Rozená Kaliberková (jejím bratrem byl Doc. Ing. Jan Kaliberka, CSc.). Začínala jako herečka v Městském oblastním divadle v Olomouci, kde se též seznámila se svým manželem, hercem Zdeňkem Podlipným. Ten ji ovlivňoval umělecky i politicky. Spolu...
Životopis
Rozená Kaliberková (jejím bratrem byl Doc. Ing. Jan Kaliberka, CSc.). Začínala jako herečka v Městském oblastním divadle v Olomouci, kde se též seznámila se svým manželem, hercem Zdeňkem Podlipným. Ten ji ovlivňoval umělecky i politicky. Spolu byli v letech 1928-31 v angažmá v Městském oblastním divadle a 1931-32 v Městském divadle v Plzni, kde se Podlipný scházel jako komunistický agitátor s dělníky. V sezóně 1932-33 působila Podlipná dočasně bez manžela u Divadelní společnosti Sedláček.
Roku 1933-1941 patřili oba k zakládajícím a pak předním členům E. F. Burianova avantgardního divadla D 34, které též sponzorovali. Podlipný měl na začátku plat 1500 Kč, ona jen 400, poté 700 Kč. Hrálo se původně v Mozarteu, na malé scéně v Jungmannově 30, až od roku 1939 Na Poříčí v podzemí Legiobanky (dnešní divadlo Archa). Podlipná absolvovala stejnou hlasovou, pohybovou a hudební průpravu jako ostatní členové souboru. Byla vysoká, štíhlá, měla alt jako Lola Skrbková kterou někdy alternovala nebo jako Helena Honzíková a ovládala hudebně stylizovanou recitaci – voiceband. To dokládá rozhlasová fólie s básní Edgara Allana Poa Zvony, kde mají s manželem každý sólo, fólie s chórem Erýnií nad smrtí Lenského z Evžena Oněgina (masky a kostýmy jim navrhla Nina Jirsíková) nebo rozhlasová rekonstrukce Křtu sv. Vladimíra, řízená Lolou Skrbkovou. Zpěv Podlipné zachytila deska s kvartetem vdavekchtivých vdov z adaptace Klicperovy veselohry Každý něco pro vlast (kostýmy jim navrhla opět Jirsíková), z nichž Podlipná hrála Votrubovou. Ve Zvukovém archivu E. F. Buriana a české avantgardy (Divadelní oddělení Národního muzea) je nahrávka její alternace Mínčiny matky s Mínkou v podání Sylvie Havránkové.
Zajímavý úkol měla ve scénickém provedení Máchova Máje (1936), kde za scénou do mikrofonu dabovala pantomimický výstup Jarmily, představované tanečnicí na krychlovém podstavci (Nina Jirsíková nebo Táňa Pexová). V inscenaci dramatizace Věry Lukášové alternovala se Skrbkovou roli hrdinčiny babičky – ve zmíněném zvukovém archivu je její dialog s alternovaným Panem Lábem (Jan Kühnmund), kterou převzala též v poválečném nastudování, z něhož je fotografie a deska (Věru zde hrála Eva Svobodová, Jarku Bohumil Bezouška). Ve filmové verzi Věry Lukášové pro ni E. F.Burian oproti inscenaci připsal roli Věřiny učitelky. Ze scénických filmů k inscenacím s využitím principu theatregraphu je Podlipná zachycena jako dáma s vějířem při návštěvě divadla (partner Vilém Pfeiffer).
Významnými rolemi herečky, z nichž ukázky jsou ve zvukovém archivu, byla postava Melchiorovy matky, paní Gaborové (Wedekind: Procitnutí jara), kde jejího manžela hrál na scéně Bohumil Machník a Paní Kostarovičové v Šaldově Dítěti (nahraná je zde rekonstrukce dialogů se služkou Františkou (Sylvie Havránková). O této roli napsal v divadelní kritice Julius Fučík: „Ale přesto bylo třeba velkých výkonů, aby Z. Podlipná udělala z Heleny Kostarovičové uhlazenou měšťáckou sprosťačku.“ O Gorkého Jegoru Bulyčovovi píše kritik V.K. Müller: „Dvě postavy vyvyšují se nad celek: Podlipného vnitřně rozervaný Bulyčov, mučený nemocí i nevinou, lpící na životě i opovrhující jím, děsivý ve svém zvířecím běsnění a Podlipné Melanie, církevní obchodnice, ženská furie v abatyšském hávu.“ (Národní listy).
