na MFF v Moskvě 1965, Donatellův David 1965 a nominace na Oscara 1964); neapolská dívka Giovanna, která vypátrá po válce v SSSR svého údajně nezvěstného, znovu ženatého manžela (M. Mastroianni), v dramatu Slunečnice (Donatellův David 1970); Sicilanka Adriana, provdaná za žárlivce, která nalezne po jeho smrti krátké štěstí s jiným mužem (Richard Burton), v melodramatu podle povídky Luigiho Pirandella Cesta (Stříbrná mušle na MFF v San Sebastianu 1974).
Právě tyto postavy energických, vnitřně nepříliš komplikovaných, prostořekých až vulgárních, ale vždy svůdných a dráždivých žen, které hrála s vášnivým realistickým projevem plným rázných gest a výřečnosti, z ní učinily světovou hvězdu.
Jako sexuální symbol měla v sobě S. L. při své agresivní, zpočátku i akcentovaně plebejské kráse vždy cosi mateřského - na rozdíl od své starší rivalky Giny Lollobrigidy, která představovala zosobnění senzuality v její nejryzejší podobě. Ponti, který cílevědomě řídil její mezinárodní kariéru, ji dokázal prosadit i v Hollywoodu, kde byla od pol. 50. let obsazována významnými režiséry do filmů nejrůznějších žánrů, od historických (Pýcha a vášeň, Cid, Pád říše římské), dobrodružných (Legenda o ztracencích) a válečných (Klíč), až po komedie (Taková žena).
Za roli Rose Biancové, vdovy po gangsterovi v kriminálním dramatu Černá orchidej (r. M. Ritt) obdržela Volpiho pohár na MFF v Benátkách 1958. Skandál, jaký způsobil její sňatek s úředně nerozvedeným Pontim v roce 1957, trval devět let, než se mohla za Pontiho ve Francii řádně provdat.
V 70. letech přitahovala pozornost bulvárního tisku svým soukromým životem, zejm. svými mateřskými povinnosti ke dvěma synům, Carlovi a Edoardovi. Roku 1978 opustila s manželem Itálii kvůli konfliktu s daňovými úřady a přijala francouzské občanství. V roce 1980 byla italskou justicí odsouzena ke třiceti dnům vězení pro nezaplacení daní z filmů, které natočila v zahraničí.
Ačkoliv se od 70. let neobjevuje na film. plátně tak často jako kdysi, její příležitostné kreace neztratily nic ze své dramatické působivosti. Jeden ze svých vrcholných výkonů, jenž jí vynesl Donatellova Davida 1978, podala v roli politicky naivní Antonietty Tiberiové, manželky bezvýznamného fašistického funkcionáře (John Vernon), o jejímž krátkém milostném vztahu k antifašisticky orientovanému intelektuálovi (Marcello Mastroianni) vypráví tragikomedie Zvláštní den (r. E. Scola).
Mezi slavnými hereckými partnery, s nimiž spolupracovala nejčastěji a nejraději, zaujímá výsadní postavení Marcello Mastroianni. Po jeho boku hrála poprvé ve film. přepisu Moraviovy povídky Škoda, žes taková potvora (r. A. Blasetti), v komedii o půvabné zlodějce, která zamotá hlavu naivnímu taxikáři.
V desítce filmů ztělesňovali spolu v rozpětí čtvrtstoletí nejen různé varianty typicky italských manželských nebo mileneckých dvojic, ale také proměny, jimiž v různých fázích historického vývoje procházely vztahy mezi mužem a ženou v zemi s tisíciletou katolickou tradicí.
Naposledy se sešli před kamerou v roce 1994 ve filmu Pret-a-porter (r. R. Altman); za roli manželky zesnulého šéfa francouzské unie módních návrhářů Isabelle de la Fontaineové byla nominována na Zlatý glóbus 1994.
