Nedokončil technická studia na univerzitě v době studentských nepokojů na sklonku 60. let. Pracoval jako obsluha výtahu v nočním podniku. Úspěšně zaskočil za nemocného účinkujícího a zanedlouho se stal oblíbeným kabaretním komikem a zpěvákem.

Se svými výstupy se dostal do TV, kde získal základy inscenačního řemesla, neboť si většinu svých skečů sám připravoval a režíroval. Na poč. 80. let, kdy už byl jednou z nejpopulárnějších TV osobností v Japonsku, se začal věnovat dramatickému herectví (pod jmény Beat Takeši nebo prostě Takeši).

Prosadil se úlohou drsného seržanta Gengo Hary ve film. dramatu z japonského zajateckého tábora Veselé vánoce, pane Lawrenci (r. N. Ošima). Postupně přešel na druhou stranu kamery. Až na výjimky se stal autorským režisérem tvrdých kriminálních snímků, v nichž sám vytvářel hlavní úlohy, silně poznamenané nihilistickou filozofií.

Jeho tvůrčí metodu charakterizuje minimalistický, až "ospalý" režijní styl s málokdy se pohybující kamerou, brutálně oživovaný náhlými výbuchy násilí: vyšetřování série narkomanských vražd, při němž nemilosrdný policista odhaluje korupci přímo ve svém oddělení, ve filmu Brutální policista; drama gangsterské pomsty Bod varu; příběh nedoslýchavého mladíka, který propadne surfingu, Scény u moře; gangsterské drama Sonatina; komedie o muži posedlém sexem Dáte si?; improvizované drama dvou flákajících se studentů, kteří se živí vydíráním svých spolužáků, Děti se vracejí. Největšího úspěchu (Zlatý lev na MFF v Benátkách 1997 a nominace na Césara 1997) zatím dosáhl psychologickým kriminálním snímkem Ohňostroj, v němž ztělesnil chlapácky mlčenlivého tokijského detektiva Jošitaku Nišiho, který na základě osobních i profesních tragédií opouští policejní službu a bere spravedlnost do vlastních rukou.

Kromě filmování zahrnuje jeho umělecká činnost rovněž psaní veršů, kritických esejů a novinových komentářů. Vydal tři romány a od motocyklové nehody 1994, která ho málem stála život (na pravé polovině obličeje má dodnes stopy po této vážné havárii), se věnuje i malování.