Zdeněk Podlipný
herec, režisér, šéf činohry
- Narození:
- 5. května 1898
- Úmrtí:
- 23. července 1946
Upravit profil
Začínal za První světové války roku 1915 u různých kočovných společnost V roce 1919 zakotvil v České činohře, divadelní společnosti Benoni v pražské Uranii. V letech 1922-26 působil jako představitel charakterních rolí v Národním divadle...
Životopis
Začínal za První světové války roku 1915 u různých kočovných společnost V roce 1919 zakotvil v České činohře, divadelní společnosti Benoni v pražské Uranii. V letech 1922-26 působil jako představitel charakterních rolí v Národním divadle moravsko-slezském v Ostravě. V té době byl již přesvědčeným komunistou a v Polském domě na nedělních schůzkách míval politické přednášky o životě v Sovětském svazu, který si idealizoval v duchu propagan-dy a bez znalosti reality. Kvůli těmto aktivitám byl jako nežádoucí živel z tamního divadla propuštěn.V letech 1926-1928 byl členem Českého divadla v Olomouci. Se souborem ostrav-ského a olomouckého divadla hostoval v Opavě. 1928-31 působil v Městském divadle na Kladně a 1931-32 v Městském divadle v Plzni. Pravděpodobně způsobily krátkost angažmá radikální politické názory, agitace mezi dělníky a nespokojenost s repertoárem i poměry v oficiálních divadlech. Měl o politickém poslání i prostředcích moderního divadla odlišnou představu. Svědčí o tom skutečnost, že se spolu se svou ženou, herečkou Zdeňkou Podlipnou, rozenou Kaliberkovou (působili spolu od olomouckého angažmá) stali zakládajícími členy E. F. Burianova avantgardního D 34 (založeného 1933). Jejich nadšení dokládá, že půjčili peníze na vznik divadla Burianovi a sami byli ochotni se v kolektivu, ztmeleném politicky i umělecky, maximálně uskrovnit. Podlipný hrál postavu Muže již v první inscenaci nového souboru, Kästnerově Životě za našich dnů, kde scénograf Bidlo namaloval postel a herec si lehal vedle ní na zem (viz foto). Z mnoha rolí, sehraných v D 34-41 (do roku 1939 v Mozarteu v Jung- mannově ulici 30, v létě několikrát v Sale Terreně Valdštejnské zahrady, od roku 1939 Na Poříči v podzemí Legiobanky – dnes Divadlo Archa) uveďme aspoň ty nejvýznamnější. Podlipný měl zprvu jako Burian, Kozák a Šmeral plat 1500 Kč.
Ve Včeličkově Kavárně na hlavní třídě hrál Podlipný Kavárníka ve fraku, zakrývajícího úsměvem a žoviálností tvrdost a hamižnost. Pan Šroubek, majitel hotelu Evropa, podal protest za Svaz hoteliérů – cítil se hrou i inscenací osobně dotčen. Na fotografii oznamuje Kavárník Tondovi (Miloš Liška), že bude po vyučení na číšníka - propuštěn. Problém nezaměstananých byl v době světové hospodářské krize zvlášť palčivý – reflektovalo ho i Osvobozené divadlo.
