Narodil se 25. prosince 1920 jako syn poštovního úředníka v Praze, ale rodina tehdy sídlila v Pardubicích, kde Viktor navštěvoval až do maturity v roce 1938 školu. Chtěl studovat medicínu, ale uzavření českých vysokých škol změnilo jeho další...
Životopis
Narodil se 25. prosince 1920 jako syn poštovního úředníka v Praze, ale rodina tehdy sídlila v Pardubicích, kde Viktor navštěvoval až do maturity v roce 1938 školu. Chtěl studovat medicínu, ale uzavření českých vysokých škol změnilo jeho další životní cestu. Absolvoval abiturientský kurs na pražské Obchodní akademii (1941) a stal se úředníkem Hornické obchodní společnosti. O rok později byl totálně nasazen do továrny Avie v Praze - Letňanech.
Ještě za gymnaziálních let se důvěrně spřátelil s dirigentem Národního divadla Janem Husem Tichým, který byl u Kočích častým hostem. Nejednou tam sedal ke klavíru, aby doprovázel Viktorův krásně znějící tenor. Na jeho naléhání začal Viktor Kočí v roce 1942 studovat zpěv soustavně. K jeho prvním veřejným úspěchům náležel Jeník ze Smetanovy Prodané nevěsty, Lukáš z Hubičky a Princ ve Dvořákově Rusalce na představení amatérské Pražské zpěvohry, v níž působil od roku 1946. Přestože dosáhl pěkných úspěchů, jež vystupňoval v pohostinských vystoupeních ve Smetanově divadle jako Alfréd ve Verdiho Traviatě a Pinkerton v Pucciniho Madame Butterfly, občanským povoláním nadále zůstával bankovním úředníkem.
Teprve v roce 1950 vstoupil do sboru Smetanova divadla. Přelom v jeho životě ale znamenalo až pohostinské vystoupení v plzeňské opeře v květnu 1951, kde jako Jeník v Prodané nevěstě zaujal natolik, že ho po druhém jednání navštívil šéf plzeňské opery František Belfín a nabídl mu, aby se stal sólistou prvého hlasového sboru.
V Plzni vytvořil Kočí řadu pozoruhodných rolí. V oblasti dramatických postav nelze pominout Florestana z Beethovenova Fidelia, Ctirada ve Fibichově Šárce, Kozinu z Kovařovicových Psohlavců a Lacu z Janáčkovy Její pastorkyně. Spolu s Jeníkem z Prodané nevěsty a s Princem z Rusalky přibyly i mnohé lyrické partie - Jiří z Jakobína, ve Verdiho operách Arrigo (Sicilské nešpory) a titulní don Carlos, Rudolf v Pucciniho Bohémě, koloraturní Lindoro z Rossiniho Italky v Alžíru, Gounodův Faust, Andrej v Čajkovského Mazepovi, Oleg v Mejtusově Mladé gardě aj.
Už tehdy pěvec zaujal lahodným, měkkým hlasem a vroucností výrazu, bezprostředností, jež byla důsledkem vnitřní nehledané prostoty a skromné lidskosti. Příkladná svědomitost a dokonalá technická připravenost mu umožnily vyrovnat se s mnoha náročnými rolemi, jež vypracoval vždy s vrozenou a tedy i důkladně zažitou citovostí. Obliba tohoto sympatického a neafektovaného pěvce výrazně rostla. Také pražské Národní divadlo jevilo o jeho umělecké výsledky zájem. Pohostinské vystoupení v úloze Florestana v Beethovenově Fideliovi 5. října 1954, po jehož úspěchu následovala další pohostinská účinkování v Pucciniho Madame Butterfly (Pinkerton) a v Prodané nevěstě (Jeník), předznamenalo trvalé angažmá k ND od 1. srpna 1955.
