Narodil se na Moravě blízko Brna v chudé venkovské rodině. V místní hospodě u Zichů bavíval za mlada sousedy napodobováním známých lidí z okolí. Po ukončení měšťanky vystudoval v Brně na vyšší průmyslovce na elektronechnika, ale po maturitě...
Životopis
Narodil se na Moravě blízko Brna v chudé venkovské rodině. V místní hospodě u Zichů bavíval za mlada sousedy napodobováním známých lidí z okolí. Po ukončení měšťanky vystudoval v Brně na vyšší průmyslovce na elektronechnika, ale po maturitě přešel tamtéž na Státní konzervatoř, dramatický obor. Mezi jeho učiteli na něj měl velký vliv zejména spisovatel, dramatik a režisér Jiří Mahen a herec Rudolf Walter, který též rozvinul jeho vlohy recitační. Za studií hostoval s Ladislavem Peškem v inscenaci Maryši bratří Mrštíků (Viléma a Aloise)na scéně Zemského divadla v Brně, kde oba přes své mládí hráli mj. za pomoci masky – staré sedláky. Byl zde sice po ukončení konzervatoře angažován, ale výraznější příležitosti dostal až v éře Jindřicha Honzla (od roku 1929). Hrál např. Benjamína v inscenaci Nezvalových Milenců z kiosku, kterou se v roce 1932 rozloučil s Brnem režisér E. F. Burian (inscenace byla zakázána jako komunistická propaganda – končila citací Internacionály ) .
Když Burian v Praze roku 1933 založil avantgardní soubor D 34 v Mozarteu v Jungmannově ulici, přestěhoval se Šmeral do Prahy k němu a stal se jedním ze zakládajících členů, pak i protagonistou souboru. V zahajující inscenaci Kästnerova a Nickova Života za našich dnů s jednoduchými malovanými Bidlovými dekoracemi vytvořil postavu nezaměstnaného. Předurčoval ho pro ni hubený vzrůst, ostře řezaná tvář a častý zápal či ironie „rozhněvaného mladého muže“. V knize A. M. Píši: Divadelní avantgarda, Praha 1978 můžeme v kritikách sledovat Šmeralův vývoj na této scéně, z níž si v letech 1936-38 „odskočil“ do druhého předního avantgardního souboru Voskovce a Wericha - Osvobozeného divadla, kde znovu spolupracoval s režisérem Honzlem.
Z éry u V+W dochovalo několik desek jeho humor a schopnost zpěvu (píseň Nebe na zemi ze stejnojmenné revue, v níž hrál Šmeral Jupitera a vytvořil s Voskovcem, Werichem a Jindřichem Plachtou bujarou parodii operetního kvartetu „Buďte blahořečený“). Významná byla též jeho role pouťového „lvího muže“ - pak nezaměstnaného dělníka Formana, vůdce stávky ve filmu V+W Svět patří nám (1937), který je adaptací původní hry Osvobozeného divadla Rub a líc. Tam se však Šmeralova postava jmenovala Klokan. ( O dalších Šmeralových postavách u V+W viz V. Holzknecht: Jaroslav Ježek a Osvobozené divadlo, Praha 1957, s.222 ). Dokladem Šmeralovy procítěné recitace i politického přesvědčení z téže doby je melodram K. M. Walló s hudbou J. Srnky provázející filmový dokument režiséra Jiřího Weisse: Píseň o Podkarpatské Rusi, 1937.
Sledujme nyní Šmeralovu práci v Déčku, kam se po intermezzu 1936-8 zase vrátil a kam přešla také původní členka Jenčíkových girls, později choreografka a scénografka, Nina Jirsíková ( rukopis jejích pamětí má knihovna Divadelního ústavu v Praze). Převzala tu po Sašovi Machovovi pohybovou a taneční průpravu herců, neboť u Buriana se dělalo také syntetické divadlo, kde byl zpěv a tanec samozřejmostí. (Šmeral se s oženil s členkou taneční části souboru, Mariannou Fischlovou.)
V první své éře v Déčku (1933-36) se Šmeral naučil ve voicebandu, hudebně stylizované sborové recitaci, vedle pečlivé artikulace rozvinout intonační přesnost se smyslem pro tempo, rytmus a dynamiku a přitom vždy naplnit hudební představu režiséra zevnitř. Svůj sex-appeal a schopnost parlandovat songy uplatnil herec v roli Macheathe (Mackie Kudly) v Brechtově a Weillově Žebrácké
opeře. Tempo tu pomáhal udržet přepis hudebního doprovodu na váleček hra cího stroje. Nezapomenutelnou velkou Šmeralovou rolí byl Vilém v dramatizaci Máchova Máje, jehož podobu zachytil scénický film, pouštěný v inscenaci (princip „theatergraphu“, film ve videotéce Div. ústavu ) a rekonstrukce scény před popravou na desce Herecký portrét Vladimíra Šmerala, Supraphon, 1972 . V Máchově Katu (dramatizace románu Křivoklad, 1936) hrál Šmeral krále Václava IV. a titulní roli Vilém Pfeiffer. V pozdější Henkeho rozhlasové verzi Burianovy úpravy a s jeho hudbou natočil Šmeral naopak působivě roli titulní. Je to romantická hra, která nezapře vliv Shakespeara a v ústřední dvojici si pohrává s podtexty slov „Králi kate!“ či „Kate králi!“, protože titulní postavou je přemyslovský levoboček, který se stane s rozporuplnými pocity výkonnou rukou moci, jež by mu za jiných okolností právem náležela .