V Burianově adaptaci Podlipný Molièrova Lakomce hrál dvě podoby titulního hrdiny, které zachytila fotografie. Julius Fučík v kritice píše: „Podlipný v úvodu sehrál klasického Harpagona, chamtivého skrčence, který vyrůstá v rychlém běhu staletí na obchodníka, fabrikanta, až mocného náčelníka trustu.Nový Harpagon, Harpagon 1934, není skrčeným lakomcem, je velkým podnikatelem, je uctívaným pánem, který myslí na své peníze přes tisíce podniků a Podlipný to vše zvládl pevnou rukou i pevným hlasem, vytvářeje typ korektního kapitalistického ničemy. To, že unesl celou tu obrovskou tíhu závěrečné scény, v níž žije uzavřen v podzemním krytu před dělnickými bouřemi a umírá zasažen generální stávkou, jež mu uzme spojení, světlo i vzduch, to, j a k dovede unést tíhu této scény bez jediného přehmátnutí do falešných tónin nadsázek, to nás opravňuje mluvit o mistrovském hereckém výkonu.“ Závěr, kdy na skleněné stěně jakoby zůstane otisk posledního dechu umírajícího Harpagona, byl znázorněn reflektorem, který v pravou chvíli na to místo namířil osvětlovač Jiří Mandaus. (Závěr hry zřejmě ovlivnila Wolkrova Pohádka o milionáři, který ukradl slunce. Obdobnou postavou byl zlotřilý milionář Worst v podání Josefa Skřivana ve Fričově filmu s Voskovcem a Werichem Hej-rup! rovněž z roku 1934. )
V Burianově satirické úpravě Shakespearova Kupce benátského unikl Podlipnému Shylock – hrál ho kolega Bohumil Machník a Podlipnému byla svěřena titulní role, rovněž aktualizo-vaná a obdobná předchozím hercovým úkolům – podle Vodáka „šosatý Antonio Podlipného přichází ze schůze ocelářské správní rady.“(Shakespearova Shylocka si Podlipný zahrál až po válce v Opavě). Velkou příležitost mu zato poskytla titulní postava Gorkého hry Jegor Bulyčov. Vodák píše:„Hercům vévodí Podlipný svým mohutným, nahutněným Bulyčovem, který přerůstá malé postranní jeviště podrobným vývojem a účinností své hry. Jeho výpad proti popovi, jeho stoupající rozčilení s přibývajícími známkami strašného zmučení, to není už jen pro pouhou podívanou.“ Výraznou protihráčkou Podlipného byla v inscenaci jeho žena: „Dvě postavy vyvyšují se nad celek: Podlipného vnitřně rozervaný Bulyčov, mučený nemocí i nevinou, lpící na životě i opovrhující jím, děsivý ve svém zvířecím běsnění a Podlipné Melanie, církevní obchodnice, ženská furie v abatyšském hávu.“ (Vladimír K. Müller).Jiná kritika píše: „Jaká ruská šířka ve výkonu Bulyčova-Podlipného, z něhož síla životní prchá v sopeč-ných výbuších smíchu…“.(šifra –ever, časopis A-ZET). Podle Kurta Konrada „Herecký kolektiv D 35 zase jednou ukázal, že úměrně s ideovým vývojem tohoto divadla se vyvíjí k výkonům zcela nedosažitelným našim oficiálním scénám. Je tu především Podlipného Je-gor; jeho herecká cesta od ,Života za našich dnů´přes ,Lakomce´k ,Jegoru´je cesta vždy plněj- ší, vždy živější, vždy konkrétnější uchvácení typu. Sotva dnes máme v Československu herce, který by podal složitou a vášnivou postavu Jegorovu se stejnou silou, ale i se stejnou kázní slovního a hereckého projevu.“ Režisér E. F. Burian viděl sice v Moskvě na festivalu ve Vachtangovově divadle v titulní roli výrazný výkon Ščukinův, ale rozhodl se jít jinou cestou. Volil metodu montáže reálných prvků proti popisnému realismu a předjal tak techniku filmo-vého střihu, jakou na scéně uplatnil po roce 1965 Činoherní klub. Když E. F. Burian s Miroslavem Kouřilem vytvořili kombinaci divadla s filmem, diaprojekcí a zvukem, tzv. „theatregraph“ (1936), vytvořil Podlipný ve dvou těchto inscenacích postavy, zachycené dochovanými scénickými filmy. Ve Wedekindově Procitnutí jara je to postupná trojí expozice rozezlené tváře profesora Žahavce, ke které herec v zákulisí do mikrofonu ničí studenta, hraného Vaňátkem „Mořici Stiefele, propadl jsi z latiny – matematiky – fyziky!“ (Výsledkem je mladíkova sebevražda.) V Burianově dramatizaci Puškinova Evžena Oněgina to byla titulní postava šlechtického „zbytečného čloověka“ jako ješitného floutka, který se v dotáčkách pohybuje v různém prostředí. V surrealisticky zfilmovaném Taťánině snu nabývá vedle mužské přitažlivosti prvků démoničnosti až po masku medvěda, přimalovaný zelený plamen z úst nebo předobraz vraždy Lenského. (Kopie scénických filmů vlastní videotéka Institutu divadelního umění-Divadelního ústavu).