Všem smetanovským úlohám - zpíval Jeníka (Prodaná nevěsta), Vítka (Dalibor), Šťáhlava i žence (Libuše), Lukáše (Hubička) i Jarka (Čertova stěna) - vtělil dokonalou zpěvnost a úzkostlivě dbal, aby tón i kantiléna zněly vždy přirozeně a krásně, výrazově vylehčeně, prostě a upřímně. Svým měkkým témbrem i dokonalou vláčností se přiblížil optimální interpretaci Smetanova díla, přednášeného s niternou vřelostí a vnitřním souzněním s hudební předlohou. Podobným způsobem přistupoval k interpretaci dila Dvořákova (v němž spolu s Jeníkem v operách Král a uhlíř i Šelma sedlák zaujal především jeho Jiří z Jakobína), tvorby Fibichovy (jako dramatický Femando v Bouři) i Foerstrovy (Lorenzo v Jessice).
V Janáčkově Kátě Klabanové se hned od premiéry v roce 1959 pod Krombholcovou taktovkou a v režii Theinově výrazně uplatnil po boku Beno Blachuta, Libuše Domanínské a Ivany Mixové jako výtečný Kudrjáš, řadící se k jeho dlouholetým tvůrčím vrcholům, jímž zaujal také zahraniční publikum. V téže opeře byl rovněž vynikajícím citově vznětlivým Borisem, jenž mu v roce 1964 - opět pod Krombholcovým vedením - přinesl vavříny i na edinburském festivalu. Kritika o něm napsala, že „lepšího Borise si nelze vůbec představit a zejména scéna shledání s Káťou ve čtvrtém obraze je podána s větším pohnutím a prožitkem než kterákoliv jiná scéna podobná".
Po plzeňském Lacovi z Její pastorkyně pěvec obohatil paletu janáčkovských postav ještě Števou z téže opery, panem Broučkem z Výletů, Jankem (Věc Makropulos), mladým vězněm a Čerepninem (Z mrtvého domu). Všude přesvědčoval o tom, jak je mu svět Janáčkových nápěvků i skladatelovy zpěvnosti vlastni. Pěvcova hudební inteligence i smysl pro adekvátní herecký projev, v němž se nikdy nenechal strhnout k nadnesené akcentaci, se projevily rovněž v postavách z oper Bohuslava Martinů, v nichž zpíval důstojníka z přátelského tábora (Veselohra na mostě), strážce (Ariadna), Michelíse (Řecké pašije) a hraběte ďAlba Fioritu (Mirandolina). Nejzávažnějším interpretačním úkolem se stal pařížský knihkupec Michel v Krombholcově nastudování Julietty z roku 1963. „Obtížná úloha je v dobrých rukou a Kočí přesvědčuje výstavbou a promyšleností celého partu, jakož i dokonalým zvládnutím vokální stránky,“ připomíná kritika o této náročné roli, kterou pěvec považuje za svou životní a dovedl v ní „všemi prostředky moderního divadelního umění říci nevyslovitelné“.
Za pěvcův vklad domácí opeře hovoří též jeho Aljoša v Jeremiášových Bratrech Karamazových, lyricky vroucí Aleš z Bořkovcova Palečka, Radoslav Bech z Vomáčkova Vodníka, doktor z opery Smrt kmotřička Rudolfa Karla, Pfeifer v Nejedlého Tkalcích, z oper poválečných Záboj v Suchoňově Svatoplukovi, Rejsek v opeře J. F. Fischera Romeo, Julie a tma, Kleant v Pauerově Zdravém nemocném, Luka v Jiráskově Medvědovi či Jiřf z opery Jarmila Burghausera Most.
