Vlasta Fialová byla česká herečka.
Její krása se rozhodně nedala označit jako barvotisková. Byla však nevšední a nepřehlédnutelná .Vlasta Fialová se blízko divadla pohybovala odmalička, oba rodiče byli členy brněnské opery. Jevištní křest si...
Životopis
Vlasta Fialová byla česká herečka.
Její krása se rozhodně nedala označit jako barvotisková. Byla však nevšední a nepřehlédnutelná .Vlasta Fialová se blízko divadla pohybovala odmalička, oba rodiče byli členy brněnské opery. Jevištní křest si odbyla jako Holčička s kočárkem v baletu Oskara Nedbala Z pohádky do pohádky. To jí bylo něco přes tři roky. Láska k divadlu už ji neopustila. Hrávala ve školním divadle na Kuldově ulici, zpívala v dětském divadelním sboru pod taktovkou Rafaela Kubelíka (Jakobín, Carmen, Tosca), navštěvovala baletní školu Ivo Váni Psoty (viz. Ivo Váňa Psota). V roce 1943 přestoupila z reálného gymnázia na brněnskou konzervatoř, kterou absolvovala v roce 1947 jako žákyně Zdeňky Gräfové, Marie a Rudolfa Waltrových, zpěv studovala u Marie Řezníčkové. Kromě toho se věnovala sportu, úspěšná byla zejména v závodním plavání a skocích do vody. Sportovní dráha však ustoupila kariéře herečky. Ještě za studií hrála v divadle Komorních her a ve Svobodném divadle, v drobnějších rolích se objevila i v brněnském Národním divadle. Do prvního angažmá, na sezónu 1947- 48, nastoupila v Opavě, následovaly dvě sezóny v Olomouci (vytvořila tam 15 premiérových rolí). Její talent i osobitá krása zaujaly režiséra Vladimíra Čecha, který svěřil dvacetileté herečce titulní roli ve filmu Divá Bára. Filmový debut přinesl Vlastě Fialové mimořádný úspěch a ohlas doma i v zahraničí.
Do Brna přivedl Vlastu Fialovou v roce 1950 režisér Aleš Podhorský. Její první rolí zde byla Kněžna v Jiráskově Lucerně (tu si pak zopakovala ve dvou dalších nastudováníchna jevišti v roce 1954, v televizní podobě v režii Františka Filipa v roce 1967). Brněnská činohra procházela v padesátých letech obdobím psychologizujícího názoru Stanislava Stanislavského a všeurčujícího socialistického realismu. Vlasta Fialová se svým temperamentním, drsným a nervním jevištním projevem prosazovala nesnadno. Přesvědčivě vynikla v rolích jadrných, plnokrevných a přímočarých ženských postav (Kateřina ve Zkrocení zlé ženy, Hošková z Veselých paniček windsorských Wiliama Shakespeara, Shawova Kleopatra). 60. léta přinesla brněnské Mahenově činohře novou dramaturgickou i režisérskou etapu epického politického divadla.Ta dala řadu příležitostí apelativnímu hereckému naturelu Vlasty Fialové, a ta jich dokonale využila. Pamětníci si dodnes vybavují její Grušu bojující o právo na své dítě (Bertolt Brecht: Kavkazský křídový kruh, 1961), na malé ploše přesně ztvárněnou Šansoniérku z Kunderova Totálního kuropění (1961), kde prokázala i své schopnosti tančit a zpívat, Lízu Doolitlovou ze Shawova Pygmalionu (1961) a především vynikající Matku Kuráž v dramatu B. Brechta (1964). Její výkon v roli drsné, životem vláčené, ale nepoddajné markytánky z bojišť třicetileté války vešel do dějin českého divadla. V dalším období přišla po nevelké roli Kateřiny (Jean Paul Sartre : Ďábel a pánbůh, 1964) Komisařka ve Višněvského Optimistické tragédii, gotickými „krásnými Madonami“ inspirovaná Matka Marie v lidové barokní Komedii o umučení (1965), chladně pomstychtivá multimilionářka Klára Zachanasjanová v Dürenmattově Návštěvě staré dámy (1966), Ševcová (Federico Garcia Lorca: Čarokrásná paní ševcová, 1967). Soustředěný herecký výkon přinesl herečce úspěch v zemité Káče (Jan Drda: Hrátky s čertem, 1968) a Celestýně (Calábek : Zavraždění svaté Celestýny, 1969). Vrchol v umělecké tvorbě Vlasty Fialové ve druhé polovině 60. let představuje nezapomenutelná role krutě bezohledné a jízlivé Alice ve Strindbergově Tanci smrti (v Brně jevištně adaptován jako Play Strindberg, 1969). Do jiné věkové kategorie se umělkyně „přehrála“ v sedmdesátých letech (Serafina ve Vytetované růži Tennessee Williamse, 1970, chůva v Shakespearově Romeovi a Julii, 1971, Alžběta Anglická ve stejnojmenné Brucknerově hře, tvrdá paní Dulská v dramatu Gabriely Zápolské, 1973). Plně rozvinout charakterizační schopnosti a dát průchod energickému projevu umožnily Vlastě Fialové role jadrných lidových ženských z české dramatické klasiky (Plajznerka v Drdových Dalskabátech, 1973, Jahelková z Tylovy Tvrdohlavé ženy, 1978), i když toto období v osobním životě herečky poznamenaly zdravotní obtíže a ztráta věrného životního druha Zdeňka Kampfa. Načas se dostavil i útlum v tvůrčí práci. Poslední sezóny však pro herečku znamenaly obnovenou vitalitu a příliv uměleckých sil. Svědčí o tom její Gisela v Örkényho Kočií hře, pro televizi naštěstí zaznamenaná kreace hrdé a statečné Eugenie v Casonově poetické komedii Stromy umírají vstoje a konečně Stařenka v dramatizaci Roku na vsi bratří Mrštíků. Za téměř padesát let divadelní práce odvedla Vlasta Fialová svému publiku na dvě stovky rolí. Stařenku zahrála ještě v den svého úmrtí.
