Terezi Diepoldové z Pardubic, se v jednom okamžiku jejího života vyhnulo štěstí velkým obloukem. Bylo to na cestě autobusem do Španělska k moři, kam se v den svých desátých narozenin vypravila s prarodiči a bratrem. Když nad ránem příštího dne projížděli Francií, stačil okamžik - a všechno bylo najednou jinak. Řidič upadl do mikrospánku a autobus havaroval. Nehodu nepřežil. Tereza měla silně pohmožděnou nohu, její babička přišla o ruku, děda o část lýtkového svalu. V nemocnici skončil i její o sedm let starší bratr s dvěma prasklými obratli.

Za pár dnů převezli Terezku z Francie do pražského Motola, kde však nastaly komplikace. Do ran se dostala sněť. Lékařům zbylo nakonec jen jediné řešení - obětovat nohu, a zachránit jí tak život. "Pomohla mi psycholožka, která mě na to připravila," vypravuje Tereza. "V mé situaci bylo lepší být bez nohy a žít, než kdybych měla obě nohy a zemřela."

Tereza Diepoldová strávila v nemocnici téměř tři měsíce. Když se vrátila domů, hodně jí podporovali rodiče a bratr. Už na podzim se tak mohla vrátit zpátky do školy. Kamarádi jí zůstali, jen někteří se s její proměnou neuměli dlouho vyrovnat a nevěděli, jak se k ní mají chovat. Po čase ale pochopili, že to půjde naprosto normálně. "Pár změn ale nastalo," přiznává Tereza. "Dřív jsem hrávala aktivně basketbal, tancovala jsem. I když si basket ráda zahraju i teď, s jednou nohou už to není ono. Po úrazu jsem začala hodně plavat. Nejvíc mi dala zabrat prsa. Chybějící noha totiž zcela změnila těžiště těla, a abych udržela stabilitu a nepřevracela se na bok, musela jsem při plavání ze sebe vydávat hodně síly. Ale i to se časem poddalo."

Na konci základní školy navrhl trenér Tereze, aby pokračovala dál ve studiu na pardubickém sportovním gymnáziu. Handicapovaná plavkyně ani na chvilku nezaváhala. Když začala v bazénu závodit, rychle získávala i ocenění. K těm nejvýznamnějším patřilo například čtvrté místo v dálkovém závodě na pět kilometrů, kterého dosáhla na mistrovství světa v roce 2005, a desáté místo na letních paralympijských hrách v Aténách v závodě na čtyři sta metrů volný způsob.

V čase mezi Aténami a Pekingem si Tereza Diepoldová velmi přála, aby si znovu zaplavala v olympijském bazénu. Sen se jí naplnil, když se letošními skvělými výkony kvalifikovala na paralympiádu v čínské metropoli v disciplíně čtyři sta metrů volný způsob. Sportovní znalci ji současně označili za jednu z nejlepších plavkyň na světě a také za favoritku na jednu z medailí.
"Za mými výsledky jsou stovky uplavaných tréninkových kilometrů i hodiny strávené v posilovně," zdůrazňuje Tereza Diepoldová. "V bazénu jsem dvakrát denně a naplavu pět kilometrů. Chodím ráda i do posilovny, protože se tam hýbu jinak než v bazénu. Před závody už jen ladím formu a odstraňuji s trenéry technické nedostatky. Jestli je plavání víc o technice, nebo o síle? Nutné je obojí, ale asi vás překvapím, nejdůležitější ze všeho je psychika."
Právě ta podle jejího otce Miloše Diepolda, bývalého plavce, měla vliv na pekingský závod, když nadějná sportovkyně nepostoupila z kvalifikační rozplavby do finálového klání. "Tereza je nervák," tvrdí. "Psychika má u ní přinejmenším z padesáti procent vliv na výkon v bazénu. Ale... nejde o tragédii, nakonec není všem dnům konec."
Se začátkem vysokoškolského roku nastupuje Tereza ke studiu na Fakultě tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci. Chce se jednou věnovat buď trenérské práci, nebo postiženým lidem. Jak se dnes, po deseti letech, ona sama dívá na svůj handicap?
"Jsem ráda, že mám aspoň jednu zdravou nohu," říká. "Spousta mých kamarádů je na tom hůř. Všude je tolik bariér, přes které se s vozíkem nedostanou. Mám velkou výhodu, že můžu chodit s holemi a skákat. Sice se nadřu, ale schody pro mě nejsou překážkou. Mám vlastně nejlehčí postižení. I proto bych se ráda chtěla naučit lyžovat. Doufám, že mi to letos v zimě už vyjde."