V Déčku hrál znovu svou roli v Nezvalových Milencích z kiosku (1936), o níž Píša napsal: „Na prvním místě uveďme tulácky drsného a křepkého, chvílemi až příliš rozmáchlého Benjamína Šmeralova s odstíněným výrazem mužného citu, zdravého posměchu a dobrodružného okouzlení životem.“ V inscenaci Wedekindova Procitnutí jara, z níž se dochoval scénický film (princip „theatergraphu“, film má videotéka Divadelního ústavu) hrál po boku hlavní hrdinky Wendly v podání Jiřiny Stránské jejího svůdce, studenta Melchiora, kterého Píša zachytil „v urputné přemítavosti hrdého čela i palčivé zimnici smyslové trýzně.“ Úplná rekonstrukce této inscenace viz zejména František Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Praha 2000, s. 301 an. ).
V druhé své éře v Déčku (1938-41) využil Burian Šmeralovy schopnosti karikovat v roli kovbojského dědečka v Hořejšího hře Haló, děvče (1939) nebo titulní postavy Wildeova Strašidla canterwillského. Zahostoval si v Unitarii 1939 jako císař Zikmund v Jiráskově Janu Roháčovi z Dubé (viz F. Černý: Theater-divadlo, Praha 1965,s. 38-41). Lví spár však ukázal v Déčku zejména ve dvou inscenacích - jako titulní hrdina dramatizace Dykova Krysaře (1940), z něhož dialog s Agnes natočil na desku s Marií Burešovou a po letech znovu na Herecký portrét V. Šmerala s Jiřinou Jiráskovou nebo rytíř Des Grieux v Nezvalově Manon Lescaut (1940) z níž deska zachytila Milostnou scénu, kde je metaforou noci lásky Burianova melodie k Nezvalově Rue de la gaité (původně vyšla píseň na desce v podání Marie Burešové) a scéna Smrti Manon, kde varhany evokují harmoniku v přístavu a buben naznačí horečně zrychlený tep hrdinky. (Milostnou scénu později nahrál umělec s písní Sous le ciel de Paris na desku Herecký portrét V. Šmerala a partnerkou mu byla tentokrát Blanka Bohdanová.) Šmeralův Des Grieux však v místech, kde se herec snažil vyjádřit chlapeckou povahu své postavy (herci bylo tehdy už 37 let) působil na některé kritiky až komicky a Šmeral pokládal za nutné své pojetí veřejně bránit. (Praha v týdnu, 7. 6. a 9. 8. 1940). Je třeba poznamenat, že zato u diváků měla tehdy Burianova inscenace Manon Lescaut mimořádný úspěch ( přes 130 repriz! ) – jezdili za ní někdy zdaleka, doklady jsou v korespondenci tvůrců. Byla oslavou mládí, lásky, krásy české řeči a moderní poezie. Když se roku 1941 Šmeral s Burešovou a Stránskou pokusili v Nezvalově Loretce o zopakování úspěchu a snažili se melodramatem či zpěvem o hudebně-básnické umocnění předlohy, nemohli místy zakrýt lacinou sentimentalitu této slabé varianty motivu z Pucci- niho opery Bohéma, přeneseného do Prahy (Kouřilova scéna použila Plickovy snímky Lorety a okolí).
V roce 1941 Gestapo ukončilo činnost Déčka a E. F. Buriana, Jirsíkovou a skladatele Reinera odvezlo do koncentračního tábora. Soubor převzala Městská divadla pražská, ale hrál zprvu ve své bývalé budově na Poříčí. Zde uvedl režisér Salzer inscenaci Benelliho Chvály bláznovství (1943), z níž se na desce dochovala scéna hraběte Giana (Gustav Nezval) a hořce výsměšného šaška (Vladimír Šmeral). Herec se tehdy objevil častěji i ve filmu – z významnějších filmových rolí uveďme poťouchlého chasníka Bártíka v Janu Cimburovi nebo zhýralého syna starosty Zadáka ve Skalním plemenu ( 1943). Na konci okupace se Šmeral octl na čas v koncentračním táboře a pomohla mu několikrát s odvahou a rizikem Adina Mandlová, s níž měl předtím poměr a hrál Mortimera vedle její titulní hrdinky v Schillerově Marii Stuartovně (MDV 1944). Mandlová však nemá pravdu, když tvrdí ve svých pamětech (Dneska už se tomu směju, Praha 2004, s.141-150), že jí Šmeral při její poválečné perzekuci nepomohl. Rozhodně se o to snažil: ve fondu Malý dekret (signatura 36-591/2, Archív Hlavního města Prahy, Archivní 6, Praha 4) jsou na straně 28-29 a 85 dvě Šmeralovy podrobné výpovědi v hereččin prospěch, potvrzené v témž fondu svědectvími filmového historika dr.Bedřicha Rádla, který bydlel ve stejném domě jako Mandlová a dobře ji znal. Šmeral nezapřel ani svůj poměr s Mandlovou, který nezůstal bez následků, ale dítě bohužel zemřelo.
