Ve čtyřech letech jsem na svém prvním veřejném vystoupení zpíval šlágry Petra Kotvalda. Na jméno Petr jsem slyšel až do sedmi. V hudebním rozletu mně bránili různí učitelé hudby, nenáviděl jsem ta věčná cvičení, kterými se mi postupně znechutili nástroje jako baryton, klasická kytara i klavír.

Ovšem hudbu jsem stále miloval, zvláště ve chvílích, když jsem se vysvlékl do půl těla, tvář pomazal zubní pastou, zatáhl závěsy, vzal do ruky tenisovou raketu a řekl bráchovi, ať pustí Pearl Jam a lampičkou mi dělá světelnou show. Pouhá hra na slavnýho rockera mě přestala bavit ve dvanácti letech, a tak jsem se naučil pár akordů, abych mohl být slavný rocker doopravdy.