Své vzpomínky a zkušenosti shrnula spolu s A. E. Hotchnerem do knihy Sophia: Living and Loving (1979, Sophia Loren). V roce 1999 byla hostem MFF Artfilm v Trenčianských Teplicích. Roku 1991 byla jmenována rytířkou Čestné legie a za celoživotní dílo a přínos film. umění byla poctěna Čestným Césarem (1990), Čestným Oscarem (1991), Zlatým medvědem na MFF v Berlíně 1994 a Grand Prix des Amériques na MFF v Montrealu 2001.
Svou popularitu uplatnila také v humanitární sféře; V roce 1992 byla v Ženevě uvedena do funkce velvyslankyně dobré vůle OSN v Somálsku.
Její sestra Maria Villaniová byla v letech 1961-70 provdána za Romano Mussoliniho, syna někdejšího fašistického vůdce.
Roku 1949 byla zvolena v neapolské soutěži krásy jednou z dvanácti Princezen moře. První hereckou průpravu jí poskytla matka, jež ji poslala do herecké školy v Neapoli. Od svých šestnácti let začala společně s matkou vystupovat jako statistka v římských ateliérech Cinecittà, kde se natáčely zejm. historické velkofilmy, pokleslá melodramata a komedie.
Zároveň pod jménem Sophie Lazzaro pózovala pro fotoromány časopisu Sogno. V roce 1951 se zúčastnila v Salsomaggiore soutěže o titul Miss Itálie a získala titul Miss Elegance.
První hlavní roli, dceru majitele lodi, na které se plaví expedice zkoumající podmořský život, vytvořila ve filmu Afrika pod mořem (r. G. Roccardi); producent ji překřtil na Sophii Loren. V září 1952 se poznala během soutěže o titul Miss Roma s film. producentem Carlo Pontim, kterého okouzlily její půvaby a osobní kouzlo natolik, že s ní uzavřel smlouvu na sedm let.
Jestliže Pontiho zásluhou dostávala stále větší role, teprve režisér Vittorio De Sica si povšiml jejího dramatického talentu, v němž se mísila tragika i humor. Rozpoznal a využil její osobité spojení fyzičnosti venkovanky i pěstěné elegance, lidového typicky národního temperamentu i přirozené grácie (odvážil se jí dát dokonce dramatické role zralých, mnohem starších žen): jadrná neapolská prodavačka pizzy Sofie, jejíž manželskou nevěru prozradí prsten zapečený v jejím zboží, ve filmu podle povídek Giuseppa Marotta Zlato Neapole; pětatřicetiletá vdova Cesira, která se musí se svou dospívající dcerou (Eleanora Brownová) probíjet životem obklopeným krutostmi války, ve film. přepisu stejnojmenného románu Alberta Moravii Horalka (Oscar 1961, cena BAFTA 1962, Donatellův David 1961 a cena na MFF v Cannes 1961); vyzývavě krásná dívka Zoé, s níž má strávit jednu noc výherce loterie na pouťové střelnici, v závěrečné epizodě La riffa (Loterie) z povídkového filmu o různých podobách lásky Boccaccio; prostá Neapolitánka Adelina, která se ustavičným těhotenstvím brání uvěznění, bohatá a rozmarná Miláňanka Anna, nahrazující lásku pouhým bezcitným flirtem, a lepší římská prostitutka Mara, do níž se zamiluje mladý seminarista (Giovanni Ridolfo), v povídkovém komediálním snímku Včera, dnes a zítra (Donatellův David 1964); hospodyně Filumena Marturanová, která vynaloží všechnu svou energii a chytrost, aby dostala k oltáři bohatého zhýralého muže (Marcello Mastroianni), ve film. adaptaci divadelní komedie Eduarda De Filippa Manželství po italsku (cena na MFF v Moskvě 1965, Donatellův David 1965 a nominace na Oscara 1964); neapolská dívka Giovanna, která vypátrá po válce v SSSR svého údajně nezvěstného, znovu ženatého manžela (M. Mastroianni), v dramatu Slunečnice (Donatellův David 1970); Sicilanka Adriana, provdaná za žárlivce, která nalezne po jeho smrti krátké štěstí s jiným mužem (Richard Burton), v melodramatu podle povídky Luigiho Pirandella Cesta (Stříbrná mušle na MFF v San Sebastianu 1974).