Šmeral zůstal od roku 1945 až do smrti členem Divadla na Vinohradech a prošel všemi jeho proměnami. Za éry Jiřího Frejky hrál nejprve v pohostinské režii Jaroslava Kvapila v Shakespearově Troilovi a Kressidě (1947, zkoušku zachytil týdeníkový šot). Pak vytvořil ve Frejkově inscenaci Gribojedovova Hoře z rozumu (1947, 73 repriz) hlavního hrdinu Čackého se Sofií Jiřiny Štěpničkové. Nahrál na desku scénu s Famusovem (Gustav Hilmar, původně Jiří Plachý) a závěrečný hněvivý monolog, ve kterém rozehrál celou škálu dalších emocí. Po letech se k němu vrátil na své profilové desce a přiblížil se premiéře. Z poválečných filmových rolí je třeba uvést psychopatologickou studii jeho
malíře Romana v adaptaci Gogolovy Podobizny (1947) nebo roli herce Melichara ve filmové verzi Langrovy hry Dvaasedmdesátka (1948), kde se podílel dokonce na scénáři. Titulní roli vytvořila (po kdysi významné vinohrad- ské inscenaci s J. Štěpničkovou, 1937) Dana Medřická. Plně přesvědčivý byl jako vrah Kugler ve filmu Čapkovy povídky (1947), nezapomenutelný v kon-frontaci s Bohem Františka Smolíka, který o něm ví vše.
Když E. F. Burian hledal ve svém divadle po válce za Šmerala náhradu, potřeboval k tomu tři mladé herce, jejichž dikci výrazně formoval: Vladimíra Brabce, Otakara Brouska a Petra Haničince .
50. léta přinesla Šmeralovi role různých zidealizovaných komunistických funkcionářů, politruků a vojenských velitelů, zvláště když se Divadlo na Vinohradech stalo rozkazem ministra Čepičky Ústředním divadlem Československé armády. Hrával je však rád a z přesvědčení, vkládal do nich víru v kladné vlastnosti, polidšťoval jejich schématičnost a postupně jako ostatní členové souboru dospíval k názoru, že je třeba tyto téměř plakátové postavy psychologicky prohloubit a udělat z nich živé lidi. (Viz Helena Suchařípová: Básník lidského nitra, in Divadlo na Vinohradech 1907-1967, Praha 1968, s. 133-138). V uměleckém vývoji mu pomohla spolupráce se sovětským režisérem A. V. Sokolovem, kterou popsal na pokračování v časopise Divadlo, roč.3, 1952, č.8 až roč. 4, 1953, č.5. Hercovy úvahy z té doby lze najít také v jeho knize Hovory o divadle, Praha 1954. Roku 1955 nahrál na desky recitaci ke Spartakiádě, navazující na tradici sokolských sletů. Kdykoliv se Šmeral od poloviny 50. let dostal znovu k veršům, byl to pro jeho mateřskou scénu svátek. Platí to pro jeho markýze Pózu v Schillerově Donu Carlosovi (režie Jan Škoda,1955, úryvek na desce Herecký portrét V. Šmerala), pro titulní roli Rostandova Cyrana z Bergeracu (1956, režie Jan Strejček) nebo pro roli v čínské hře od Kua-Mo-Žo: Zpěv o lásce a zradě (1957, režie opět Jan Škoda), z níž bratislavský rozhlas uchoval tři melodramy s hudbou Miroslava Kabeláče. Také pražský rozhlas zachytil řadu veršovaných her se Šmeralem, mj. už dřív melodram Vrchlického a Fibicha Smrt Hippodamie, kde herec vytvořil výraznou zápornou roli, Myrtilla.
Často hrával jako protipól kladných typů církevní hodnostáře a inkvizitory, které se rovněž snažil nezjednodušovat, nýbrž pochopit se všemi rozpory a motivy. Záporné postavy jsou vždy vděčnější, dávají možnost skrývat a postupně či náhle odhalovat nečekané rysy, emoce, vztahy. Na vinohradské scéně to byl např. papežský legát Petr Angeli z Tylova Jana Husa. (V gramoalbu Dějepis pro devítiletky namluvil herec naopak autentické Husovo kázání a dopis z Kostnice s odlišením hněvu a vroucnosti obou. Na svou profilovou desku později nahrál scénu s Pálčem v žaláři z Jiráskova Jana Husa.) Hostoval v Národním divadle v roce 1969, kde převzal po smrti Zdeňka Štěpánka roli biskupa Franze von Waldeck v Dürrenmattových Novokřtěncích.
V téže linii pokračoval jeho náměstek guvernéra Danforth z Millerova Honu na čarodějnice, inkvizitor z Anouilhova Skřivánka (Janu z Arku alternovaly Iva Janžurová s Karolinou Slunéčkovou) a posléze slabošský, nerozhodný papež Pius XII. v Hochhuthově Náměstkovi (1966). Rok předtím, 1965, obdržel titul národní umělec.
Studie inkvizitorů všeho druhu završil španělský Velký inkvizitor Torquemada v odvážně aktuální Moskalykově televizní inscenaci Noc bez úsvitu (1967) podle románu Jerzyho Andrzejewského Temnoty halí zemi (dramatizace Jaroslav Klíma ) a zejména jeden ze Šmeralových hereckých vrcholů vůbec - JUDr. Boblig ve Vávrově filmu Kladivo na čarodějnice (1969), který záměrně navozoval asociace s inscenovanými procesy a týráním vězňů v 50. letech u nás.
Je přitom příznačné, že týž herec ztvárnil dvakrát různě ministra Zdeňka Nejedlého - jednou s náznakem jemné karikatury (v Menzelových Skřiváncích na niti, 1969, film záhy zakázán a po léta v trezoru) a podruhé jako barvotiskovou ilustraci, falšující historií v oficiálním, avšak záhy pro naprostý nezájem diváků staženém Traplově normalizačním filmu Vítězný lid.
