Slavná hvězda telenovel Victor Camara se s diváky Zone Romantiky podělil o tajemství své kariéry a soukromého života. Pojďte i Vy poodhalit roušku jeho tajemství!

Jsem domácký, rodinný typ. Jsem štědrý člověk. Rád se dělím. Mám rád spravedlnost. Považuji se za galantního muže. Myslím si, že jsem trochu staromódní, ale rád otvírám dveře od auta dámě, rád jí pomáhám posadit se. Rád ženám lichotím. Dnes člověk vidí kolem sebe kluky, co nevědí, čí jsou a už neexistuje taková ta rytířskost jako za starých časů. Hodně věcí mě odpuzuje na lidském rodě. Lakomost, zahanbení, které může způsobit, sobeckost, chtivost, možná intolerance. Ale říkám znovu, že nechci vidět na lidech jen to špatné. Láska, kterou dovede člověk dát druhým je moc důležitá, to bychom měli dělat všichni, rozdat aspoň trochu lásky.

Mám veliký strach ze samoty. Nemám ji rád. Mluvím o samotě ve stáří, ne, že bych byl sám teď. Mám strach ze samoty ve stáří. To ano. A nevím proč. Říkám tady něco,co jsem nikdy neřekl, ale vy tady ze mě dostanete pravdu. Občas mám spoustu chyb jako všichni. Moc mluvím, je to mánie. Nemůžu přestat mluvit, všiml sis toho? Nejsem trpělivý. Nejsem moc pořádný. A určitě je toho mnohem víc, než si myslím.

Je mi 46 let. Už 29 let jsem šťastně ženatý. Mám dceru, jak asi víte, Samantu, maličkou, ale moje paní si přivedla z prvního manželství dvouletou dceru, která nám dala vnuka. Už jsme prarodiče! Největší změna v mém životě se stala, když jsem se stal tátou. Změní se ti žebříček hodnot a otevře se před tebou jiný život, jiná zodpovědnost, jiné starosti. Zároveň i jiné radosti. Jsem šťastný, jsem zamilovaný do své dcery. Co mě nebaví dělat se svojí dcerou? Všechno, všechno, baví mě všechno. Včera jsem si s ní povídal, říkal jsem jí: Miláčku, ani nevíš, jak bych byl rád, kdybys přišla na svět o pár let dřív. Protože bych byl mladší. Měl bych víc let života vedle ní. Moje dcera se se mnou podílí na mojí práci, když se připravuju na telenovelu. Stejně jako já se podílím na její práci, na jejích úkolech a tak. Je to naše společná záležitost.Měl jsem štěstí, že jsem mohl být vedle ní, že mi v tom moje práce nebránila.Chtěl bych mít sedm holčiček. Dcer, samozřejmě! Byl to vtip, ale nikdo se tomu nesmál. Moje paní se tomu taky nesměje, nemysli si. Mít sedm holek by byla senzace. Jsou krásné. Já jsem původně chtěl kluka, vážně. Ale potom, když se narodila Samanta, jsem si uvědomil, jak jsou úžasné. Kvůli ženským se trápíme už od jejich narození, pánové. Ale jsou naše požehnání. Tajemství našeho vztahu, myslím, že byl respekt a tolerance. Jediný problém v mém manželství je ten, že mi moje žena nedovolí, abych měl jinou. To je všechno. Ne, kdepak, dělám si legraci. Po tolika letech manželství se láska přemění a člověk nachází ve vztahu jiné kvality, začnou převažovat a být důležitější jiné věci v životě.Nechci se nijak ospravedlňovat, ale když člověk dělá chyby, může se mu občas odpustit. Měl jsem to štěstí, že moje žena byla vždycky velice tolerantní.Pochopila můj životní postoj, ale nemusela mi moc odpouštět, protože jsem se nechoval tak špatně.

Prostě mě nechala, abych pracoval na své kariéře, s vzájemnou důvěrou, s vzájemnou tolerancí a s úctou, kterou si oba dva zasloužíme. Neříkám, že na mě nikdy nežárlila. To je logické. Měl jsem příležitost pracovat s nádhernými ženami a je normální, že když mě moje žena má ráda, žárlí na mě. Jinak by mě nemilovala.

Tohle jí nevyčítám. To chápu a obdivuju ji, protože to pro ni muselo být moc těžké, bojovat s tím 29 let a vydržet se mnou, to je moc hezké.

Narodil jsem se v uměleckém prostředí. Jsme sedmá herecká generace. Každý herec by chtěl, aby někdy jeho děti následovali jeho kroky, ale ne jeho neúspěchy. Moje matka, Elisa Parejo, herečka, poměrně známá, vždycky chtěla, abychom pracovali v oboru, abychom byli herci.Já jsem nechtěl být nikdy hercem. Mám radši technickou část. Můj dědeček měl divadlo a já jsem se staral o všechno možné, o kulisy... Poznal jsem to prostředí od práce na scénáři jako asistent režie, po práci zvukaře, osvětlovače, oponáře. Naučil jsem se práci v divadle od svých prarodičů. Měl jsem příležitost dělat asistenta režie v divadle. Staral jsem se o osvětlení a o všechno a jednou nepřišel jeden kolega, který se jmenoval Osvaldo Mago. A tenkrát mě moje máma prosila, abych šel na scénu a zaskočil za toho herce. Nikdy jsem nehrál. Tak proč bych to měla dělat já, když nejsem herec? Ale vždyť to umíš! Protože jsem dělal muziku, dělal jsem zvukaře, takže všechno, scénografii, nosil jsem rekvizity. Odhodlal jsem se a zkusil jsem to. Vyšel jsem na scénu a ztratil jsem řeč. Nemohl jsem před publikem promluvit. Moje máma mě štípala, vystrčila mě z jeviště, řekla mi, že to je ostuda, že to není možné. Nemohl jsem mluvit. A toho dne jsem prolomil ledy. No a už dělám v branži 30 let.

