Výborný hokejista a pozdější trenér legendární RH a ZKL (dnešní Kometa) Brno se narodil roku 1920 v Třebíči. S hokejem začínal v rodné Třebíči na rybníku Kuchyňka. Už v šestnáctvi letech sázel góly soupeřům v dresu Horácké Slavie Třebíč. V roce 1947 byl součástí týmu, který vyhrál pro Československo historicky první titul mistrů světa v hokeji. Také získal stříbro z olympijských her z roku 1948, které se konaly ve Svatém Mořici a zlato z mistrovství světa 1949 ve Stockholmu.

V reprezentaci odehrál 20 utkání a vstřelil 17 gólů. Byl součástí týmu, který měl odletět na MS 1950 v Londýně, ale účast na šampionátu byla těsně před odletem hokejistů komunisty odvolána. Hokejisté šli poté zapít zklamání z neúčasti na šampionátu do Zlaté Hospůdky v Praze kam vždy chodívali. Byli zde však zatčeni Státní bezpečností a poté ve vykonstruovaných procesech odsouzeni do uraných gulagů na mnoho let. Vladimír Bouzek měl štěstí, protože ve Zlaté Hospůdce nebyl ale jel rovnou s kamarádem Vlastimilem Bubníkem domů na Moravu. Komunističtí funkcionáři chtěli poté vybudovat nový tým kolem Bouzka. Ale ten to odmítl a vzdal se reprezentace.

Bouzek se dále věnoval ligovému hokeji a fotbalu. V roce 1949 odešel do Ostravy, kde hrál fotbal i hokej za Vítkovické železárny. Ve fotbalovém týmu si zahrál s legendárním Pepi Bicanem a hned první ligovou sezonu skončili Vítkovice čtvrté což byl pro ně velký úspěch. O tom, že byl dobrým fotbalistou svědčí i to, že v roce 1951 dvakrát nastoupil za fotbalovou reprezentaci. Ale více se věnoval hokeji, který mu více přirostl k srdci.

V roce 1952 získal s Vítkovicemi titul mistra ligy jako hrající trenér. Závěr hráčské kariéry prožil v Brně a Bratislavě. V 11 ligových sezonách odehrál přibližně 120 zápasů v nichž vstřelil 85 gólů. Hrát přestal podle svých vlastních slov v 35 letech kvůli tomu, že bylo centrálně zakázáno hrát a koučovat zároveň.

V Kometě působil jako hlavní trenér od roku 1955 s různými přestávkami až do roku 1976. S Kometou získal 10 mistrovských titulů včetně toho poslední z roku 1966, poté dostal svolení odejít do tehdejšího Západního Německa trénovat německý celek EV Füssen, se kterým získal dva tituly mistra západoněmecké ligy (1968 a 1969). V sezoně 1969-1970 vedl reprezentační tým SRN, kterému pomohl zpět do skupiny A mistrovství světa. Do Komety se pak vrátil ještě v roce 1970. V 80. letech se věnoval trénování žáků v Třebíči.

Trénoval také národní mužstvo, se kterým skončil šestý na olympijských hrách v roce 1956 v Cortině D´Ampezo. Tento neúspěch byl vyčítán právě Bouzkovi ale ten byl jen obětním beránkem. Ve skutečnosti hlavní příčinou neúspěchu týmu byla nekoncepční příprava, dlouhé zápasové turné po Švýcarsku a také neustálé zásahy ze strany vedení svazu do trenérovy kompetence při nominaci na hry.

Do reprezentace se vrátil jako kouč ještě v roce 1964 a působil v ní spolu s Vladimírem Kostkou až do roku 1966. Na MS 1965 a 1966 získal s československým týmem dvě stříbrné medaile. K vítězství na turnaji vždy chybělo porazit Sovětský svaz, který v té době dominoval.

Vladimír Bouzek byl třebíčským patriotem, vždy se ptal hráčů jaké, že je nejkrásnější město na světě? No přece Třebíč, druhé je Rio de Janeiro a třetí Brno, říkával.

Získal řadu ocenění. V roce 1965 mu byl udělen titul Zasloužilý trenér, v roce 2001 čestné občanství města Třebíče, v roce 2007 se stal členem síně slávy IIHF, v témže roce mu byla udělena in memoriam cena města Brna, byl zařen do sportovní síně slávy města Brna a v roce 2008 byl zařazen do nově vzniklé síně slávy českého hokeje.

Vladimír Bouzek zemřel po těžké nemoci v květnu 2006 ve svém rodném městě.