Pro svou celoživotní lásku k poezii Šmeral vystupoval také jako host ve Viole, natočil řadu desek, v nichž básně, nastudované kdysi s E. F. Burianem, bývají reminiscencí voicebandového nastudování. Herec zastával názor, že každého autora a každou báseň je třeba říkat jinak a že poezie má být přítomna ve všech druzích umění. Výborně rovněž daboval. Z rozhlasových snímků je třeba zmínit jeho Mefista v inscenaci Goethova Fausta (1959), kde do scény se žákem vložil režisér Přemysl Pražský vzpomínku na někdejší pojetí Eduarda Vojana a Šmeral inspiraci představením Maxe Reinhardta. Naprotitomu jeho Mefisto podle lidových loutkářů, kterého natočil režisér Henke, je hrán s pravým komediantským požitkem a přímo infernální bujarostí celý. Vyšel i na desce. Henke přizval Šmerala jako komentátora a bujného účastníka dění do své rozhlasové rekonstrukce Burianova nastudování barokní lidové masopustní hry Žebravý Bakus. Plně vynikne Šmeralův plastický přednes veršů v roli boha Hélia v Theerově Faethontovi, natočeném v akusticky svébytném prostoru gotického chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře. Titulní role: Luděk Munzar. Režie: Miloslav Jareš, 1962. Šmeral hrál v dramatizaci E. F. Burianových vzpomínek z koncentračního tábora Jeden z řady (režie: Petr Adler) a mnoha hrách klasického odkazu, uvedených v rozhlase (např. různá díla Shakespearova, kníže Myškin v dramatizaci Dostojevského románu Idiot aj.) .
Roku 1966 hostoval v Realistickém divadle Z. Nejedlého jako esesák Mulka ve hře Petra Weisse Přelíčení, zatímco v její rozhlasové verzi hrál soudce.
Ze Šmeralových televizních rolí připomeňme proměny tudorovského ministra lorda Hertforda v Princi a chuďasovi (1971), Strunu v Hrubínově Křišťálové noci (možnost srovnání s Bohušem Záhorským v téže roli na desce, 1966), arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi v Šotolově Smrti císaře a krále Karla IV. 1978, režie E. Němec), málem předčasně pohřbeného premonstrátského pátera v seriálu F. L. Věk nebo dojemného a profesionálně dokonalého starého číšníka v seriálu Byl jednou jeden dům. Z desky Herecký portrét V. Šmerala vyniká také Bezsemenov v Gorkého Měšťácích, hraný s laskavým humorem i soucitem, pochopením pro jeho slabosti, které se promítají do rozkladu celé rodiny a do vzpoury jeho dětí. Trochu jakoby ho herec viděl čechovovským prizmatem. Ukázky s ním obsahují gramoalba Divadla na Vinohradech.
Z poválečných filmů je třeba doplnit Šmeralova zaujatého sběratele koberců dr. Vitáska v dalším zfilmování Čapkových povídek, Čintamani a podvodník. Jen láska ke zvířatům je v něm silnější, než ušlechtilá sběratelská vášeň (režie Jiří Krejčík, 1964) a pravým hereckým koncertem jsou tu zejména scény s Jarmilou Kronbauerovou a Olgou Scheinpflugovou.
V archívu České televize se uchoval vzácný dokument, kde Vladimír Šmeral s Marií Burešovou popisují původní prostor v Mozarteu, bývalém D 34 a vzpomínají na E. F. Buriana. Název pořadu je podle refrénu v Beale Street Blues v Burianově podání, připomínajícím Armstronga: Jsem radši tady, než bych byl jinde snad. Šmeralovy vzpomínky s ukázkami obsahuje Zvukový archív E. F. Buriana a avantgardy v Divadelním oddělení Národního muzea. Vzpomíná zde s ním jeho manželka. V rozhlase nahrál dvojí vzpomínky v cyklu Petra Hořce Chvilky v zákulisí.
Vladimír Šmeral zemřel v Praze roku 1982 ve věku 79 let.