Další velkou hercovou rolí byl starosvětský pedofil Pan Láb v dramatizaci novely Boženy Benešové Věra Lukášová, doprovázené kvartetem, kde byla tato postava vyjádřena jedním z nástrojů a její nebezpečnost evokovala rovněž hudba. Roli alternoval odlišně Jan Kühnmund (viz Zvukový archiv E. F. Buriana a české avantgardy v Divadelním oddělení Národního muzea, Babičku s ním nahrála Zdeňka Podlipná). Podlipný roli hrál i ve filmové verzi hry (režie E. F. Burian, 1939) a do třetice se nabízí srovnání s poválečným Burianovým nastudováním, z něhož na desce vyšel dialog Babičky (Otýlie Beníšková) a Pana Lába (Felix le Breux). Na rozhlasových fóliích z 30. let s voicebandem v podání Déčka má Podlipný i Zdeňka Podlipná sólo v básnich Edgar Alan Poe: Zvony aLi Po: Píseň o starosti (Zpěvy Staré a Nové Číny), s manželkou zpívají ve sboru Seviila! na fólii i desce z Burianovy úpravy Lazebníka sevillského – herci v avantgardě museli umět recitovat, zpívat i tančit. (Zásadní vliv E. F. Buriana, hlasové průpravy u jeho matky Vlasty a Loly Skrbkové, v pohybovém a tanečním tréningu zásluha Saši Machova a Niny Jirsíkové.)
Městská divadla pražská (1941-45)
Když bylo roku 1941 divadlo D uzavřeno Gestapem, zúčastnil se Podlipný, vzhledem ke znalosti němčiny, vyjednávání o budoucnosti souboru. Městská divadla pražská měla původně zájem převzít jen 6 předních sólistů, mezi nimiž byl i Podlipný. Ti nabídli jít do angažmá za nižší plat pod podmínkou, že Městská divadla angažují všechny – což se také stalo. Velmi diskutovaná jako údajně největší kolaborace českého divadla za války byla Möllerova hra Rotschild vítězí u Waterloo. Z hlediska některých tvůrců inscenace - překladatel Jaroslav Pokorný, scénograf Miroslav Kouřil (kterému chtěl dát ministr Moravec cenu v domnění, že se „zapojil“ v protektorátním duchu) a Zdeněk Podlipný, představitel titulní role - šlo však o zastírací manévr, neboť pokračovali až do konce války v ilegálním odboji. (Viz sborník F. Černého:Theater-Divadlo, 1964, s. 53-60, 142-152; J. Pokorný ve sborníku 60 let Miroslava Kouřila, 1971, s.84-88; Z. Podlipný v Ročence Městských divadel pražských, 1946, s.53-56). Ve hře o historické postavě podnikatele, který zbohatl, protože díky soukromé výzvědné službě se dověděl o vítězství spojenců nad Napoleonem dřív a spekuloval na burze, není ani jedna antisemitská či rasistická replika. Jde o skutečnou událost, jejíž titulní role je sice Žid, ale vyčítá se mu pouze, že na válce vydělal (což bylo od nacistického autora věru pokrytectví). Obvyklá generalizace německé propagandy, že takoví jsou všichni Židé, a protože by rádi ovládli svět (z pohledu nacistů nekalá konkurence), je s nimi třeba rázně skoncovat (zdůvodnění rasismu a holocaustu) ve hře zcela chybí. Hra tedy objektivně vyznívá jako kritika konkrétního velkokapitalisty, který byl (shodou okolností) Žid. Český fašistický časopis Vlajka tehdy napsal: „Fantomatická postava bezcitného dravce Rotschilda, ostře, téměř symbolicky vytvářená, která je hnána jediným účelem a jedinou myšlenkou: lačností po penězích. Z.Podlipný zdémonizoval svou titulní roli zvláště výstižnými grimasami tváře, které přecházejí skoro do křečovitých tiků…Podlipný svým herectvím …podobně jako Salzer svou režií podmaloval a přiostřil hroty děje, takže hra působí jako dobře sestavená freska o pravé podstatě dravého a nenasytného kapitalismu.“ Nepřipomíná tato kritika poněkud jazyk Rudého práva? Nenavázal z třídního hlediska svým Rotschildem Podlipný vlastně na záporné postavy kapitalistů, které hrál u Buriana? Režisér František Salzer, hlavní tvůrce této inscenace, však tehdy opravdu kolaboroval s nacisty, neboť přispíval do časopisu Arijský boj. Po válce byl vyšetřován, ale hájil se, pomohly mu výpovědi svědků z divadla a dostal jen pokutu 10 000 Kč. (Srv. S. Motl: Mraky nad Barrandovem, 2006, s.289). Následně si to vyžehlil vstupem do KSČ, takže pak učil na DAMU, režíroval v Národním divadle a dosáhl titulu zasloužilý umělec. Z rolí sehraných Podlipným za protektorátu v novém angažmá, ale bývalé scéně Na Poříčí, kterou Městská divadla převzala (do září 1944, kdy byla všechna česká divadla dočasně nacisty uzavřena) připomeňme aspoň moralistu dr. Rellinga z inscenace Ibsenovy Divoké kachny (Hedviku hrála Jiřina Stránská, rovněž bývalá protagonistka D 34), Pana Sirelliho v Pirandellově hře Každý má svou pravdu a v Dykově Zmoudření dona Quijota pedantického magistra Carrasca, který spálí Quijotovi (Vladimír Leraus) knihy. Všechny tři tyto inscenace režíroval Karel Jernek. V Salzrově inscenaci Schillerovy Messinské nevěsty vytvořil Podlipný Diega. Za protektorátu hrál herec menší role i ve filmu. Ilegálně připravoval s dalšími komunisty znárodnění divadel (došlo k němu pak hned roku 1945) a postupnou přestavbu (ovládnutí) celého československého divadelnictví po válce.