Bytostně blízko měl Viktor Kočí k opeře italské a francouzské. Jeho Rudolf z Pucciniho Bohémy se vyznačoval působivým hereckým ztvárněním, hlas zněl v celé škále soustředěně a měkce. Potíže nečinily ani nejvyšší tóny horní tenorové kvinty a ve slavné árii se zaskvělo i svrchní C s naprosto samozřejmou uvolněností a sametovou hebkostí. Kritíka chválila „lesk lehce tvořených výšek, vroucnost přednesu a hereckou bezprostřednost,“ jež ocenil i režisér Walter Felsenstein, který pěvce pozval k hostování v berlínské Komické opeře. V letech 1960-64 se tam Kočí v této roli představil ve 135 představeních s tak spontánním ohlasem, že ho Felsenstein chtěl trvale angažovat. Pěvec však lákavou nabídku odmítl s tím, že zůstává věren pražskému publiku, kde v italském a francouzském repertoáru vytvořil v díle Pucciniho Pinkertona v Madame Butterfly, Cavaradossiho v Tosce, ve Verdiho operách Alfréda (Traviata) a Vévodu mantovského (Rigoletto), koloraturního Almavivu v Rossiniho Lazebníku sevillském a v roce 1960 zejména Juliena v Charpentíerově Louise. „Kočího Julien byl nejbližší Charpentíerovu stylu, měl poezii v hlase i zjevu,“ napsala Jarmila Brožovská a dr. Václav Holzknecht jeho projev charakterizoval jako „svěží a podaný s mladistvým elánem“. Zvláště zdařilou postavou byl rovněž pěvcův Faust, homogenně splývající s Gounodovou hudbou i s Goethovou básnickou předlohou, v němž „znamenitě uplatnil svůj měkký a zpěvný tenor a měl pro kavatinu krásně znějící C“. Po Mařákovi, Chorovičovi to byl nejlepší Faust, který dík svému tak oduševnělému výrazu a upřímné vřelosti, pro něž jeho výkonu divák musel naprosto bezmezně věřit, přešel v posledních desetiletích naší první scénou.
Za zmínku stojí i výtečný Gonzales v Ravelově Španělské hodince, který „příkladně spojil půvab vyšperkované melodické linky Ravelovy s komikou upovídaného milovníka a znamenitě uplatnil vytříbené komediální umění“.
Viktor Kočí byl rovněž povolaným představitelem tenorových úloh v operách Mozartových, za něž hovoří lehce nahozený a ušlechtile zpívaný Ferrando v Cosi fan tutte, Belmonte v Únosu ze Serailu i Ottavio v Donu Giovannim. V Auberově Němé z Portici zpíval Alfonse, v Čajkovského Evženu Oněginovi byl jeho Lenskij podle úsudku dr. V. Holzknechta proveden výtečně, živě a sympaticky, Pěvcově dlouhé a pestré řadě postav světového repertoáru vedle Narabotha ze Straussovy Salome a obtížného Ondřeje v Bergově Vojckovi vévodí Brittenův Albert Herring z Krombholcovy premiéry (1966), o němž referenti psali, že pěvec Herringa vytvořil s velkou hereckou i pěveckou zkušeností a po všech stránkách znamenitě, včetně vnitřního prožitku úlohy, takže pro titulní roli by inscenátoři nesnadno hledali vhodnějšího interpreta, který by tu předvedl vyzrálejší umění. J. Brožovská připomněla: „Vyšel z humanizujícího Krombholcova pojetí a nezapomněl se přitom smát...“
Přechodné zhoršení pěvcova zdravotního stavu v první polovině sedmdesátých let Viktora Kočího na delší čas vyřadilo z aktivní náročné práce. Opustil exponovaný první obor a předčasně přešel k oboru charakternímu a menším úlohám, jež však vytvářel se stejně účinným vnitřním zaujetím. V oblasti charakterních postav zaujal jeho Jurodivý z Musorgského Borise Godunova; podal ho tak výstižně, že tu lze hovořit o objevu jeho nového představitelského rejstříku, což v plné míře potvrzuje i kantor Benda v Dvořákově Jakobínu či znamenitě prokreslená figurka Rechtora z Janáčkových Příhod lišky Bystroušky.
S těmito i mnoha dalšími rolemi zpěvák získal četné zahraniční úspěchy: „dobrý a silný hlasový materiál zaokrouhleného zvuku“ ocenili po provedení janáčkovského Kudrjáše v Helsinkách roku 1960, o několik let později zpíval po tři měsíce v Hamburku Lehárova Careviče s takovým úspěchem, že ho chtěli přijmout mezi své stálé členy, v menších postavách plně zaujal i v době po přestálých chorobách, kdy dobrovolně přijal méně náročný repertoár.