Výběr div. rolí V. Šmerala nahraných v Českém rozhlase:
- Komentátor – E. F. Burianova úprava české lidové barokní hry Žebravý Bakus
- Don Gómez (Pierre Corneille: Cid)
- Prof. Serebrjakov (Čechov: Strýček Váńa)
- Kníže Myškin (Dostojevskij: Idiot)
- Simon (Feuchtwanger: Vdova Kapetová)
- Hostinský (Goethe: Každý má svou vinu)
- Mefisto (Goethe: Faust)
- Bezsemenov (Gorkij: Měšťáci)
- Tit. role (Balzac-Hasenclever: Gobseck)
- Don Sallust (Hugo: Ruy Blas)
- Písničkář Pohořalský (Klicpera: Divotvorný klobouk)
- Arbenin (Lermontov: Maškaráda)
- Tit. role (Lunačarskij: Osvobozený Don Quijotte)
- Tit. role (K. H. Mácha-E. F. Burian: Kat)
- Paratov (Ostrovskij: Bez věna)
- Ivanov (Ostrovskij: I chudák má čest)
- Lenin (Pogodin: Kremelský orloj)
- Tit. role (Puškin: Boris Godunov)
- Théseus (Racine: Faidra)
- Paulinus (Racine: Berenika)
- Čas (Shakespeare: Zimní pohádka)
- Šajlok (Shakespeare: Benátský kupec)
- Tit. role (Shakespeare: Macbeth)
- šašek (Shakespeare: Večer tříkrálový)
- Prospero (Shakespeare: Bouře)
- bratr Vavřinec (Shakespeare: Romeo a Julie)
- Tit. role (Schiller: Fiesco a jeho spiknutí v Janově)
- Papež (Hochhuth: Náměstek, ukázka in Schneider: Žalobce)
- Petr (Šalda: Zástupové)
- Mefisto (Johann doktor Faust lidových loutkářů)
- Hélios (Theer: Faethón)
- Jakub Velflín (Tyl: Staré Město a Malá Strana)
- Don Bernardo (Lope de Vega: Dívka se džbánem)
- Myrtillos (Vrchlický-Fibich: Námluvy Pelopovy)
- Předseda soudu (Weiss: Přelíčení)
Autor: PhDr. Jaromír Kazda, divadelní historik
Když Burian v Praze roku 1933 založil avantgardní soubor D 34 v Mozarteu v Jungmannově ulici, přestěhoval se Šmeral do Prahy k němu a stal se jedním ze zakládajících členů, pak i protagonistou souboru. V zahajující inscenaci Kästnerova a Nickova Života za našich dnů s jednoduchými malovanými Bidlovými dekoracemi vytvořil postavu nezaměstnaného. Předurčoval ho pro ni hubený vzrůst, ostře řezaná tvář a častý zápal či ironie „rozhněvaného mladého muže“. V knize A. M. Píši: Divadelní avantgarda, Praha 1978 můžeme v kritikách sledovat Šmeralův vývoj na této scéně, z níž si v letech 1936-38 „odskočil“ do druhého předního avantgardního souboru Voskovce a Wericha - Osvobozeného divadla, kde znovu spolupracoval s režisérem Honzlem.
Z éry u V+W dochovalo několik desek jeho humor a schopnost zpěvu (píseň Nebe na zemi ze stejnojmenné revue, v níž hrál Šmeral Jupitera a vytvořil s Voskovcem, Werichem a Jindřichem Plachtou bujarou parodii operetního kvartetu „Buďte blahořečený“). Významná byla též jeho role pouťového „lvího muže“ - pak nezaměstnaného dělníka Formana, vůdce stávky ve filmu V+W Svět patří nám (1937), který je adaptací původní hry Osvobozeného divadla Rub a líc. Tam se však Šmeralova postava jmenovala Klokan. ( O dalších Šmeralových postavách u V+W viz V. Holzknecht: Jaroslav Ježek a Osvobozené divadlo, Praha 1957, s.222 ). Dokladem Šmeralovy procítěné recitace i politického přesvědčení z téže doby je melodram K. M. Walló s hudbou J. Srnky provázející filmový dokument režiséra Jiřího Weisse: Píseň o Podkarpatské Rusi, 1937.
Sledujme nyní Šmeralovu práci v Déčku, kam se po intermezzu 1936-8 zase vrátil a kam přešla také původní členka Jenčíkových girls, později choreografka a scénografka, Nina Jirsíková ( rukopis jejích pamětí má knihovna Divadelního ústavu v Praze). Převzala tu po Sašovi Machovovi pohybovou a taneční průpravu herců, neboť u Buriana se dělalo také syntetické divadlo, kde byl zpěv a tanec samozřejmostí. (Šmeral se s oženil s členkou taneční části souboru, Mariannou Fischlovou.)
V první své éře v Déčku (1933-36) se Šmeral naučil ve voicebandu, hudebně stylizované sborové recitaci, vedle pečlivé artikulace rozvinout intonační přesnost se smyslem pro tempo, rytmus a dynamiku a přitom vždy naplnit hudební představu režiséra zevnitř. Svůj sex-appeal a schopnost parlandovat songy uplatnil herec v roli Macheathe (Mackie Kudly) v Brechtově a Weillově Žebrácké
opeře. Tempo tu pomáhal udržet přepis hudebního doprovodu na váleček hra cího stroje. Nezapomenutelnou velkou Šmeralovou rolí byl Vilém v dramatizaci Máchova Máje, jehož podobu zachytil scénický film, pouštěný v inscenaci (princip „theatergraphu“, film ve videotéce Div. ústavu ) a rekonstrukce scény před popravou na desce Herecký portrét Vladimíra Šmerala, Supraphon, 1972 . V Máchově Katu (dramatizace románu Křivoklad, 1936) hrál Šmeral krále Václava IV. a titulní roli Vilém Pfeiffer. V pozdější Henkeho rozhlasové verzi Burianovy úpravy a s jeho hudbou natočil Šmeral naopak působivě roli titulní. Je to romantická hra, která nezapře vliv Shakespeara a v ústřední dvojici si pohrává s podtexty slov „Králi kate!“ či „Kate králi!“, protože titulní postavou je přemyslovský levoboček, který se stane s rozporuplnými pocity výkonnou rukou moci, jež by mu za jiných okolností právem náležela .
V Déčku hrál znovu svou roli v Nezvalových Milencích z kiosku (1936), o níž Píša napsal: „Na prvním místě uveďme tulácky drsného a křepkého, chvílemi až příliš rozmáchlého Benjamína Šmeralova s odstíněným výrazem mužného citu, zdravého posměchu a dobrodružného okouzlení životem.“ V inscenaci Wedekindova Procitnutí jara, z níž se dochoval scénický film (princip „theatergraphu“, film má videotéka Divadelního ústavu) hrál po boku hlavní hrdinky Wendly v podání Jiřiny Stránské jejího svůdce, studenta Melchiora, kterého Píša zachytil „v urputné přemítavosti hrdého čela i palčivé zimnici smyslové trýzně.“ Úplná rekonstrukce této inscenace viz zejména František Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Praha 2000, s. 301 an. ).