Divadlo kolektivní tvorby (1945) 24. 5. 1945 byl pro obvinění z domnělé kolaborace zatčen Vlasta Burian. Ozbrojená závodní rada, která zatčení iniciovala, zabrala jeho divadlo s prohlášením: „Divadelní soubor, který po léta živořil ve stínu hvězdy, vzal svůj osud do vlastních rukou. Bude tvořit pod názvem Divadlo kolektivní tvorby. Za uměleckého šéfa si závodní rada ustanovila člena Městských divadel Zdeňka Podlipného, bývalého člena D 41 E. F. Buriana, známého dělnictvu v Moravské Ostravě a na Kladně jako revolučního pracovníka a herce.“(V. Just: Věc: Vlasta Burian. Rehabilitace krále komiků, I, Praha 1991,s.86. Srv. heslo Divadlo kolektivní tvorby in Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, Praha 2000, s.95, autorka E. Šormová). Do nového souboru přibyl jako herec i jiný bývalý člen Déčka, komunista Vilém Pfeiffer, který občas také režíroval vedle dalších režisérů a podílel se na vedení divadla. Podlipný zahájil sezónu svou hrou Asyl, napsanou pod pseudonymem Zdeněk Brodský. Přes snahu o lidový komediální repertoár vydržel soubor bez Vlasty Buriana díky klesající návštěvnosti jen do roku 1946. Podlipný odešel již v prosinci 1945 do Opavy, kde se stal v sezóně 1945/6 šéfem činohry a režisérem. Jeho žena Zdeňka zůstala v Praze u E. F. Buriana, který se vrátil z koncentračního tábora a v bývalých prostorách svého divadla Na Poříčí zahájil činnost D 46. Byla z mála herců, kteří mu zůstali věrni.
Slezské národní divadlo, Opava (1945-46) Pro Podlipného znamenala funkce šéfa činohry a režiséra nové úkoly. Za první poválečnou sezónu uvedla činohra pod jeho vedením čtrnáct premiér, zkvalitnila se práce na zkouškách, zejména dikce a recitace na způsob voicebandu – divadlo začalo uvádět večery poezie, např. Jiřího Wolkra. Divadlo občas hrálo také inscenace pro děti, které navazovaly na Vaňátkovy snahy o hodnotné divadlo pro mládež v tzv. „malém Déčku“ (v D 34-41). Podlipný režíroval hru regionálního dramatika Sokola Tůmy Pasekáři a československou premiéru aktuální novinky herce Karla Beníška (pseudonym Karel Tomášek) Milion českých Danielů – hry pro tři herce.V březnu 1946 uvedl Vrbského dramatizaci Dostojevského Strýčínkova snu, ke které připsal úvod principála, oživujícího herce jako strnulé voskové figuriny v panoptiku (text této komediantské předehry vyšel v programu).