Viktor Kočí byl vždy – i v úlohách charakterních – mile prostý a „nedivadelní“; proto pokaždé přesvědčil a „divadelně“ zapůsobil. Svůj lahodný, neobyčejně sympaticky témbrovaný lyrický tenor, nikdy nepřepínající přirozené hlasové dispozice, uplatnil v desítkách rolí, k nimž přilnul svým citově plně vyváženým intelektem, radostnou spontánností pěvce, který v umění, tedy i v hudbě a zpěvu, hledá život a jeho úsměvy.
Ještě za gymnaziálních let se důvěrně spřátelil s dirigentem Národního divadla Janem Husem Tichým, který byl u Kočích častým hostem. Nejednou tam sedal ke klavíru, aby doprovázel Viktorův krásně znějící tenor. Na jeho naléhání začal Viktor Kočí v roce 1942 studovat zpěv soustavně. K jeho prvním veřejným úspěchům náležel Jeník ze Smetanovy Prodané nevěsty, Lukáš z Hubičky a Princ ve Dvořákově Rusalce na představení amatérské Pražské zpěvohry, v níž působil od roku 1946. Přestože dosáhl pěkných úspěchů, jež vystupňoval v pohostinských vystoupeních ve Smetanově divadle jako Alfréd ve Verdiho Traviatě a Pinkerton v Pucciniho Madame Butterfly, občanským povoláním nadále zůstával bankovním úředníkem.
Teprve v roce 1950 vstoupil do sboru Smetanova divadla. Přelom v jeho životě ale znamenalo až pohostinské vystoupení v plzeňské opeře v květnu 1951, kde jako Jeník v Prodané nevěstě zaujal natolik, že ho po druhém jednání navštívil šéf plzeňské opery František Belfín a nabídl mu, aby se stal sólistou prvého hlasového sboru.
V Plzni vytvořil Kočí řadu pozoruhodných rolí. V oblasti dramatických postav nelze pominout Florestana z Beethovenova Fidelia, Ctirada ve Fibichově Šárce, Kozinu z Kovařovicových Psohlavců a Lacu z Janáčkovy Její pastorkyně. Spolu s Jeníkem z Prodané nevěsty a s Princem z Rusalky přibyly i mnohé lyrické partie - Jiří z Jakobína, ve Verdiho operách Arrigo (Sicilské nešpory) a titulní don Carlos, Rudolf v Pucciniho Bohémě, koloraturní Lindoro z Rossiniho Italky v Alžíru, Gounodův Faust, Andrej v Čajkovského Mazepovi, Oleg v Mejtusově Mladé gardě aj.
Už tehdy pěvec zaujal lahodným, měkkým hlasem a vroucností výrazu, bezprostředností, jež byla důsledkem vnitřní nehledané prostoty a skromné lidskosti. Příkladná svědomitost a dokonalá technická připravenost mu umožnily vyrovnat se s mnoha náročnými rolemi, jež vypracoval vždy s vrozenou a tedy i důkladně zažitou citovostí. Obliba tohoto sympatického a neafektovaného pěvce výrazně rostla. Také pražské Národní divadlo jevilo o jeho umělecké výsledky zájem. Pohostinské vystoupení v úloze Florestana v Beethovenově Fideliovi 5. října 1954, po jehož úspěchu následovala další pohostinská účinkování v Pucciniho Madame Butterfly (Pinkerton) a v Prodané nevěstě (Jeník), předznamenalo trvalé angažmá k ND od 1. srpna 1955.
Všem smetanovským úlohám - zpíval Jeníka (Prodaná nevěsta), Vítka (Dalibor), Šťáhlava i žence (Libuše), Lukáše (Hubička) i Jarka (Čertova stěna) - vtělil dokonalou zpěvnost a úzkostlivě dbal, aby tón i kantiléna zněly vždy přirozeně a krásně, výrazově vylehčeně, prostě a upřímně. Svým měkkým témbrem i dokonalou vláčností se přiblížil optimální interpretaci Smetanova díla, přednášeného s niternou vřelostí a vnitřním souzněním s hudební předlohou. Podobným způsobem přistupoval k interpretaci dila Dvořákova (v němž spolu s Jeníkem v operách Král a uhlíř i Šelma sedlák zaujal především jeho Jiří z Jakobína), tvorby Fibichovy (jako dramatický Femando v Bouři) i Foerstrovy (Lorenzo v Jessice).
