Zdeněk Matějček byl světově uznávaný dětský psycholog, který se průkopnicky věnoval studiu podmínek vývoje dětí v ústavech - v prostředí psychického strádání neboli deprivace. Moderní reformátor péče o děti, zdůrazňující nezastupitelnou úlohu...
Životopis
Zdeněk Matějček byl světově uznávaný dětský psycholog, který se průkopnicky věnoval studiu podmínek vývoje dětí v ústavech - v prostředí psychického strádání neboli deprivace. Moderní reformátor péče o děti, zdůrazňující nezastupitelnou úlohu rodiny.
Zdeněk Matějček se narodil v roce 1922 ve východních Čechách. Jeho otec byl ředitelem kladrubského hřebčína. Právě sem se Matějček rád vracel ve vzpomínkách. Byl také spoluzakladatelem a prvním předsedou sdružení, které do terapie dětí zapojilo i domácí zvířata, například psy nebo koně. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vystudoval češtinu a filozofii (jejíž součástí byla tehdy i psychologie). Pro profesní dráhu psychologa se rozhodl v důsledku událostí po únoru 1948.
V roce 1950 nastoupil jako psycholog v Sociodiagnostickém ústavu v Praze, jehož úkolem bylo sledovat mimo jiné vývoj dětí v kojeneckých ústavech a v dětských domovech. Sociodiagnostický ústav předběhl svou dobu tím, že se na vyšetření každého dítěte podílel celý tým odborníků-psycholog, lékař a sociální pracovnice. Velká pozornost se věnovala hodnocení funkce rodiny.
V ústavu se Zdeněk Matějček seznámil s Josefem Langmeierem, s nímž společně vytvořili originální a světově objevné dílo o psychické deprivaci. Na základě pravidelného a mnohaletého sledování vývoje dětí v dětských domovech, tedy v podmínkách, v nimž jim bylo odepřeno naplňování mnoha základních potřeb duševní a sociální povahy, prokázali autoři, že ústavní výchova představuje závažné ohrožení duševního a sociálního vývoje dětí a její negativní důsledky poznamenávají tyto děti jako skupinu až do dospělosti.
Matějček vynalezl hodně podobných vynálezů, ale hlavně tím pomáhal dětem. Na konci života prohlásil „Rozumět znamená pomáhat“.
Zdeněk Matějček se narodil v roce 1922 ve východních Čechách. Jeho otec byl ředitelem kladrubského hřebčína. Právě sem se Matějček rád vracel ve vzpomínkách. Byl také spoluzakladatelem a prvním předsedou sdružení, které do terapie dětí zapojilo i domácí zvířata, například psy nebo koně. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vystudoval češtinu a filozofii (jejíž součástí byla tehdy i psychologie). Pro profesní dráhu psychologa se rozhodl v důsledku událostí po únoru 1948.
V roce 1950 nastoupil jako psycholog v Sociodiagnostickém ústavu v Praze, jehož úkolem bylo sledovat mimo jiné vývoj dětí v kojeneckých ústavech a v dětských domovech. Sociodiagnostický ústav předběhl svou dobu tím, že se na vyšetření každého dítěte podílel celý tým odborníků-psycholog, lékař a sociální pracovnice. Velká pozornost se věnovala hodnocení funkce rodiny.
V ústavu se Zdeněk Matějček seznámil s Josefem Langmeierem, s nímž společně vytvořili originální a světově objevné dílo o psychické deprivaci. Na základě pravidelného a mnohaletého sledování vývoje dětí v dětských domovech, tedy v podmínkách, v nimž jim bylo odepřeno naplňování mnoha základních potřeb duševní a sociální povahy, prokázali autoři, že ústavní výchova představuje závažné ohrožení duševního a sociálního vývoje dětí a její negativní důsledky poznamenávají tyto děti jako skupinu až do dospělosti.
Matějček vynalezl hodně podobných vynálezů, ale hlavně tím pomáhal dětem. Na konci života prohlásil „Rozumět znamená pomáhat“.