Na budově Slezského národního divadla byla 9. 5. 1946 slavnostně odhalena pamětní deska divadelníků, kteří zahynuli jako oběti fašismu. (Později byla přemístěna do interiéru.) Podlipný upravil a režíroval Tylova Jana Žižku z Trocnova, ale pokus obsadit titulní roli komikem Josefem Pospíšilem neuspěl. Bojoval s opozicí části souboru, nespokojenou s náročností zkoušek i představení, ale většina se postavila za něj a podpořila ho i závodní rada. Sám šel v nárocích na profesionalitu příkladem: velice zaujal diváky a kritiku ve své jediné herecké roli na novém působišti - jako Shylock v Shakespearově Kupci benátském ve výrazné masce. Podlipný hru zároveň režíroval a v jeho úpravě končila soudní scénou. Podle Miloše Zbavitele „Zdeněk Podlipný vytvořil náročnou a jasnou koncepci postavy jako výpověď o vině a trestu. Od poníženého a ponižovaného židovského lichváře, vegetujícího na okraji společnosti, proměňoval se jeho Shylock v odporně povýšeného a krutě pomstychtivého žalobce za práva svého ubližovaného národa. Pojetí posouvalo Shylocka jednoznačně do tragické polohy, komediální prvky v postavě nebyly. S hlubokým vnitřním přesvědčením o neotřesitelnosti své pravdy byl Podlipného Shylock krutě velký v nenávisti a pomstě, politováníhodný ve své porážce.“ Podlipný usiloval o získání funkce uměleckého ředitele Slezského národního divadla, ale tu získal někdejší první ředitel, operní zpěvák Karel Kügler. Podlipný se tedy rozhodl vést činohru dál pod jeho řízením a připravil náročný dramaturgický plán nové sezóny, která měla začít vlastní inscenací Mahenova Jánošíka. 23. 7. 1946 však náhle zemřel. Za české divadelníky se s ním přijel do Opavy rozloučit umělecký ředitel Zemského divadla v Ostravě, „český Jannings“ herec Jiří Myron a za Slezské národní divadlo jeho staronový ředitel, Karel Kügler.
(PhDr. Jaromír Kazda, teatrolog)
Ve Včeličkově Kavárně na hlavní třídě hrál Podlipný Kavárníka ve fraku, zakrývajícího úsměvem a žoviálností tvrdost a hamižnost. Pan Šroubek, majitel hotelu Evropa, podal protest za Svaz hoteliérů – cítil se hrou i inscenací osobně dotčen. Na fotografii oznamuje Kavárník Tondovi (Miloš Liška), že bude po vyučení na číšníka - propuštěn. Problém nezaměstananých byl v době světové hospodářské krize zvlášť palčivý – reflektovalo ho i Osvobozené divadlo.
V Burianově adaptaci Podlipný Molièrova Lakomce hrál dvě podoby titulního hrdiny, které zachytila fotografie. Julius Fučík v kritice píše: „Podlipný v úvodu sehrál klasického Harpagona, chamtivého skrčence, který vyrůstá v rychlém běhu staletí na obchodníka, fabrikanta, až mocného náčelníka trustu.Nový Harpagon, Harpagon 1934, není skrčeným lakomcem, je velkým podnikatelem, je uctívaným pánem, který myslí na své peníze přes tisíce podniků a Podlipný to vše zvládl pevnou rukou i pevným hlasem, vytvářeje typ korektního kapitalistického ničemy. To, že unesl celou tu obrovskou tíhu závěrečné scény, v níž žije uzavřen v podzemním krytu před dělnickými bouřemi a umírá zasažen generální stávkou, jež mu uzme spojení, světlo i vzduch, to, j a k dovede unést tíhu této scény bez jediného přehmátnutí do falešných tónin nadsázek, to nás opravňuje mluvit o mistrovském hereckém výkonu.“ Závěr, kdy na skleněné stěně jakoby zůstane otisk posledního dechu umírajícího Harpagona, byl znázorněn reflektorem, který v pravou chvíli na to místo namířil osvětlovač Jiří Mandaus. (Závěr hry zřejmě ovlivnila Wolkrova Pohádka o milionáři, který ukradl slunce. Obdobnou postavou byl zlotřilý milionář Worst v podání Josefa Skřivana ve Fričově filmu s Voskovcem a Werichem Hej-rup! rovněž z roku 1934. )