Právě tyto postavy energických, vnitřně nepříliš komplikovaných, prostořekých až vulgárních, ale vždy svůdných a dráždivých žen, které hrála s vášnivým realistickým projevem plným rázných gest a výřečnosti, z ní učinily světovou hvězdu.
Jako sexuální symbol měla v sobě S. L. při své agresivní, zpočátku i akcentovaně plebejské kráse vždy cosi mateřského - na rozdíl od své starší rivalky Giny Lollobrigidy, která představovala zosobnění senzuality v její nejryzejší podobě. Ponti, který cílevědomě řídil její mezinárodní kariéru, ji dokázal prosadit i v Hollywoodu, kde byla od pol. 50. let obsazována významnými režiséry do filmů nejrůznějších žánrů, od historických (Pýcha a vášeň, Cid, Pád říše římské), dobrodružných (Legenda o ztracencích) a válečných (Klíč), až po komedie (Taková žena).
Za roli Rose Biancové, vdovy po gangsterovi v kriminálním dramatu Černá orchidej (r. M. Ritt) obdržela Volpiho pohár na MFF v Benátkách 1958. Skandál, jaký způsobil její sňatek s úředně nerozvedeným Pontim v roce 1957, trval devět let, než se mohla za Pontiho ve Francii řádně provdat.
V 70. letech přitahovala pozornost bulvárního tisku svým soukromým životem, zejm. svými mateřskými povinnosti ke dvěma synům, Carlovi a Edoardovi. Roku 1978 opustila s manželem Itálii kvůli konfliktu s daňovými úřady a přijala francouzské občanství. V roce 1980 byla italskou justicí odsouzena ke třiceti dnům vězení pro nezaplacení daní z filmů, které natočila v zahraničí.
Ačkoliv se od 70. let neobjevuje na film. plátně tak často jako kdysi, její příležitostné kreace neztratily nic ze své dramatické působivosti. Jeden ze svých vrcholných výkonů, jenž jí vynesl Donatellova Davida 1978, podala v roli politicky naivní Antonietty Tiberiové, manželky bezvýznamného fašistického funkcionáře (John Vernon), o jejímž krátkém milostném vztahu k antifašisticky orientovanému intelektuálovi (Marcello Mastroianni) vypráví tragikomedie Zvláštní den (r. E. Scola).
Mezi slavnými hereckými partnery, s nimiž spolupracovala nejčastěji a nejraději, zaujímá výsadní postavení Marcello Mastroianni. Po jeho boku hrála poprvé ve film. přepisu Moraviovy povídky Škoda, žes taková potvora (r. A. Blasetti), v komedii o půvabné zlodějce, která zamotá hlavu naivnímu taxikáři.
V desítce filmů ztělesňovali spolu v rozpětí čtvrtstoletí nejen různé varianty typicky italských manželských nebo mileneckých dvojic, ale také proměny, jimiž v různých fázích historického vývoje procházely vztahy mezi mužem a ženou v zemi s tisíciletou katolickou tradicí.
Naposledy se sešli před kamerou v roce 1994 ve filmu Pret-a-porter (r. R. Altman); za roli manželky zesnulého šéfa francouzské unie módních návrhářů Isabelle de la Fontaineové byla nominována na Zlatý glóbus 1994.
Své vzpomínky a zkušenosti shrnula spolu s A. E. Hotchnerem do knihy Sophia: Living and Loving (1979, Sophia Loren). V roce 1999 byla hostem MFF Artfilm v Trenčianských Teplicích. Roku 1991 byla jmenována rytířkou Čestné legie a za celoživotní dílo a přínos film. umění byla poctěna Čestným Césarem (1990), Čestným Oscarem (1991), Zlatým medvědem na MFF v Berlíně 1994 a Grand Prix des Amériques na MFF v Montrealu 2001.
Svou popularitu uplatnila také v humanitární sféře; V roce 1992 byla v Ženevě uvedena do funkce velvyslankyně dobré vůle OSN v Somálsku.
Její sestra Maria Villaniová byla v letech 1961-70 provdána za Romano Mussoliniho, syna někdejšího fašistického vůdce.