Po zániku D 41 přešla Podlipná s manželem s ostatními herci souboru do Městských divadel pražských, ale hráli převážně ve stejné budově Na Poříčí. Z jejích rolí zde za protektorátu uveďme alespoň Paní Chvojkovou (Nestroy-Tyl: Děvče z Karlína) nebo Excelenci z Ehrenhardtů (Winsloe: Děvčata v uniformě).
Po válce znovu u E. F. Buriana: D 46, Armádní umělecké divadlo, D 34
Hraje opět Babičku ve Věře Lukášové (srv. deska z inscenace 1945), ve voicebandovém nastudování Hrubínovy Jobovy noci (srv. její pozdější Henkeho nahrávka v gramoalbu z edice Moderní české básnické sbírky – reedice je ke stažení na internetu ) a Růženu (V. Jelínek: Z jednoho krajíce – deska). V E. F. Burianově filmu Chceme žít (1949) podle někdejší inscenace D 34 hraje roli Podhorské. Kromě toho hraje Podlipná v krátkém válečném filmu Vladimíra Čecha Nerozumím (1947).
V rozhlasové verzi Lidové suity představuje anděla v Rakovnické hře vánoční přejmenované na Je náš nebo váš? (E. F.Burian k této celé své inscenaci namluvil režijní úvody a s vervou komediantsky rozehrál tyranského krále Africia ve Hře o sv. Dorotě.) V roce 1953 spoluúčinkuje Podlipná v Hášově filmovém dokumentu Armádní umělecké divadlo. Roku 1954 obdržela vyznamenání Za vynikající práci. 1955 vytvořila Druhou selku v gramofonovém záznamu nové inscenace Vojny.
Divadlo E. F. Buriana – po Burianově smrti roku 1959 zůstává Podlipná členkou divadla Na Poříčí, které pak neslo zakladatelovo jméno a vedení převzal režisér Karel Novák. Česká televize uchovala záznam jeho inscenace Ostrovského komedie I chytrák se spálí z roku 1963, kde herečka hraje Maněfu. Ve stejném roce odchází do důchodu.
Od roku 1969 se herečka podílela na nahrávce rozhlasových dokumentů o voicebandu a rekonstrukci voicebandového nastudování Havlíčkova Křtu sv. Vladimíra (1970) v režii Loly Skrbkové pod patronací Jiřího Hrašeho (viz J. Kazda: Soupis zvukových záznamů díla E. F. Buriana, čísla 327-330 a 346) a nahrává vzpomínky a rekonstrukce pro Zvukový archiv E. F. Buriana a české avantgardy v Divadelním oddělení Národního muzea, vedle úryvků z inscenací náznak voicebandové recitace Máchova Máje, Wolkrovy Balady o námořníku a Erbenovy Kytice.. Umírá v Praze 25. 6. 1977 ve věku 75 let.
Autor: (PhDr. Jaromír Kazda, teatrolog)
Roku 1933-1941 patřili oba k zakládajícím a pak předním členům E. F. Burianova avantgardního divadla D 34, které též sponzorovali. Podlipný měl na začátku plat 1500 Kč, ona jen 400, poté 700 Kč. Hrálo se původně v Mozarteu, na malé scéně v Jungmannově 30, až od roku 1939 Na Poříčí v podzemí Legiobanky (dnešní divadlo Archa). Podlipná absolvovala stejnou hlasovou, pohybovou a hudební průpravu jako ostatní členové souboru. Byla vysoká, štíhlá, měla alt jako Lola Skrbková kterou někdy alternovala nebo jako Helena Honzíková a ovládala hudebně stylizovanou recitaci – voiceband. To dokládá rozhlasová fólie s básní Edgara Allana Poa Zvony, kde mají s manželem každý sólo, fólie s chórem Erýnií nad smrtí Lenského z Evžena Oněgina (masky a kostýmy jim navrhla Nina Jirsíková) nebo rozhlasová rekonstrukce Křtu sv. Vladimíra, řízená Lolou Skrbkovou. Zpěv Podlipné zachytila deska s kvartetem vdavekchtivých vdov z adaptace Klicperovy veselohry Každý něco pro vlast (kostýmy jim navrhla opět Jirsíková), z nichž Podlipná hrála Votrubovou. Ve Zvukovém archivu E. F. Buriana a české avantgardy (Divadelní oddělení Národního muzea) je nahrávka její alternace Mínčiny matky s Mínkou v podání Sylvie Havránkové.