V druhé své éře v Déčku (1938-41) využil Burian Šmeralovy schopnosti karikovat v roli kovbojského dědečka v Hořejšího hře Haló, děvče (1939) nebo titulní postavy Wildeova Strašidla canterwillského. Zahostoval si v Unitarii 1939 jako císař Zikmund v Jiráskově Janu Roháčovi z Dubé (viz F. Černý: Theater-divadlo, Praha 1965,s. 38-41). Lví spár však ukázal v Déčku zejména ve dvou inscenacích - jako titulní hrdina dramatizace Dykova Krysaře (1940), z něhož dialog s Agnes natočil na desku s Marií Burešovou a po letech znovu na Herecký portrét V. Šmerala s Jiřinou Jiráskovou nebo rytíř Des Grieux v Nezvalově Manon Lescaut (1940) z níž deska zachytila Milostnou scénu, kde je metaforou noci lásky Burianova melodie k Nezvalově Rue de la gaité (původně vyšla píseň na desce v podání Marie Burešové) a scéna Smrti Manon, kde varhany evokují harmoniku v přístavu a buben naznačí horečně zrychlený tep hrdinky. (Milostnou scénu později nahrál umělec s písní Sous le ciel de Paris na desku Herecký portrét V. Šmerala a partnerkou mu byla tentokrát Blanka Bohdanová.) Šmeralův Des Grieux však v místech, kde se herec snažil vyjádřit chlapeckou povahu své postavy (herci bylo tehdy už 37 let) působil na některé kritiky až komicky a Šmeral pokládal za nutné své pojetí veřejně bránit. (Praha v týdnu, 7. 6. a 9. 8. 1940). Je třeba poznamenat, že zato u diváků měla tehdy Burianova inscenace Manon Lescaut mimořádný úspěch ( přes 130 repriz! ) – jezdili za ní někdy zdaleka, doklady jsou v korespondenci tvůrců. Byla oslavou mládí, lásky, krásy české řeči a moderní poezie. Když se roku 1941 Šmeral s Burešovou a Stránskou pokusili v Nezvalově Loretce o zopakování úspěchu a snažili se melodramatem či zpěvem o hudebně-básnické umocnění předlohy, nemohli místy zakrýt lacinou sentimentalitu této slabé varianty motivu z Pucci- niho opery Bohéma, přeneseného do Prahy (Kouřilova scéna použila Plickovy snímky Lorety a okolí).
V roce 1941 Gestapo ukončilo činnost Déčka a E. F. Buriana, Jirsíkovou a skladatele Reinera odvezlo do koncentračního tábora. Soubor převzala Městská divadla pražská, ale hrál zprvu ve své bývalé budově na Poříčí. Zde uvedl režisér Salzer inscenaci Benelliho Chvály bláznovství (1943), z níž se na desce dochovala scéna hraběte Giana (Gustav Nezval) a hořce výsměšného šaška (Vladimír Šmeral). Herec se tehdy objevil častěji i ve filmu – z významnějších filmových rolí uveďme poťouchlého chasníka Bártíka v Janu Cimburovi nebo zhýralého syna starosty Zadáka ve Skalním plemenu ( 1943). Na konci okupace se Šmeral octl na čas v koncentračním táboře a pomohla mu několikrát s odvahou a rizikem Adina Mandlová, s níž měl předtím poměr a hrál Mortimera vedle její titulní hrdinky v Schillerově Marii Stuartovně (MDV 1944). Mandlová však nemá pravdu, když tvrdí ve svých pamětech (Dneska už se tomu směju, Praha 2004, s.141-150), že jí Šmeral při její poválečné perzekuci nepomohl. Rozhodně se o to snažil: ve fondu Malý dekret (signatura 36-591/2, Archív Hlavního města Prahy, Archivní 6, Praha 4) jsou na straně 28-29 a 85 dvě Šmeralovy podrobné výpovědi v hereččin prospěch, potvrzené v témž fondu svědectvími filmového historika dr.Bedřicha Rádla, který bydlel ve stejném domě jako Mandlová a dobře ji znal. Šmeral nezapřel ani svůj poměr s Mandlovou, který nezůstal bez následků, ale dítě bohužel zemřelo.
Šmeral zůstal od roku 1945 až do smrti členem Divadla na Vinohradech a prošel všemi jeho proměnami. Za éry Jiřího Frejky hrál nejprve v pohostinské režii Jaroslava Kvapila v Shakespearově Troilovi a Kressidě (1947, zkoušku zachytil týdeníkový šot). Pak vytvořil ve Frejkově inscenaci Gribojedovova Hoře z rozumu (1947, 73 repriz) hlavního hrdinu Čackého se Sofií Jiřiny Štěpničkové. Nahrál na desku scénu s Famusovem (Gustav Hilmar, původně Jiří Plachý) a závěrečný hněvivý monolog, ve kterém rozehrál celou škálu dalších emocí. Po letech se k němu vrátil na své profilové desce a přiblížil se premiéře. Z poválečných filmových rolí je třeba uvést psychopatologickou studii jeho
malíře Romana v adaptaci Gogolovy Podobizny (1947) nebo roli herce Melichara ve filmové verzi Langrovy hry Dvaasedmdesátka (1948), kde se podílel dokonce na scénáři. Titulní roli vytvořila (po kdysi významné vinohrad- ské inscenaci s J. Štěpničkovou, 1937) Dana Medřická. Plně přesvědčivý byl jako vrah Kugler ve filmu Čapkovy povídky (1947), nezapomenutelný v kon-frontaci s Bohem Františka Smolíka, který o něm ví vše.