Po nepřekonaném úspěchu Divé Báry poskytl Vlastě Fialové také film dvě desítky rolí. Vzpomínáme například na královnu Mechmene Banu z pohádky Nazima Hikmeta Legenda o lásce. Televize zpočátku využívala jejího talentu v záznamech divadelních inscenací, vlastní herecké příležitosti jí dala v Marii Antoinettě ve Vdově Kapetové, kde podala vysoce nadprůměrný výkon (1964), Jiráskově Vojnarce (1968), či Larise z Irkutské historie (1970). Zcela mimořádným způsobem vytvořila roli dlouhověkostí omrzelé Emilie Marty v Janáčkově opeře Věc Makropulos, kde zazářila v hereckém partu.
S rozhlasem spolupracovala Vlasta Fialová od svých 15 let v recitaci, dramatických rolích i jako šansoniérka. Oblíbila si melodram, který učila také na Janáčkově akademii múzických umění. Její hlasový projev se uchoval i na gramofonových deskách.
Hereckému poslání podřídila Vlasta Fialová svůj soukromý život. I mateřskou roli musela sladit s divadelním a filmovým režimem. Syn Jiří a dva vnuci jí však byli životní oporou. Své životní a profesní osudy spojila Vlasta Fialová s Brnem. Město a své diváky opustila nečekaně uprostřed práce, týden před svými sedmdesátými narozeninami.
Autor : uživatel Streee
Její krása se rozhodně nedala označit jako barvotisková. Byla však nevšední a nepřehlédnutelná .Vlasta Fialová se blízko divadla pohybovala odmalička, oba rodiče byli členy brněnské opery. Jevištní křest si odbyla jako Holčička s kočárkem v baletu Oskara Nedbala Z pohádky do pohádky. To jí bylo něco přes tři roky. Láska k divadlu už ji neopustila. Hrávala ve školním divadle na Kuldově ulici, zpívala v dětském divadelním sboru pod taktovkou Rafaela Kubelíka (Jakobín, Carmen, Tosca), navštěvovala baletní školu Ivo Váni Psoty (viz. Ivo Váňa Psota). V roce 1943 přestoupila z reálného gymnázia na brněnskou konzervatoř, kterou absolvovala v roce 1947 jako žákyně Zdeňky Gräfové, Marie a Rudolfa Waltrových, zpěv studovala u Marie Řezníčkové. Kromě toho se věnovala sportu, úspěšná byla zejména v závodním plavání a skocích do vody. Sportovní dráha však ustoupila kariéře herečky. Ještě za studií hrála v divadle Komorních her a ve Svobodném divadle, v drobnějších rolích se objevila i v brněnském Národním divadle. Do prvního angažmá, na sezónu 1947- 48, nastoupila v Opavě, následovaly dvě sezóny v Olomouci (vytvořila tam 15 premiérových rolí). Její talent i osobitá krása zaujaly režiséra Vladimíra Čecha, který svěřil dvacetileté herečce titulní roli ve filmu Divá Bára. Filmový debut přinesl Vlastě Fialové mimořádný úspěch a ohlas doma i v zahraničí.