Zajímavý úkol měla ve scénickém provedení Máchova Máje (1936), kde za scénou do mikrofonu dabovala pantomimický výstup Jarmily, představované tanečnicí na krychlovém podstavci (Nina Jirsíková nebo Táňa Pexová). V inscenaci dramatizace Věry Lukášové alternovala se Skrbkovou roli hrdinčiny babičky – ve zmíněném zvukovém archivu je její dialog s alternovaným Panem Lábem (Jan Kühnmund), kterou převzala též v poválečném nastudování, z něhož je fotografie a deska (Věru zde hrála Eva Svobodová, Jarku Bohumil Bezouška). Ve filmové verzi Věry Lukášové pro ni E. F.Burian oproti inscenaci připsal roli Věřiny učitelky. Ze scénických filmů k inscenacím s využitím principu theatregraphu je Podlipná zachycena jako dáma s vějířem při návštěvě divadla (partner Vilém Pfeiffer).
Významnými rolemi herečky, z nichž ukázky jsou ve zvukovém archivu, byla postava Melchiorovy matky, paní Gaborové (Wedekind: Procitnutí jara), kde jejího manžela hrál na scéně Bohumil Machník a Paní Kostarovičové v Šaldově Dítěti (nahraná je zde rekonstrukce dialogů se služkou Františkou (Sylvie Havránková). O této roli napsal v divadelní kritice Julius Fučík: „Ale přesto bylo třeba velkých výkonů, aby Z. Podlipná udělala z Heleny Kostarovičové uhlazenou měšťáckou sprosťačku.“ O Gorkého Jegoru Bulyčovovi píše kritik V.K. Müller: „Dvě postavy vyvyšují se nad celek: Podlipného vnitřně rozervaný Bulyčov, mučený nemocí i nevinou, lpící na životě i opovrhující jím, děsivý ve svém zvířecím běsnění a Podlipné Melanie, církevní obchodnice, ženská furie v abatyšském hávu.“ (Národní listy).
Po zániku D 41 přešla Podlipná s manželem s ostatními herci souboru do Městských divadel pražských, ale hráli převážně ve stejné budově Na Poříčí. Z jejích rolí zde za protektorátu uveďme alespoň Paní Chvojkovou (Nestroy-Tyl: Děvče z Karlína) nebo Excelenci z Ehrenhardtů (Winsloe: Děvčata v uniformě).
Po válce znovu u E. F. Buriana: D 46, Armádní umělecké divadlo, D 34
Hraje opět Babičku ve Věře Lukášové (srv. deska z inscenace 1945), ve voicebandovém nastudování Hrubínovy Jobovy noci (srv. její pozdější Henkeho nahrávka v gramoalbu z edice Moderní české básnické sbírky – reedice je ke stažení na internetu ) a Růženu (V. Jelínek: Z jednoho krajíce – deska). V E. F. Burianově filmu Chceme žít (1949) podle někdejší inscenace D 34 hraje roli Podhorské. Kromě toho hraje Podlipná v krátkém válečném filmu Vladimíra Čecha Nerozumím (1947).
V rozhlasové verzi Lidové suity představuje anděla v Rakovnické hře vánoční přejmenované na Je náš nebo váš? (E. F.Burian k této celé své inscenaci namluvil režijní úvody a s vervou komediantsky rozehrál tyranského krále Africia ve Hře o sv. Dorotě.) V roce 1953 spoluúčinkuje Podlipná v Hášově filmovém dokumentu Armádní umělecké divadlo. Roku 1954 obdržela vyznamenání Za vynikající práci. 1955 vytvořila Druhou selku v gramofonovém záznamu nové inscenace Vojny.
Divadlo E. F. Buriana – po Burianově smrti roku 1959 zůstává Podlipná členkou divadla Na Poříčí, které pak neslo zakladatelovo jméno a vedení převzal režisér Karel Novák. Česká televize uchovala záznam jeho inscenace Ostrovského komedie I chytrák se spálí z roku 1963, kde herečka hraje Maněfu. Ve stejném roce odchází do důchodu.
Od roku 1969 se herečka podílela na nahrávce rozhlasových dokumentů o voicebandu a rekonstrukci voicebandového nastudování Havlíčkova Křtu sv. Vladimíra (1970) v režii Loly Skrbkové pod patronací Jiřího Hrašeho (viz J. Kazda: Soupis zvukových záznamů díla E. F. Buriana, čísla 327-330 a 346) a nahrává vzpomínky a rekonstrukce pro Zvukový archiv E. F. Buriana a české avantgardy v Divadelním oddělení Národního muzea, vedle úryvků z inscenací náznak voicebandové recitace Máchova Máje, Wolkrovy Balady o námořníku a Erbenovy Kytice.. Umírá v Praze 25. 6. 1977 ve věku 75 let.
Autor: (PhDr. Jaromír Kazda, teatrolog)