Když E. F. Burian hledal ve svém divadle po válce za Šmerala náhradu, potřeboval k tomu tři mladé herce, jejichž dikci výrazně formoval: Vladimíra Brabce, Otakara Brouska a Petra Haničince .
50. léta přinesla Šmeralovi role různých zidealizovaných komunistických funkcionářů, politruků a vojenských velitelů, zvláště když se Divadlo na Vinohradech stalo rozkazem ministra Čepičky Ústředním divadlem Československé armády. Hrával je však rád a z přesvědčení, vkládal do nich víru v kladné vlastnosti, polidšťoval jejich schématičnost a postupně jako ostatní členové souboru dospíval k názoru, že je třeba tyto téměř plakátové postavy psychologicky prohloubit a udělat z nich živé lidi. (Viz Helena Suchařípová: Básník lidského nitra, in Divadlo na Vinohradech 1907-1967, Praha 1968, s. 133-138). V uměleckém vývoji mu pomohla spolupráce se sovětským režisérem A. V. Sokolovem, kterou popsal na pokračování v časopise Divadlo, roč.3, 1952, č.8 až roč. 4, 1953, č.5. Hercovy úvahy z té doby lze najít také v jeho knize Hovory o divadle, Praha 1954. Roku 1955 nahrál na desky recitaci ke Spartakiádě, navazující na tradici sokolských sletů. Kdykoliv se Šmeral od poloviny 50. let dostal znovu k veršům, byl to pro jeho mateřskou scénu svátek. Platí to pro jeho markýze Pózu v Schillerově Donu Carlosovi (režie Jan Škoda,1955, úryvek na desce Herecký portrét V. Šmerala), pro titulní roli Rostandova Cyrana z Bergeracu (1956, režie Jan Strejček) nebo pro roli v čínské hře od Kua-Mo-Žo: Zpěv o lásce a zradě (1957, režie opět Jan Škoda), z níž bratislavský rozhlas uchoval tři melodramy s hudbou Miroslava Kabeláče. Také pražský rozhlas zachytil řadu veršovaných her se Šmeralem, mj. už dřív melodram Vrchlického a Fibicha Smrt Hippodamie, kde herec vytvořil výraznou zápornou roli, Myrtilla.
Často hrával jako protipól kladných typů církevní hodnostáře a inkvizitory, které se rovněž snažil nezjednodušovat, nýbrž pochopit se všemi rozpory a motivy. Záporné postavy jsou vždy vděčnější, dávají možnost skrývat a postupně či náhle odhalovat nečekané rysy, emoce, vztahy. Na vinohradské scéně to byl např. papežský legát Petr Angeli z Tylova Jana Husa. (V gramoalbu Dějepis pro devítiletky namluvil herec naopak autentické Husovo kázání a dopis z Kostnice s odlišením hněvu a vroucnosti obou. Na svou profilovou desku později nahrál scénu s Pálčem v žaláři z Jiráskova Jana Husa.) Hostoval v Národním divadle v roce 1969, kde převzal po smrti Zdeňka Štěpánka roli biskupa Franze von Waldeck v Dürrenmattových Novokřtěncích.
V téže linii pokračoval jeho náměstek guvernéra Danforth z Millerova Honu na čarodějnice, inkvizitor z Anouilhova Skřivánka (Janu z Arku alternovaly Iva Janžurová s Karolinou Slunéčkovou) a posléze slabošský, nerozhodný papež Pius XII. v Hochhuthově Náměstkovi (1966). Rok předtím, 1965, obdržel titul národní umělec.
Studie inkvizitorů všeho druhu završil španělský Velký inkvizitor Torquemada v odvážně aktuální Moskalykově televizní inscenaci Noc bez úsvitu (1967) podle románu Jerzyho Andrzejewského Temnoty halí zemi (dramatizace Jaroslav Klíma ) a zejména jeden ze Šmeralových hereckých vrcholů vůbec - JUDr. Boblig ve Vávrově filmu Kladivo na čarodějnice (1969), který záměrně navozoval asociace s inscenovanými procesy a týráním vězňů v 50. letech u nás.
Je přitom příznačné, že týž herec ztvárnil dvakrát různě ministra Zdeňka Nejedlého - jednou s náznakem jemné karikatury (v Menzelových Skřiváncích na niti, 1969, film záhy zakázán a po léta v trezoru) a podruhé jako barvotiskovou ilustraci, falšující historií v oficiálním, avšak záhy pro naprostý nezájem diváků staženém Traplově normalizačním filmu Vítězný lid.