V Burianově satirické úpravě Shakespearova Kupce benátského unikl Podlipnému Shylock – hrál ho kolega Bohumil Machník a Podlipnému byla svěřena titulní role, rovněž aktualizo-vaná a obdobná předchozím hercovým úkolům – podle Vodáka „šosatý Antonio Podlipného přichází ze schůze ocelářské správní rady.“(Shakespearova Shylocka si Podlipný zahrál až po válce v Opavě). Velkou příležitost mu zato poskytla titulní postava Gorkého hry Jegor Bulyčov. Vodák píše:„Hercům vévodí Podlipný svým mohutným, nahutněným Bulyčovem, který přerůstá malé postranní jeviště podrobným vývojem a účinností své hry. Jeho výpad proti popovi, jeho stoupající rozčilení s přibývajícími známkami strašného zmučení, to není už jen pro pouhou podívanou.“ Výraznou protihráčkou Podlipného byla v inscenaci jeho žena: „Dvě postavy vyvyšují se nad celek: Podlipného vnitřně rozervaný Bulyčov, mučený nemocí i nevinou, lpící na životě i opovrhující jím, děsivý ve svém zvířecím běsnění a Podlipné Melanie, církevní obchodnice, ženská furie v abatyšském hávu.“ (Vladimír K. Müller).Jiná kritika píše: „Jaká ruská šířka ve výkonu Bulyčova-Podlipného, z něhož síla životní prchá v sopeč-ných výbuších smíchu…“.(šifra –ever, časopis A-ZET). Podle Kurta Konrada „Herecký kolektiv D 35 zase jednou ukázal, že úměrně s ideovým vývojem tohoto divadla se vyvíjí k výkonům zcela nedosažitelným našim oficiálním scénám. Je tu především Podlipného Je-gor; jeho herecká cesta od ,Života za našich dnů´přes ,Lakomce´k ,Jegoru´je cesta vždy plněj- ší, vždy živější, vždy konkrétnější uchvácení typu. Sotva dnes máme v Československu herce, který by podal složitou a vášnivou postavu Jegorovu se stejnou silou, ale i se stejnou kázní slovního a hereckého projevu.“ Režisér E. F. Burian viděl sice v Moskvě na festivalu ve Vachtangovově divadle v titulní roli výrazný výkon Ščukinův, ale rozhodl se jít jinou cestou. Volil metodu montáže reálných prvků proti popisnému realismu a předjal tak techniku filmo-vého střihu, jakou na scéně uplatnil po roce 1965 Činoherní klub. Když E. F. Burian s Miroslavem Kouřilem vytvořili kombinaci divadla s filmem, diaprojekcí a zvukem, tzv. „theatregraph“ (1936), vytvořil Podlipný ve dvou těchto inscenacích postavy, zachycené dochovanými scénickými filmy. Ve Wedekindově Procitnutí jara je to postupná trojí expozice rozezlené tváře profesora Žahavce, ke které herec v zákulisí do mikrofonu ničí studenta, hraného Vaňátkem „Mořici Stiefele, propadl jsi z latiny – matematiky – fyziky!“ (Výsledkem je mladíkova sebevražda.) V Burianově dramatizaci Puškinova Evžena Oněgina to byla titulní postava šlechtického „zbytečného čloověka“ jako ješitného floutka, který se v dotáčkách pohybuje v různém prostředí. V surrealisticky zfilmovaném Taťánině snu nabývá vedle mužské přitažlivosti prvků démoničnosti až po masku medvěda, přimalovaný zelený plamen z úst nebo předobraz vraždy Lenského. (Kopie scénických filmů vlastní videotéka Institutu divadelního umění-Divadelního ústavu).
Další velkou hercovou rolí byl starosvětský pedofil Pan Láb v dramatizaci novely Boženy Benešové Věra Lukášová, doprovázené kvartetem, kde byla tato postava vyjádřena jedním z nástrojů a její nebezpečnost evokovala rovněž hudba. Roli alternoval odlišně Jan Kühnmund (viz Zvukový archiv E. F. Buriana a české avantgardy v Divadelním oddělení Národního muzea, Babičku s ním nahrála Zdeňka Podlipná). Podlipný roli hrál i ve filmové verzi hry (režie E. F. Burian, 1939) a do třetice se nabízí srovnání s poválečným Burianovým nastudováním, z něhož na desce vyšel dialog Babičky (Otýlie Beníšková) a Pana Lába (Felix le Breux). Na rozhlasových fóliích z 30. let s voicebandem v podání Déčka má Podlipný i Zdeňka Podlipná sólo v básnich Edgar Alan Poe: Zvony aLi Po: Píseň o starosti (Zpěvy Staré a Nové Číny), s manželkou zpívají ve sboru Seviila! na fólii i desce z Burianovy úpravy Lazebníka sevillského – herci v avantgardě museli umět recitovat, zpívat i tančit. (Zásadní vliv E. F. Buriana, hlasové průpravy u jeho matky Vlasty a Loly Skrbkové, v pohybovém a tanečním tréningu zásluha Saši Machova a Niny Jirsíkové.)