V Janáčkově Kátě Klabanové se hned od premiéry v roce 1959 pod Krombholcovou taktovkou a v režii Theinově výrazně uplatnil po boku Beno Blachuta, Libuše Domanínské a Ivany Mixové jako výtečný Kudrjáš, řadící se k jeho dlouholetým tvůrčím vrcholům, jímž zaujal také zahraniční publikum. V téže opeře byl rovněž vynikajícím citově vznětlivým Borisem, jenž mu v roce 1964 - opět pod Krombholcovým vedením - přinesl vavříny i na edinburském festivalu. Kritika o něm napsala, že „lepšího Borise si nelze vůbec představit a zejména scéna shledání s Káťou ve čtvrtém obraze je podána s větším pohnutím a prožitkem než kterákoliv jiná scéna podobná".
Po plzeňském Lacovi z Její pastorkyně pěvec obohatil paletu janáčkovských postav ještě Števou z téže opery, panem Broučkem z Výletů, Jankem (Věc Makropulos), mladým vězněm a Čerepninem (Z mrtvého domu). Všude přesvědčoval o tom, jak je mu svět Janáčkových nápěvků i skladatelovy zpěvnosti vlastni. Pěvcova hudební inteligence i smysl pro adekvátní herecký projev, v němž se nikdy nenechal strhnout k nadnesené akcentaci, se projevily rovněž v postavách z oper Bohuslava Martinů, v nichž zpíval důstojníka z přátelského tábora (Veselohra na mostě), strážce (Ariadna), Michelíse (Řecké pašije) a hraběte ďAlba Fioritu (Mirandolina). Nejzávažnějším interpretačním úkolem se stal pařížský knihkupec Michel v Krombholcově nastudování Julietty z roku 1963. „Obtížná úloha je v dobrých rukou a Kočí přesvědčuje výstavbou a promyšleností celého partu, jakož i dokonalým zvládnutím vokální stránky,“ připomíná kritika o této náročné roli, kterou pěvec považuje za svou životní a dovedl v ní „všemi prostředky moderního divadelního umění říci nevyslovitelné“.
Za pěvcův vklad domácí opeře hovoří též jeho Aljoša v Jeremiášových Bratrech Karamazových, lyricky vroucí Aleš z Bořkovcova Palečka, Radoslav Bech z Vomáčkova Vodníka, doktor z opery Smrt kmotřička Rudolfa Karla, Pfeifer v Nejedlého Tkalcích, z oper poválečných Záboj v Suchoňově Svatoplukovi, Rejsek v opeře J. F. Fischera Romeo, Julie a tma, Kleant v Pauerově Zdravém nemocném, Luka v Jiráskově Medvědovi či Jiřf z opery Jarmila Burghausera Most.
Bytostně blízko měl Viktor Kočí k opeře italské a francouzské. Jeho Rudolf z Pucciniho Bohémy se vyznačoval působivým hereckým ztvárněním, hlas zněl v celé škále soustředěně a měkce. Potíže nečinily ani nejvyšší tóny horní tenorové kvinty a ve slavné árii se zaskvělo i svrchní C s naprosto samozřejmou uvolněností a sametovou hebkostí. Kritíka chválila „lesk lehce tvořených výšek, vroucnost přednesu a hereckou bezprostřednost,“ jež ocenil i režisér Walter Felsenstein, který pěvce pozval k hostování v berlínské Komické opeře. V letech 1960-64 se tam Kočí v této roli představil ve 135 představeních s tak spontánním ohlasem, že ho Felsenstein chtěl trvale angažovat. Pěvec však lákavou nabídku odmítl s tím, že zůstává věren pražskému publiku, kde v italském a francouzském repertoáru vytvořil v díle Pucciniho Pinkertona v Madame Butterfly, Cavaradossiho v Tosce, ve Verdiho operách Alfréda (Traviata) a Vévodu mantovského (Rigoletto), koloraturního Almavivu v Rossiniho Lazebníku sevillském a v roce 1960 zejména Juliena v Charpentíerově Louise. „Kočího Julien byl nejbližší Charpentíerovu stylu, měl poezii v hlase i zjevu,“ napsala Jarmila Brožovská a dr. Václav Holzknecht jeho projev charakterizoval jako „svěží a podaný s mladistvým elánem“. Zvláště zdařilou postavou byl rovněž pěvcův Faust, homogenně splývající s Gounodovou hudbou i s Goethovou básnickou předlohou, v němž „znamenitě uplatnil svůj měkký a zpěvný tenor a měl pro kavatinu krásně znějící C“. Po Mařákovi, Chorovičovi to byl nejlepší Faust, který dík svému tak oduševnělému výrazu a upřímné vřelosti, pro něž jeho výkonu divák musel naprosto bezmezně věřit, přešel v posledních desetiletích naší první scénou.