Pro svou celoživotní lásku k poezii Šmeral vystupoval také jako host ve Viole, natočil řadu desek, v nichž básně, nastudované kdysi s E. F. Burianem, bývají reminiscencí voicebandového nastudování. Herec zastával názor, že každého autora a každou báseň je třeba říkat jinak a že poezie má být přítomna ve všech druzích umění. Výborně rovněž daboval. Z rozhlasových snímků je třeba zmínit jeho Mefista v inscenaci Goethova Fausta (1959), kde do scény se žákem vložil režisér Přemysl Pražský vzpomínku na někdejší pojetí Eduarda Vojana a Šmeral inspiraci představením Maxe Reinhardta. Naprotitomu jeho Mefisto podle lidových loutkářů, kterého natočil režisér Henke, je hrán s pravým komediantským požitkem a přímo infernální bujarostí celý. Vyšel i na desce. Henke přizval Šmerala jako komentátora a bujného účastníka dění do své rozhlasové rekonstrukce Burianova nastudování barokní lidové masopustní hry Žebravý Bakus. Plně vynikne Šmeralův plastický přednes veršů v roli boha Hélia v Theerově Faethontovi, natočeném v akusticky svébytném prostoru gotického chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře. Titulní role: Luděk Munzar. Režie: Miloslav Jareš, 1962. Šmeral hrál v dramatizaci E. F. Burianových vzpomínek z koncentračního tábora Jeden z řady (režie: Petr Adler) a mnoha hrách klasického odkazu, uvedených v rozhlase (např. různá díla Shakespearova, kníže Myškin v dramatizaci Dostojevského románu Idiot aj.) .
Roku 1966 hostoval v Realistickém divadle Z. Nejedlého jako esesák Mulka ve hře Petra Weisse Přelíčení, zatímco v její rozhlasové verzi hrál soudce.
Ze Šmeralových televizních rolí připomeňme proměny tudorovského ministra lorda Hertforda v Princi a chuďasovi (1971), Strunu v Hrubínově Křišťálové noci (možnost srovnání s Bohušem Záhorským v téže roli na desce, 1966), arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi v Šotolově Smrti císaře a krále Karla IV. 1978, režie E. Němec), málem předčasně pohřbeného premonstrátského pátera v seriálu F. L. Věk nebo dojemného a profesionálně dokonalého starého číšníka v seriálu Byl jednou jeden dům. Z desky Herecký portrét V. Šmerala vyniká také Bezsemenov v Gorkého Měšťácích, hraný s laskavým humorem i soucitem, pochopením pro jeho slabosti, které se promítají do rozkladu celé rodiny a do vzpoury jeho dětí. Trochu jakoby ho herec viděl čechovovským prizmatem. Ukázky s ním obsahují gramoalba Divadla na Vinohradech.
Z poválečných filmů je třeba doplnit Šmeralova zaujatého sběratele koberců dr. Vitáska v dalším zfilmování Čapkových povídek, Čintamani a podvodník. Jen láska ke zvířatům je v něm silnější, než ušlechtilá sběratelská vášeň (režie Jiří Krejčík, 1964) a pravým hereckým koncertem jsou tu zejména scény s Jarmilou Kronbauerovou a Olgou Scheinpflugovou.
V archívu České televize se uchoval vzácný dokument, kde Vladimír Šmeral s Marií Burešovou popisují původní prostor v Mozarteu, bývalém D 34 a vzpomínají na E. F. Buriana. Název pořadu je podle refrénu v Beale Street Blues v Burianově podání, připomínajícím Armstronga: Jsem radši tady, než bych byl jinde snad. Šmeralovy vzpomínky s ukázkami obsahuje Zvukový archív E. F. Buriana a avantgardy v Divadelním oddělení Národního muzea. Vzpomíná zde s ním jeho manželka. V rozhlase nahrál dvojí vzpomínky v cyklu Petra Hořce Chvilky v zákulisí.
Vladimír Šmeral zemřel v Praze roku 1982 ve věku 79 let.
Výběr div. rolí V. Šmerala nahraných v Českém rozhlase:
- Komentátor – E. F. Burianova úprava české lidové barokní hry Žebravý Bakus
- Don Gómez (Pierre Corneille: Cid)
- Prof. Serebrjakov (Čechov: Strýček Váńa)
- Kníže Myškin (Dostojevskij: Idiot)
- Simon (Feuchtwanger: Vdova Kapetová)
- Hostinský (Goethe: Každý má svou vinu)
- Mefisto (Goethe: Faust)
- Bezsemenov (Gorkij: Měšťáci)
- Tit. role (Balzac-Hasenclever: Gobseck)
- Don Sallust (Hugo: Ruy Blas)
- Písničkář Pohořalský (Klicpera: Divotvorný klobouk)
- Arbenin (Lermontov: Maškaráda)
- Tit. role (Lunačarskij: Osvobozený Don Quijotte)
- Tit. role (K. H. Mácha-E. F. Burian: Kat)
- Paratov (Ostrovskij: Bez věna)
- Ivanov (Ostrovskij: I chudák má čest)
- Lenin (Pogodin: Kremelský orloj)
- Tit. role (Puškin: Boris Godunov)
- Théseus (Racine: Faidra)
- Paulinus (Racine: Berenika)
- Čas (Shakespeare: Zimní pohádka)
- Šajlok (Shakespeare: Benátský kupec)
- Tit. role (Shakespeare: Macbeth)
- šašek (Shakespeare: Večer tříkrálový)
- Prospero (Shakespeare: Bouře)
- bratr Vavřinec (Shakespeare: Romeo a Julie)
- Tit. role (Schiller: Fiesco a jeho spiknutí v Janově)
- Papež (Hochhuth: Náměstek, ukázka in Schneider: Žalobce)
- Petr (Šalda: Zástupové)
- Mefisto (Johann doktor Faust lidových loutkářů)
- Hélios (Theer: Faethón)
- Jakub Velflín (Tyl: Staré Město a Malá Strana)
- Don Bernardo (Lope de Vega: Dívka se džbánem)
- Myrtillos (Vrchlický-Fibich: Námluvy Pelopovy)
- Předseda soudu (Weiss: Přelíčení)
Autor: PhDr. Jaromír Kazda, divadelní historik