Městská divadla pražská (1941-45)
Když bylo roku 1941 divadlo D uzavřeno Gestapem, zúčastnil se Podlipný, vzhledem ke znalosti němčiny, vyjednávání o budoucnosti souboru. Městská divadla pražská měla původně zájem převzít jen 6 předních sólistů, mezi nimiž byl i Podlipný. Ti nabídli jít do angažmá za nižší plat pod podmínkou, že Městská divadla angažují všechny – což se také stalo. Velmi diskutovaná jako údajně největší kolaborace českého divadla za války byla Möllerova hra Rotschild vítězí u Waterloo. Z hlediska některých tvůrců inscenace - překladatel Jaroslav Pokorný, scénograf Miroslav Kouřil (kterému chtěl dát ministr Moravec cenu v domnění, že se „zapojil“ v protektorátním duchu) a Zdeněk Podlipný, představitel titulní role - šlo však o zastírací manévr, neboť pokračovali až do konce války v ilegálním odboji. (Viz sborník F. Černého:Theater-Divadlo, 1964, s. 53-60, 142-152; J. Pokorný ve sborníku 60 let Miroslava Kouřila, 1971, s.84-88; Z. Podlipný v Ročence Městských divadel pražských, 1946, s.53-56). Ve hře o historické postavě podnikatele, který zbohatl, protože díky soukromé výzvědné službě se dověděl o vítězství spojenců nad Napoleonem dřív a spekuloval na burze, není ani jedna antisemitská či rasistická replika. Jde o skutečnou událost, jejíž titulní role je sice Žid, ale vyčítá se mu pouze, že na válce vydělal (což bylo od nacistického autora věru pokrytectví). Obvyklá generalizace německé propagandy, že takoví jsou všichni Židé, a protože by rádi ovládli svět (z pohledu nacistů nekalá konkurence), je s nimi třeba rázně skoncovat (zdůvodnění rasismu a holocaustu) ve hře zcela chybí. Hra tedy objektivně vyznívá jako kritika konkrétního velkokapitalisty, který byl (shodou okolností) Žid. Český fašistický časopis Vlajka tehdy napsal: „Fantomatická postava bezcitného dravce Rotschilda, ostře, téměř symbolicky vytvářená, která je hnána jediným účelem a jedinou myšlenkou: lačností po penězích. Z.Podlipný zdémonizoval svou titulní roli zvláště výstižnými grimasami tváře, které přecházejí skoro do křečovitých tiků…Podlipný svým herectvím …podobně jako Salzer svou režií podmaloval a přiostřil hroty děje, takže hra působí jako dobře sestavená freska o pravé podstatě dravého a nenasytného kapitalismu.“ Nepřipomíná tato kritika poněkud jazyk Rudého práva? Nenavázal z třídního hlediska svým Rotschildem Podlipný vlastně na záporné postavy kapitalistů, které hrál u Buriana? Režisér František Salzer, hlavní tvůrce této inscenace, však tehdy opravdu kolaboroval s nacisty, neboť přispíval do časopisu Arijský boj. Po válce byl vyšetřován, ale hájil se, pomohly mu výpovědi svědků z divadla a dostal jen pokutu 10 000 Kč. (Srv. S. Motl: Mraky nad Barrandovem, 2006, s.289). Následně si to vyžehlil vstupem do KSČ, takže pak učil na DAMU, režíroval v Národním divadle a dosáhl titulu zasloužilý umělec. Z rolí sehraných Podlipným za protektorátu v novém angažmá, ale bývalé scéně Na Poříčí, kterou Městská divadla převzala (do září 1944, kdy byla všechna česká divadla dočasně nacisty uzavřena) připomeňme aspoň moralistu dr. Rellinga z inscenace Ibsenovy Divoké kachny (Hedviku hrála Jiřina Stránská, rovněž bývalá protagonistka D 34), Pana Sirelliho v Pirandellově hře Každý má svou pravdu a v Dykově Zmoudření dona Quijota pedantického magistra Carrasca, který spálí Quijotovi (Vladimír Leraus) knihy. Všechny tři tyto inscenace režíroval Karel Jernek. V Salzrově inscenaci Schillerovy Messinské nevěsty vytvořil Podlipný Diega. Za protektorátu hrál herec menší role i ve filmu. Ilegálně připravoval s dalšími komunisty znárodnění divadel (došlo k němu pak hned roku 1945) a postupnou přestavbu (ovládnutí) celého československého divadelnictví po válce.