Televize mi přinesla největší uspokojení. Přináší mi obživu, práci, zábavu, dokonce moje příjmení zní jako kamera. Myslím si, že je to mnohem těžší, že to člověk nemá lehké, když vstupuje do světa divadla a televize a je synem někoho slavného. Můj táta, Carlos Camara, je podle mě vynikající herec, je těžké s ním soutěžit, nebo dokonce překonat jeho herecké kvality. Připadalo mi to tak přirozené, být ve studiu. Vyrostl jsem v tom prostředí s naprostou samozřejmostí. Nikdy jsem tím netrpěl. Nepřijal jsem slávu, totiž přijal jsem ji dobře, jsem chtěl říct. Nemám s tím problém. Známý může být člověk, co prodává chleba na rohu. Slavný může být člověk, který seká trávu v parku. Protože slavný je ten, kdo dokáže zůstat ve vzpomínkách a v mysli, v srdcích těch lidí, co se naučili mít ho rádi celý život nebo i potom. To znamená být opravdu slavný. Je moc krásné dokázat vydržet tolik let v mysli lidí. A bojovat s tím musí být asi hodně těžké pro ty, co si o sobě moc myslí. Někteří lidé mají s těmihle věcmi problém. Telenovela nemá za cíl vychovávat, ale pobavit. Už jsem jich udělal něco přes třicet, hlavní roli jsem hrál v šestnácti a měl jsem asi tak dvacet partnerek, které obdivuju, respektuju a kterých si moc vážím. Spoustě z nich toho dost dlužím a myslím si, že i ony mně.

Musím uznat, že díky telenovelám, jako Topacio vedle Grecie Colmenares, můžu vstoupit do spousty domácností k vám všem v mnoha zemích. Tahle telenovela přinesla krásné záběry mojí vlasti. Přinesla spoustu nevinnosti. Přinesla spoustu svěžesti. Byli jsme velmi mladí a to z nás vyzařovalo: mládí, nevinnost. To mě uspokojovalo. Nemůžu popřít, že musím být hodně vděčný Delii Fiallo a panu Arquimedovi Riverovi, že mi dali tu příležitost, hrát v Topacio.

Koho zbožňuju, obdivuju, respektuju a koho budu mít pořád rád je moje drahá Amanda Gutierrez. Měl jsem příležitost hrát spolu s ní hlavní roli ve dvou telenovelách za sebou.Žena, která po tom, co hrála ve dvou telenovelách mou partnerku, ve třetí nebo ve čtvrté hrála matku mojí partnerky. Tohle nám dokazuje, že čas utíká a my všichni mu nevyhnutelně musíme skládat účty. Amanda Gutierrezová mě naučila dozrát, jak překonat ten stupeň, až ta chvíle nastane. Pak to přišlo. Překročil jsem ten stupeň. Ale v tu chvíli jsem se od ní naučil být pokorný, neodmítat ten moment, naopak ocenit ho, vážit si ho, využít ho, vzít si z něj to dobré, dokázat doopravdy své herecké schopnosti a vytěžit z každé role maximum. Vedle Amandy Gutierrezové, jako lidské bytosti jsem se naučil vážit si takových těch drobností, které občas nedokážeme ocenit. Ani si jich nevšimneme a necháme plynout den po dni. Těchhle lidských hodnot, které dělají člověka tak dobrým. Jsou lidé, co mají spoustu dobrých vlastností a dovedou přeměnit drobnosti ve veliké věci. Naučila mě respektovat i toho nejmenšího. Naučila mě nikoho neponižovat ani nechovat k nikomu nenávist. Naučila mě vážit si lidí a taky mě naučila, abych byl silnější, méně zbabělý.

Ve svém životě jsem prožil těžké chvíle a musel jsem pokračovat s představením. Je moc důležité pochopit, že představení musí pokračovat. Nechci říkat, že je to nejlepší profese na světě, protože jsem herec, jenom si myslím, že je to příležitost,kterou má člověk, aby pochopil různé životy. To je tak vzrušující! Když chce herec interpretovat opravdu věrohodně nějakou postavu, musí se do ní opravdu vžít. Musí to opravdu intenzivně prožívat. A to přináší tu pravou věrohodnost a autenticitu.

Člověk se ptá, jak budu vypadat v sedmdesáti, osmdesáti letech? No, já si myslím, že budu upovídanější než teď. A, a možná, že budu pracovat míň než teď. Možná, že už se poučím ze svých chyb a budu chtít dělat samé dobré skutky. Můj dědeček zemřel nedávno, v 89 letech. Nádherný člověk. Nechtěl bych skončit špatně. Chtěl bych skončit jako on. Zářící a šťastný z toho, že žil naplno.

A já jsem vděčný, ani nevíte jak, Romantice, že mi dovolila pozdravit publikum. A chtěl bych otevřít dveře do svého srdce, dveře svého domu, vám všem s veškerou úctou, s největší láskou. Moc vám všem děkuju a nezapomeňte, že jsem tu pro vás.

Zdroj: Zone Romantica TV