Do Brna přivedl Vlastu Fialovou v roce 1950 režisér Aleš Podhorský. Její první rolí zde byla Kněžna v Jiráskově Lucerně (tu si pak zopakovala ve dvou dalších nastudováníchna jevišti v roce 1954, v televizní podobě v režii Františka Filipa v roce 1967). Brněnská činohra procházela v padesátých letech obdobím psychologizujícího názoru Stanislava Stanislavského a všeurčujícího socialistického realismu. Vlasta Fialová se svým temperamentním, drsným a nervním jevištním projevem prosazovala nesnadno. Přesvědčivě vynikla v rolích jadrných, plnokrevných a přímočarých ženských postav (Kateřina ve Zkrocení zlé ženy, Hošková z Veselých paniček windsorských Wiliama Shakespeara, Shawova Kleopatra). 60. léta přinesla brněnské Mahenově činohře novou dramaturgickou i režisérskou etapu epického politického divadla.Ta dala řadu příležitostí apelativnímu hereckému naturelu Vlasty Fialové, a ta jich dokonale využila. Pamětníci si dodnes vybavují její Grušu bojující o právo na své dítě (Bertolt Brecht: Kavkazský křídový kruh, 1961), na malé ploše přesně ztvárněnou Šansoniérku z Kunderova Totálního kuropění (1961), kde prokázala i své schopnosti tančit a zpívat, Lízu Doolitlovou ze Shawova Pygmalionu (1961) a především vynikající Matku Kuráž v dramatu B. Brechta (1964). Její výkon v roli drsné, životem vláčené, ale nepoddajné markytánky z bojišť třicetileté války vešel do dějin českého divadla. V dalším období přišla po nevelké roli Kateřiny (Jean Paul Sartre : Ďábel a pánbůh, 1964) Komisařka ve Višněvského Optimistické tragédii, gotickými „krásnými Madonami“ inspirovaná Matka Marie v lidové barokní Komedii o umučení (1965), chladně pomstychtivá multimilionářka Klára Zachanasjanová v Dürenmattově Návštěvě staré dámy (1966), Ševcová (Federico Garcia Lorca: Čarokrásná paní ševcová, 1967). Soustředěný herecký výkon přinesl herečce úspěch v zemité Káče (Jan Drda: Hrátky s čertem, 1968) a Celestýně (Calábek : Zavraždění svaté Celestýny, 1969). Vrchol v umělecké tvorbě Vlasty Fialové ve druhé polovině 60. let představuje nezapomenutelná role krutě bezohledné a jízlivé Alice ve Strindbergově Tanci smrti (v Brně jevištně adaptován jako Play Strindberg, 1969). Do jiné věkové kategorie se umělkyně „přehrála“ v sedmdesátých letech (Serafina ve Vytetované růži Tennessee Williamse, 1970, chůva v Shakespearově Romeovi a Julii, 1971, Alžběta Anglická ve stejnojmenné Brucknerově hře, tvrdá paní Dulská v dramatu Gabriely Zápolské, 1973). Plně rozvinout charakterizační schopnosti a dát průchod energickému projevu umožnily Vlastě Fialové role jadrných lidových ženských z české dramatické klasiky (Plajznerka v Drdových Dalskabátech, 1973, Jahelková z Tylovy Tvrdohlavé ženy, 1978), i když toto období v osobním životě herečky poznamenaly zdravotní obtíže a ztráta věrného životního druha Zdeňka Kampfa. Načas se dostavil i útlum v tvůrčí práci. Poslední sezóny však pro herečku znamenaly obnovenou vitalitu a příliv uměleckých sil. Svědčí o tom její Gisela v Örkényho Kočií hře, pro televizi naštěstí zaznamenaná kreace hrdé a statečné Eugenie v Casonově poetické komedii Stromy umírají vstoje a konečně Stařenka v dramatizaci Roku na vsi bratří Mrštíků. Za téměř padesát let divadelní práce odvedla Vlasta Fialová svému publiku na dvě stovky rolí. Stařenku zahrála ještě v den svého úmrtí.
Po nepřekonaném úspěchu Divé Báry poskytl Vlastě Fialové také film dvě desítky rolí. Vzpomínáme například na královnu Mechmene Banu z pohádky Nazima Hikmeta Legenda o lásce. Televize zpočátku využívala jejího talentu v záznamech divadelních inscenací, vlastní herecké příležitosti jí dala v Marii Antoinettě ve Vdově Kapetové, kde podala vysoce nadprůměrný výkon (1964), Jiráskově Vojnarce (1968), či Larise z Irkutské historie (1970). Zcela mimořádným způsobem vytvořila roli dlouhověkostí omrzelé Emilie Marty v Janáčkově opeře Věc Makropulos, kde zazářila v hereckém partu.
S rozhlasem spolupracovala Vlasta Fialová od svých 15 let v recitaci, dramatických rolích i jako šansoniérka. Oblíbila si melodram, který učila také na Janáčkově akademii múzických umění. Její hlasový projev se uchoval i na gramofonových deskách.
Hereckému poslání podřídila Vlasta Fialová svůj soukromý život. I mateřskou roli musela sladit s divadelním a filmovým režimem. Syn Jiří a dva vnuci jí však byli životní oporou. Své životní a profesní osudy spojila Vlasta Fialová s Brnem. Město a své diváky opustila nečekaně uprostřed práce, týden před svými sedmdesátými narozeninami.
Autor : uživatel Streee