Za zmínku stojí i výtečný Gonzales v Ravelově Španělské hodince, který „příkladně spojil půvab vyšperkované melodické linky Ravelovy s komikou upovídaného milovníka a znamenitě uplatnil vytříbené komediální umění“.
Viktor Kočí byl rovněž povolaným představitelem tenorových úloh v operách Mozartových, za něž hovoří lehce nahozený a ušlechtile zpívaný Ferrando v Cosi fan tutte, Belmonte v Únosu ze Serailu i Ottavio v Donu Giovannim. V Auberově Němé z Portici zpíval Alfonse, v Čajkovského Evženu Oněginovi byl jeho Lenskij podle úsudku dr. V. Holzknechta proveden výtečně, živě a sympaticky, Pěvcově dlouhé a pestré řadě postav světového repertoáru vedle Narabotha ze Straussovy Salome a obtížného Ondřeje v Bergově Vojckovi vévodí Brittenův Albert Herring z Krombholcovy premiéry (1966), o němž referenti psali, že pěvec Herringa vytvořil s velkou hereckou i pěveckou zkušeností a po všech stránkách znamenitě, včetně vnitřního prožitku úlohy, takže pro titulní roli by inscenátoři nesnadno hledali vhodnějšího interpreta, který by tu předvedl vyzrálejší umění. J. Brožovská připomněla: „Vyšel z humanizujícího Krombholcova pojetí a nezapomněl se přitom smát...“
Přechodné zhoršení pěvcova zdravotního stavu v první polovině sedmdesátých let Viktora Kočího na delší čas vyřadilo z aktivní náročné práce. Opustil exponovaný první obor a předčasně přešel k oboru charakternímu a menším úlohám, jež však vytvářel se stejně účinným vnitřním zaujetím. V oblasti charakterních postav zaujal jeho Jurodivý z Musorgského Borise Godunova; podal ho tak výstižně, že tu lze hovořit o objevu jeho nového představitelského rejstříku, což v plné míře potvrzuje i kantor Benda v Dvořákově Jakobínu či znamenitě prokreslená figurka Rechtora z Janáčkových Příhod lišky Bystroušky.
S těmito i mnoha dalšími rolemi zpěvák získal četné zahraniční úspěchy: „dobrý a silný hlasový materiál zaokrouhleného zvuku“ ocenili po provedení janáčkovského Kudrjáše v Helsinkách roku 1960, o několik let později zpíval po tři měsíce v Hamburku Lehárova Careviče s takovým úspěchem, že ho chtěli přijmout mezi své stálé členy, v menších postavách plně zaujal i v době po přestálých chorobách, kdy dobrovolně přijal méně náročný repertoár.
Viktor Kočí byl vždy – i v úlohách charakterních – mile prostý a „nedivadelní“; proto pokaždé přesvědčil a „divadelně“ zapůsobil. Svůj lahodný, neobyčejně sympaticky témbrovaný lyrický tenor, nikdy nepřepínající přirozené hlasové dispozice, uplatnil v desítkách rolí, k nimž přilnul svým citově plně vyváženým intelektem, radostnou spontánností pěvce, který v umění, tedy i v hudbě a zpěvu, hledá život a jeho úsměvy.