Divadlo kolektivní tvorby (1945) 24. 5. 1945 byl pro obvinění z domnělé kolaborace zatčen Vlasta Burian. Ozbrojená závodní rada, která zatčení iniciovala, zabrala jeho divadlo s prohlášením: „Divadelní soubor, který po léta živořil ve stínu hvězdy, vzal svůj osud do vlastních rukou. Bude tvořit pod názvem Divadlo kolektivní tvorby. Za uměleckého šéfa si závodní rada ustanovila člena Městských divadel Zdeňka Podlipného, bývalého člena D 41 E. F. Buriana, známého dělnictvu v Moravské Ostravě a na Kladně jako revolučního pracovníka a herce.“(V. Just: Věc: Vlasta Burian. Rehabilitace krále komiků, I, Praha 1991,s.86. Srv. heslo Divadlo kolektivní tvorby in Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, Praha 2000, s.95, autorka E. Šormová). Do nového souboru přibyl jako herec i jiný bývalý člen Déčka, komunista Vilém Pfeiffer, který občas také režíroval vedle dalších režisérů a podílel se na vedení divadla. Podlipný zahájil sezónu svou hrou Asyl, napsanou pod pseudonymem Zdeněk Brodský. Přes snahu o lidový komediální repertoár vydržel soubor bez Vlasty Buriana díky klesající návštěvnosti jen do roku 1946. Podlipný odešel již v prosinci 1945 do Opavy, kde se stal v sezóně 1945/6 šéfem činohry a režisérem. Jeho žena Zdeňka zůstala v Praze u E. F. Buriana, který se vrátil z koncentračního tábora a v bývalých prostorách svého divadla Na Poříčí zahájil činnost D 46. Byla z mála herců, kteří mu zůstali věrni.
Slezské národní divadlo, Opava (1945-46) Pro Podlipného znamenala funkce šéfa činohry a režiséra nové úkoly. Za první poválečnou sezónu uvedla činohra pod jeho vedením čtrnáct premiér, zkvalitnila se práce na zkouškách, zejména dikce a recitace na způsob voicebandu – divadlo začalo uvádět večery poezie, např. Jiřího Wolkra. Divadlo občas hrálo také inscenace pro děti, které navazovaly na Vaňátkovy snahy o hodnotné divadlo pro mládež v tzv. „malém Déčku“ (v D 34-41). Podlipný režíroval hru regionálního dramatika Sokola Tůmy Pasekáři a československou premiéru aktuální novinky herce Karla Beníška (pseudonym Karel Tomášek) Milion českých Danielů – hry pro tři herce.V březnu 1946 uvedl Vrbského dramatizaci Dostojevského Strýčínkova snu, ke které připsal úvod principála, oživujícího herce jako strnulé voskové figuriny v panoptiku (text této komediantské předehry vyšel v programu).
Na budově Slezského národního divadla byla 9. 5. 1946 slavnostně odhalena pamětní deska divadelníků, kteří zahynuli jako oběti fašismu. (Později byla přemístěna do interiéru.) Podlipný upravil a režíroval Tylova Jana Žižku z Trocnova, ale pokus obsadit titulní roli komikem Josefem Pospíšilem neuspěl. Bojoval s opozicí části souboru, nespokojenou s náročností zkoušek i představení, ale většina se postavila za něj a podpořila ho i závodní rada. Sám šel v nárocích na profesionalitu příkladem: velice zaujal diváky a kritiku ve své jediné herecké roli na novém působišti - jako Shylock v Shakespearově Kupci benátském ve výrazné masce. Podlipný hru zároveň režíroval a v jeho úpravě končila soudní scénou. Podle Miloše Zbavitele „Zdeněk Podlipný vytvořil náročnou a jasnou koncepci postavy jako výpověď o vině a trestu. Od poníženého a ponižovaného židovského lichváře, vegetujícího na okraji společnosti, proměňoval se jeho Shylock v odporně povýšeného a krutě pomstychtivého žalobce za práva svého ubližovaného národa. Pojetí posouvalo Shylocka jednoznačně do tragické polohy, komediální prvky v postavě nebyly. S hlubokým vnitřním přesvědčením o neotřesitelnosti své pravdy byl Podlipného Shylock krutě velký v nenávisti a pomstě, politováníhodný ve své porážce.“ Podlipný usiloval o získání funkce uměleckého ředitele Slezského národního divadla, ale tu získal někdejší první ředitel, operní zpěvák Karel Kügler. Podlipný se tedy rozhodl vést činohru dál pod jeho řízením a připravil náročný dramaturgický plán nové sezóny, která měla začít vlastní inscenací Mahenova Jánošíka. 23. 7. 1946 však náhle zemřel. Za české divadelníky se s ním přijel do Opavy rozloučit umělecký ředitel Zemského divadla v Ostravě, „český Jannings“ herec Jiří Myron a za Slezské národní divadlo jeho staronový ředitel, Karel Kügler.
(PhDr. Jaromír Kazda, teatrolog)
